Jak dynastie Kimů projektovala PchjongjangCity Beautiful
0
Zajímá vás, jak vypadá hlavní město KLDR Pchjongjang a co se v něm děje nového? Další díl kanálu City Beautiful se zaměří na historii i současnost tohoto tajemného města.
Video o sovětském projektování měst s českými titulky najdete zde.
Přepis titulků
Pchjongjang je hlavní město KLDR, extrémně izolovaného a tajnůstkářského národa s 25 miliony obyvatel na severu Korejského poloostrova. V Pchjongjangu jich bydlí skoro 3 miliony, včetně Kim Čong-una, mladého vůdce a vnuka zakladatele KLDR, Kim Ir-sena. Kim Čong-un vládne státu s nejhorším rekordem v oblasti lidských práv na světě.
Organizace Human Rights Watch Severokorejce považuje za jedny z nejutlačovanějších na světě. Vláda zakazuje svobodu sdružování, projevu a pohybu. K ovládnutí populace používá zadržení, mučení i popravy. Pchjongjang byl kompletně přestavěn Kim Ir-senem po Korejské válce podle jeho vlastní adaptace socialismu. Ekonomika je přísně plánovaná a lidé žijí ve vládních domech bez vlastnických práv. V tomto videu rozebereme nejtajnější hlavní město na světě.
Začneme před 3 000 lety, ale většinu času budeme věnovat městu po Korejské válce během vlády dynastie Kimů. Možná si to nemyslíte, ale Pchjongjang je rychle rostoucí metropole plná změn. A dokonce jeví známky otevírání ekonomiky a společnosti. Pchjongjang leží u řeky Tedong ve středozápadní části země. Řeka je široká a hluboká a spojuje střed země se Žlutým mořem.
Také je to vhodná řeka k založení významného města. Mnoho měst má mýtus o založení a Pchjongjang není výjimkou. Podle pověsti město založil bůh a král Tangun roku 2333 př. n. l., ale historici datum založení určují spíše na 7. století př. n. l. Tangun byl prý synem boha a medvědice. Severokorejský režim dokonce tvrdí, že roku 1993 našel Tangunův hrob.
To tvrzení je nepřekvapivě neověřené a pravděpodobně i smyšlené. Každopádně zakladatel s medvědí DNA je mega hustý, jak říkají děti. Pchjongjang byl významný od svého počátku v době bronzové a byl hlavním městem všech režimů i následující staletí. V 5. století n. l. byl kulturním centrem království Kogurjŏ, ovládajícího většinu Korejského poloostrova. Ve městě byla knihovna s desítkami tisíc svazků, paláce, zahrady, pevnost a další rozlehlé budovy.
V Pchjongjangu se potom dlouho střídaly cizí vlády. Mongolové ho okupovali v roce 1232, čínští povstalci město dobyli roku 1359, Japonci ho ovládli roku 1593, potom mandžuská vojska roku 1627 a znovu Japonci roku 1895. Tato dobývání způsobila strach z cizinců, což předznamenalo politiku tajnosti a izolace ve 20.
století. Během japonské okupace mezi lety 1910 a 1945 se Pchjongjang začal rychle rozrůstat a modernizovat. Okupace byla vůči místním hrozně krutá, ale díky Japonsku se Korea stala druhou nejprůmyslovější zemí v Asii po samotném Japonsku. Tradičně rolnickému národu představili továrny, kina nebo školy, ale většina plodů korejské práce končila v Japonsku.
Po jaderném útoku na Hirošimu a Nagasaki Japonsko kapitulovalo a ztratilo moc i nad Koreou. Vlády USA a SSSR se dohodly na správě poloostrova a jeho rozdělení na 38. rovnoběžce. Pchjongjang v severní části poloostrova ovládl SSSR. Původně Sověti souhlasili s pětiletou okupací, po níž umožní nezávislost. To se nelíbilo místním Korejcům, kteří chtěli nezávislost okamžitě.
V té době se vůdce povstalců Kim Ir-sen dostal do čela komunistů poté, co v minulém období velel útokům na japonská vojska. Roku 1948 oficiálně vznikla Korejská lidově demokratická republika neboli KLDR a Kim se stal předsedou vlády. Pchjongjang byl de facto hlavní město, oficiálně byl ustanoven ústavou z roku 1972. Nebudu probírat celou historii Korejské války, řeknu jen, že skoro 75 % města bylo zničeno bombardováním USA mezi lety 1950 a 1953.
Po válce došlo k úplné přestavbě značné části města. Jeho uspořádání a přirozená podoba tvořená po staletí se nebrala v potaz a nová vláda s pomocí SSSR celé město přetvořila v komunistický ráj. Pchjongjang lze srovnat s Brasílií či Nur-Sultanem, novými, od základu postavenými metropolemi.
Probereme monumentální architekturu typickou pro nové hlavní město, ale nejdřív uvedu, že roku 1953, kdy skončila Korejská válka, ve městě žilo více než 550 000 lidí, mnoho z nich bez domova. Město potřebovalo rychlou přestavbu a také k ní došlo. Korejští projektanti se inspirovali v SSSR a první přestavby opravdu vypadají jako typické sovětské město. Mnoho čtvrtí Pchjongjangu vůbec nepřipomíná město jihovýchodní Asie.
Většina historické architektury zmizela, zbylo po ní jen pár stop. Strohé paneláky místo ní navozují pocit šedivé jednotvárnosti. I okolí města se plánovalo podle sovětských principů. V každé čtvrti žilo zhruba 5 000 lidí a byl zde společný obchod, pošta, nemocnice a školy. Ve videu o sovětských městech se toho dozvíte víc. V částech města bez sovětských bytovek jsou památníky, náměstí a veřejné budovy zasvěcené Kim Ir-senovi, jeho synovi Kim Čong-ilovi a jeho synovi Kim Čong-unovi, třem vůdcům KLDR po válce.
Nejvýznamnější místo je Kim Ir-senovo náměstí v centru města. Dost velké na shromáždění až 100 000 lidí, kde uvidíte značky pro účastníky nacvičených vystoupení a shromáždění. Za řekou Tedong stojí věž Čučche, postavená roku 1982.
Je 170 metrů vysoká a skládá se z 25 550 bloků žuly, jeden za každý den Kim Ir-senova života. Vláda pomocí veřejných míst a památníků tlumočí ideologii a dává najevo státní moc. Architektonická studie Kim Čong-ila zavedla principy projektování památníků, kde musí být ohnisko, například socha či portrét. Musí mít vhodné pozadí, které vše za ohniskem zastíní, a tím ho zvýrazní.
Pozadí by měl doplňovat rám symetrických prvků. A nakonec, prostor se má otevírat, z jedné strany má být volný přístup. Kombinací sovětské bytové výstavby a monumentální architektury vznikne v podstatě pusté město. Samotným Kimům se sovětský vzhled města znelíbil. Jejich zvláštní forma socialismu zvaná čučche, soběstačnost, oceňuje korejský nacionalismus a identitu.
Ale město se od 50. let ještě nezastavilo. V současnosti tu žijí přes 3 miliony obyvatel, což přineslo tlaky na koreanizaci města a výstavbu bytů pro nové obyvatele. To za posledních 60 let vedlo k poměrně dramatickým změnám. Co se stalo? 1. Kim Čong-un nechal natřít sovětské paneláky pastelovými barvami, aby tu ošuntělost trochu oživil. Dobrý způsob, jak s rozumným rozpočtem zbavit město depresivnosti.
2. Připojování nových čtvrtí. Je znát rozdíl mezi novými budovami na ulici Mirae a staršími domy okolo. To samé lze říct i o nové čtvrti u ulice Rjomjong. Je to ostrý kontrast s minulostí. Už žádné béžové betonové bloky. 3. Stávající sovětská bytová výstavba se nahrazuje. Výborným příkladem je nová prestižní rezidenční čtvrť podél ulice Čang-ťiang v centru.
Nové mrakodrapy by se neztratily ani v Šanghaji nebo Tokiu. Bydlí v nich nejelitnější členové strany. A nakonec, KLDR zdvojnásobila a ztrojnásobila monumentální architekturu ve snaze o ozvláštnění města a také lepší indoktrinaci občanů. Třeba Věž věčného života se dvěma oblouky přes vozovku a Vítězný oblouk, další památník z přesně 25 550 bloků. Další oblouk, Oblouk sjednocení, je věnován ideji znovusjednocené Koreje.
Sjednocené vládou Kima. Dokonce i stadiony jsou monumentální. Tady je zastřešený stadion s portréty Kimů zvenku. Zimní stadion v Pchjongjangu nevypadá jako žádný jiný a je to pamětihodnost. Stadion 1. máje, jeden z největších v Asii, byl postaven jako důkaz, že Pchjongjang může hostit olympiádu jako Soul roku 1988.
Hotel Rjugjong je nejslavnějším příkladem moderního pojetí monumentální architektury. Je to pyramida se 105 patry a pravděpodobně nejznámější budova v Pchjongjangu. Dlouhou dobu neměla celoskleněnou fasádu a byla to taková ostuda, že ji vláda mazala z fotek města. Dnes je z ní nejvyšší neobydlená budova na světě. Díky novým čtvrtím kromě památníků a zastrašující architektury je teď Pchjongjang propojenější a modernější než kdy dřív.
Všude už není ta unylost a šeď. A to jsem ani nezmínil parky. Prý je tu více parků na obyvatele než v jiných městech východní Asie. Ale k severokorejským tvrzením se vyplatí být skeptický. Ve městě však je značný počet parků a hřišť. Obyvatelé se v parku cítí nejsvobodněji. Najdou tam klid a soukromí bez neustálého dohledu.
Ulice tvoří další veřejný prostor ve městě. Vlastnit auto je pořád vzácné, takže ulice jsou klidné. V Pchjongjangu roste střední třída a dostupný luxus jsou taxíky, které se těší oblibě. Ale většina lidí chodí pěšky nebo jezdí MHD. V Pchjongjangu se každé ráno v 7:00 rozezní alarm dopravní špičky. Obyvatelé mohou jet autobusy, tramvajemi, trolejbusy nebo metrem. Metro má dvě linky a stavělo se hlavně v 60.
letech. Je to jedna z nejhlubších drah na světě a stanice jsou zároveň protiletecký kryt. To se docela hodí v zemi neustále na pokraji války. A taky je nejlevnější na světě, jízdenka stojí asi 20 haléřů. Také se vrátíme k náměstím. Kromě fotek vojenských přehlídek a secvičených oslav jsou náměstí většinu času jen velkými plochami, kde děti jezdí na bruslích, dospělí se procházejí.
Občas tu stojí i dočasné kiosky s občerstvením a prodejem losů. Vypadalo by to jako všude jinde, nebýt těch obřích Kimů vzadu. Život v Pchjongjangu občas začíná vypadat normálně, aspoň ze západního hlediska. Ekonomika KLDR je řízena shora, ale vláda nedávno začala tolerovat malé podniky a obyvatelé to přivítali. Ve městě jsou nyní banky, kde lidé spoří peníze s úrokem.
Některým vláda umožňuje podnikat, od malých stánků na trzích až po studia pro vývoj aplikací. Tito podnikatelé musí najít zdroj surovin i zákazníky. Velký rozdíl od běžného řízení vládou a plánované ekonomiky. Lidé v Pchjongjangu sice získali pár finančních svobod, ale každý aspekt jejich života pořád ovládá vláda, včetně prostředí, ve kterém žijí. Domy vlastní vláda a veřejná prostranství slouží k dohledu i indoktrinaci obyvatel.
Žádné město na světě to nedělá tak okatě jako Pchjongjang. Proto je tak fascinující, města jsou kombinace společnosti a stavěné podoby. A s tak drakonickou společností jako v KLDR z toho musí být opravdu unikátní město. Překlad: Lukkul www.videacesky.cz
Organizace Human Rights Watch Severokorejce považuje za jedny z nejutlačovanějších na světě. Vláda zakazuje svobodu sdružování, projevu a pohybu. K ovládnutí populace používá zadržení, mučení i popravy. Pchjongjang byl kompletně přestavěn Kim Ir-senem po Korejské válce podle jeho vlastní adaptace socialismu. Ekonomika je přísně plánovaná a lidé žijí ve vládních domech bez vlastnických práv. V tomto videu rozebereme nejtajnější hlavní město na světě.
Začneme před 3 000 lety, ale většinu času budeme věnovat městu po Korejské válce během vlády dynastie Kimů. Možná si to nemyslíte, ale Pchjongjang je rychle rostoucí metropole plná změn. A dokonce jeví známky otevírání ekonomiky a společnosti. Pchjongjang leží u řeky Tedong ve středozápadní části země. Řeka je široká a hluboká a spojuje střed země se Žlutým mořem.
Také je to vhodná řeka k založení významného města. Mnoho měst má mýtus o založení a Pchjongjang není výjimkou. Podle pověsti město založil bůh a král Tangun roku 2333 př. n. l., ale historici datum založení určují spíše na 7. století př. n. l. Tangun byl prý synem boha a medvědice. Severokorejský režim dokonce tvrdí, že roku 1993 našel Tangunův hrob.
To tvrzení je nepřekvapivě neověřené a pravděpodobně i smyšlené. Každopádně zakladatel s medvědí DNA je mega hustý, jak říkají děti. Pchjongjang byl významný od svého počátku v době bronzové a byl hlavním městem všech režimů i následující staletí. V 5. století n. l. byl kulturním centrem království Kogurjŏ, ovládajícího většinu Korejského poloostrova. Ve městě byla knihovna s desítkami tisíc svazků, paláce, zahrady, pevnost a další rozlehlé budovy.
V Pchjongjangu se potom dlouho střídaly cizí vlády. Mongolové ho okupovali v roce 1232, čínští povstalci město dobyli roku 1359, Japonci ho ovládli roku 1593, potom mandžuská vojska roku 1627 a znovu Japonci roku 1895. Tato dobývání způsobila strach z cizinců, což předznamenalo politiku tajnosti a izolace ve 20.
století. Během japonské okupace mezi lety 1910 a 1945 se Pchjongjang začal rychle rozrůstat a modernizovat. Okupace byla vůči místním hrozně krutá, ale díky Japonsku se Korea stala druhou nejprůmyslovější zemí v Asii po samotném Japonsku. Tradičně rolnickému národu představili továrny, kina nebo školy, ale většina plodů korejské práce končila v Japonsku.
Po jaderném útoku na Hirošimu a Nagasaki Japonsko kapitulovalo a ztratilo moc i nad Koreou. Vlády USA a SSSR se dohodly na správě poloostrova a jeho rozdělení na 38. rovnoběžce. Pchjongjang v severní části poloostrova ovládl SSSR. Původně Sověti souhlasili s pětiletou okupací, po níž umožní nezávislost. To se nelíbilo místním Korejcům, kteří chtěli nezávislost okamžitě.
V té době se vůdce povstalců Kim Ir-sen dostal do čela komunistů poté, co v minulém období velel útokům na japonská vojska. Roku 1948 oficiálně vznikla Korejská lidově demokratická republika neboli KLDR a Kim se stal předsedou vlády. Pchjongjang byl de facto hlavní město, oficiálně byl ustanoven ústavou z roku 1972. Nebudu probírat celou historii Korejské války, řeknu jen, že skoro 75 % města bylo zničeno bombardováním USA mezi lety 1950 a 1953.
Po válce došlo k úplné přestavbě značné části města. Jeho uspořádání a přirozená podoba tvořená po staletí se nebrala v potaz a nová vláda s pomocí SSSR celé město přetvořila v komunistický ráj. Pchjongjang lze srovnat s Brasílií či Nur-Sultanem, novými, od základu postavenými metropolemi.
Probereme monumentální architekturu typickou pro nové hlavní město, ale nejdřív uvedu, že roku 1953, kdy skončila Korejská válka, ve městě žilo více než 550 000 lidí, mnoho z nich bez domova. Město potřebovalo rychlou přestavbu a také k ní došlo. Korejští projektanti se inspirovali v SSSR a první přestavby opravdu vypadají jako typické sovětské město. Mnoho čtvrtí Pchjongjangu vůbec nepřipomíná město jihovýchodní Asie.
Většina historické architektury zmizela, zbylo po ní jen pár stop. Strohé paneláky místo ní navozují pocit šedivé jednotvárnosti. I okolí města se plánovalo podle sovětských principů. V každé čtvrti žilo zhruba 5 000 lidí a byl zde společný obchod, pošta, nemocnice a školy. Ve videu o sovětských městech se toho dozvíte víc. V částech města bez sovětských bytovek jsou památníky, náměstí a veřejné budovy zasvěcené Kim Ir-senovi, jeho synovi Kim Čong-ilovi a jeho synovi Kim Čong-unovi, třem vůdcům KLDR po válce.
Nejvýznamnější místo je Kim Ir-senovo náměstí v centru města. Dost velké na shromáždění až 100 000 lidí, kde uvidíte značky pro účastníky nacvičených vystoupení a shromáždění. Za řekou Tedong stojí věž Čučche, postavená roku 1982.
Je 170 metrů vysoká a skládá se z 25 550 bloků žuly, jeden za každý den Kim Ir-senova života. Vláda pomocí veřejných míst a památníků tlumočí ideologii a dává najevo státní moc. Architektonická studie Kim Čong-ila zavedla principy projektování památníků, kde musí být ohnisko, například socha či portrét. Musí mít vhodné pozadí, které vše za ohniskem zastíní, a tím ho zvýrazní.
Pozadí by měl doplňovat rám symetrických prvků. A nakonec, prostor se má otevírat, z jedné strany má být volný přístup. Kombinací sovětské bytové výstavby a monumentální architektury vznikne v podstatě pusté město. Samotným Kimům se sovětský vzhled města znelíbil. Jejich zvláštní forma socialismu zvaná čučche, soběstačnost, oceňuje korejský nacionalismus a identitu.
Ale město se od 50. let ještě nezastavilo. V současnosti tu žijí přes 3 miliony obyvatel, což přineslo tlaky na koreanizaci města a výstavbu bytů pro nové obyvatele. To za posledních 60 let vedlo k poměrně dramatickým změnám. Co se stalo? 1. Kim Čong-un nechal natřít sovětské paneláky pastelovými barvami, aby tu ošuntělost trochu oživil. Dobrý způsob, jak s rozumným rozpočtem zbavit město depresivnosti.
2. Připojování nových čtvrtí. Je znát rozdíl mezi novými budovami na ulici Mirae a staršími domy okolo. To samé lze říct i o nové čtvrti u ulice Rjomjong. Je to ostrý kontrast s minulostí. Už žádné béžové betonové bloky. 3. Stávající sovětská bytová výstavba se nahrazuje. Výborným příkladem je nová prestižní rezidenční čtvrť podél ulice Čang-ťiang v centru.
Nové mrakodrapy by se neztratily ani v Šanghaji nebo Tokiu. Bydlí v nich nejelitnější členové strany. A nakonec, KLDR zdvojnásobila a ztrojnásobila monumentální architekturu ve snaze o ozvláštnění města a také lepší indoktrinaci občanů. Třeba Věž věčného života se dvěma oblouky přes vozovku a Vítězný oblouk, další památník z přesně 25 550 bloků. Další oblouk, Oblouk sjednocení, je věnován ideji znovusjednocené Koreje.
Sjednocené vládou Kima. Dokonce i stadiony jsou monumentální. Tady je zastřešený stadion s portréty Kimů zvenku. Zimní stadion v Pchjongjangu nevypadá jako žádný jiný a je to pamětihodnost. Stadion 1. máje, jeden z největších v Asii, byl postaven jako důkaz, že Pchjongjang může hostit olympiádu jako Soul roku 1988.
Hotel Rjugjong je nejslavnějším příkladem moderního pojetí monumentální architektury. Je to pyramida se 105 patry a pravděpodobně nejznámější budova v Pchjongjangu. Dlouhou dobu neměla celoskleněnou fasádu a byla to taková ostuda, že ji vláda mazala z fotek města. Dnes je z ní nejvyšší neobydlená budova na světě. Díky novým čtvrtím kromě památníků a zastrašující architektury je teď Pchjongjang propojenější a modernější než kdy dřív.
Všude už není ta unylost a šeď. A to jsem ani nezmínil parky. Prý je tu více parků na obyvatele než v jiných městech východní Asie. Ale k severokorejským tvrzením se vyplatí být skeptický. Ve městě však je značný počet parků a hřišť. Obyvatelé se v parku cítí nejsvobodněji. Najdou tam klid a soukromí bez neustálého dohledu.
Ulice tvoří další veřejný prostor ve městě. Vlastnit auto je pořád vzácné, takže ulice jsou klidné. V Pchjongjangu roste střední třída a dostupný luxus jsou taxíky, které se těší oblibě. Ale většina lidí chodí pěšky nebo jezdí MHD. V Pchjongjangu se každé ráno v 7:00 rozezní alarm dopravní špičky. Obyvatelé mohou jet autobusy, tramvajemi, trolejbusy nebo metrem. Metro má dvě linky a stavělo se hlavně v 60.
letech. Je to jedna z nejhlubších drah na světě a stanice jsou zároveň protiletecký kryt. To se docela hodí v zemi neustále na pokraji války. A taky je nejlevnější na světě, jízdenka stojí asi 20 haléřů. Také se vrátíme k náměstím. Kromě fotek vojenských přehlídek a secvičených oslav jsou náměstí většinu času jen velkými plochami, kde děti jezdí na bruslích, dospělí se procházejí.
Občas tu stojí i dočasné kiosky s občerstvením a prodejem losů. Vypadalo by to jako všude jinde, nebýt těch obřích Kimů vzadu. Život v Pchjongjangu občas začíná vypadat normálně, aspoň ze západního hlediska. Ekonomika KLDR je řízena shora, ale vláda nedávno začala tolerovat malé podniky a obyvatelé to přivítali. Ve městě jsou nyní banky, kde lidé spoří peníze s úrokem.
Některým vláda umožňuje podnikat, od malých stánků na trzích až po studia pro vývoj aplikací. Tito podnikatelé musí najít zdroj surovin i zákazníky. Velký rozdíl od běžného řízení vládou a plánované ekonomiky. Lidé v Pchjongjangu sice získali pár finančních svobod, ale každý aspekt jejich života pořád ovládá vláda, včetně prostředí, ve kterém žijí. Domy vlastní vláda a veřejná prostranství slouží k dohledu i indoktrinaci obyvatel.
Žádné město na světě to nedělá tak okatě jako Pchjongjang. Proto je tak fascinující, města jsou kombinace společnosti a stavěné podoby. A s tak drakonickou společností jako v KLDR z toho musí být opravdu unikátní město. Překlad: Lukkul www.videacesky.cz
Komentáře (1)
L (anonym)Odpovědět
09.06.2021 18:05:36
Po japonské okupaci (v roce 1950) NEBYL korejský poloostrov vůbec rozvinutý (https://www.nationmaster.com/country-info/stats/Economy/GDP-per-capita-in-1950). Byl až ZA Tureckem, Filipínami, těsně nad Indonésií.