Jak moc se bát Severní Koreje?

Před pár dny mě vzbudila siréna spuštěná kvůli přeletu severokorejské střely. Vypadalo to spíš jak scéna z Call of Duty než z opravdového života. Jako většina lidí jsem netušil, že tyhle sirény existují, a už vůbec jsem nevěděl, že se televize dokážou samy zapnout. Bylo to o dost děsivější než ta střela. Ve stavu šoku a zmatku jsem udělal to, co by udělal každý youtuber. Vytáhl jsem mobil a natočil to. Po zveřejnění videa mělo za chvíli přes milion zhlédnutí a bylo zveřejněno i na Facebooku jako třeba na UNILADu, kde získalo další milion.

I na jiných stránkách jako Miami Herald nebo World Economic Forum. V jednu chvíli video málem sesadilo Taylor Swift z prvního místa na Youtube. Ale bohužel jsem byl těsně poražen 74 miliony zhlédnutí. Tento týden Severní Korea znovu vystřelila a hodně z vás projevila starost. Řekl jsem si, že dnes celou situaci osvětlím. Promluvím o tom ránu a trošku se podíváme do zákulisí, na atmosféru obecně, pocity Japonců a můj pohled na trvající severokorejskou krizi.

Vím, že být probuzen sirénami ze mě nedělá experta na situaci ve východní Asii, i když by mělo. Ale je to téma, ve kterém se vyznám, protože o něm čtu denně už pět let. Je to zajímavá situace kvůli kontrastu mezi interpretaci masmédií a každodenním životem. Bezpochyby někteří chytří lidé píší komentáře jako: Nemusím se bát Severní Koreje, žiju v pralese v Nikarague. Smích. Musím poukázat na to, že pokud by nastal regionální konflikt.

Mohla by z toho lehce vzniknout válka, nebo by to spustilo finanční krizi. Což by zničilo všechny, takže je to vážná situace. Než se vrhneme do depresí, nejzajímavější na této krizi bylo sledovat reakce na internetu. Zveřejněné video samotné mělo přes 9000 komentářů. A další tisíce komentářů na různých stránkách Facebooku. Mezi typickou hysterií okolo Severní Koreje bylo i spoustu pohledů, jak celou věc vyřešit. Chlape, kdybych byl takhle probuzenej, tak doplavu do Severní Koreje a dám facku Kim Čong-Unovi.

Asi bych umřel, ale seru na to. Smrt by byla skoro jistá, zhruba tak 35 minut po začátku mise. Medvědi by si na Kim Čong-Unovi pochutnali, protože miluje sýr. Určitě je nejtěžším člověkem v Severní Koreji. Mimochodem, medvědi milujou sýr. Myslím, že to není třeba komentovat. A konečně Jason Tod říká: Přál bych si to zastavit, kdybych měl schopnosti. Přesně, třeba umět teleportovat medvědy milující sýr. Tím by se to za chvilku vyřešilo.

To ráno během testu jsem to skrýval, ale byl jsem šokován, překvapen a dezorientován. Vzbudit se varováním ohledně severokorejské střely, je asi nejhorší způsob, jak se vzbudit. Druhý je vzbudit se, když na váš obličej skáče kočka. Neměl jsem strach, protože Severní Korea často zkušebně střílela tímto směrem. Například před pár měsící střela dopadla u pobřeží Hokkaida. Takže jsem si řekl, že je to jen další test spíše než hrozba. Pravý důvod proč se většina lidí nebojí, že střela trefí Japonsko, je, že svět by mohl konečně reagovat, pokud by střela opravdu dopadla.

Oplatit to Severní Koreji v plné síle a Čína už by ji nemohla nadále bránit. Sebezáchova je hlavní náplní severokorejského režimu. Vědí, že střílet na nepřítele by to ohrozilo. Je v jejich největším zájmu, aby netrefili Japonsko, Jižní Koreu nebo USA. A také obě střely přelétávaly Japonsko ve velké výšce. Pokud by spočítali trajektorii dopadu na Japonsko, tak by technicky mohly být odraženy obranným systémem Aegis pokrývající Japonsko.

Měl by být schopen je zničit. Nicméně hodně diváků se na mě zlobilo za můj bezstarostný přístup. Někdy byli naštvaní více na mě než na Severní Koreu. Jako Helen Griffin, která napsala: Je smutné, že se to děje. Mám šestiletého syna, jak jen mu to vysvětlím? Ten muž ve videu je tak bezcitný a sobecký. Přesně Helen, nauč svého syna, že pravý zloduch je ten naštvaný muž ve videu. Už vůbec ne stát s jadernými zbraněmi střílící na své sousedy.

S takovou výchovou bude váš syn vždy vítěz. Příště se seber, vole a jdi do krytu jako normální lidi. Rychle pojďte se všichni schovat do krytu, který neexistuje! Je těžké v Japonsku postavit sklepy nebo kryty. Standardní postup je schovat se pod stůl. V mém případě jsem měl štěstí, že jsem byl v jediné betonové budově ve městě. Byl jsem v bezpečí. O čem to sakra mluví? Není hezký, když ho ráno probudíte? Něco vám povím lenochu... Lenochu?

Správný čas na probuzení je v 4:30, kdy vychází slunce. Proč? Je to nejlepší čas na modlitbu. Užít si ranní vánek a usrkávat u toho čokošku. Taky si můžu zacvičit pro své zdraví, než půjdu do práce. Místo toho, abych byl líný a spal až do 12. Kdyby jen ta střela letěla ve 4:30, mohl bych vstát za zvuku sirén a užívat si vánku a horké čokolády. A vypadat přitom jako úplnej idiot.

Zbytek rána byl ale poměrně nudný. Cestoval jsem se dvěma japonskými kamarády. Ani jeden se neprobudil kvůli sirénám, upozorněním, ani kvůli televizím. Když jsem s nimi mluvil o dvě hodiny později, tak jen pokrčili rámeni... Rámeni? Pokrčili rámeni. Pokrčili rám- Do háje s tím. Pokrčili rameny a nechali to plavat. Je to odpověď, kterou často slýchám od Japonců.

Ano, mají z toho obavy, ale už jsou tak otupělý z toho problému po letech výhrůžek o zničení Japonska a Západu od Severní Koreje. Mí přátelé o tom ani nemluví, dokud s tím nezačnu já. Asi kvůli tomu, že je to pořád ve zprávách, třeba včera premiér řekl: Nečeká nás zářná budoucnost. A v mnoha věcech to hraje do karet japonské vládě. Snaží se obnovit vojenskou sílu Japonska a změnit ústavu. Od roku 1947 je v devátém článku japonské ústavy zákaz armádního řešení jakéhokoliv mezinárodního sporu.

Takže země je závislá na pomoci od USA. Nicméně to dnešní vláda chce změnit a setkává se s vlnou odporu od opozice. Situace se Severní Koreou bere opozici důvody, proč nezvýšit vojenské výdaje a nezměnit ústavu. Kdyby se nemyslitelné stalo pravdou a Korea zaútočila na Japonsko, tak by se to změnilo přes noc, možná okamžitě. I když jsem se neobával balistických testů, tak testů jaderných zbraní už jo. Už od dětství mě uchvacovaly a děsily jaderné zbraně.

Pořád si pamatuju, jak jsem byl překvapen, že lidi vytvoří něco, co zničí celé město. Během chvilky. Už jsem několikrát navštívil Hirošimu a muzeum atomového výbuchu. Díval jsem se na zmrzačené děti nesoucí své mrtvé sourozence přes ruiny města. Ať už jste na jakékoliv straně ve druhé světové, tak jen doufáte, že už nebudou nikdy použity. Je to nepředstavitelné. A proto, když Severní Korea hrozí jadernými zbraněmi a mluví o potopení Japonska nebo srovnání USA se zemí, tak to neberu na lehkou váhu.

Je to dost depresivní, přestože je to hrozně přehnané. Test z minulého týdne údajně zkoušel první vodíkovou bombu. Vodíkové bomby jsou mnohem silnější než atomové. Mnohem více než bomby použité na Nagasaki a Hirošimu. Jakmile nějaká země získá takové zbraně, tak už je nebezpečné vůbec mít konflikt. Protože Amerika označila Severní Koreu jako hrozbu kvůli jaderným zbraním. Je tu také možnost, že Severní Korea ještě nevynalezla interkontinentální střely. Je tady šance, že uvidíme nějaký vojenský zásah během 6–8 měsíců.

Obzvlášt když je Severní Korea ve fázi, kdy vyvíjí interkontinentální střelu, co dosáhne na Ameriku nebo Evropu. Je jasné, že se Severní Korea nikdy nevzdá svých zbraní. Je to jejich ultimátní pojistka. Obzvlášť poté, co Libye a Irák upustily od jaderných programů, tak byli oba jejich vůdci oběšeni nebo mrtví narváni do ledničky. Ozbrojený konflikt je stále nepravděpodobný. Ztráty na Korejském poloostrově by byly obrovské.

Myslím tím, že město Soul s populací 25 milionů je v dosahu tisíců děl, což by zabilo desetitisíce lidí, kdyby se k tomu schylovalo. Navíc by se do konfliktu mohla zapojit Čína, kdyby USA přistoupily k preventivnímu útoku. Spíše se stanou nehody jako sestřelené letadlo, nebo výstřel z děla, či střela vybočí z kurzu. A na pokraji světového konfliktu se snad obě strany sejdou a vyjednají řešení. Ať už s nebo bez pomoci Dennise Rodmana. Víte, že je něco fakt zlý, když je Rodman kamarád jak s Trumpem, tak s Kim Čong-Unem. Že on drží klíče od potencionálního nukleárního holocaustu.

Zní to jako shrnutí politické satiry. Film o nekvalifikovaném muži, který nás zachránil před třetí světovou. Ale než Rodman dorazí do Pchongjangu držící obálku s vouchery do Trumpových hotelů, budu nervózní. Myslíš, že po přeletu té střely, by se měli lidi bát jít učit do Japonska angličtinu? I přes všechno, co jsem řekl, si myslím, že ne. Média se tváří, jako by měla apokalypsa přijít příští úterý. S velkými děsivýmy slovy jako třetí světová z důvěryhodných stránek jako Daily Express.

Realitou je, že život jde dál v Japonsku i v Jižní Koreji, i když je svět větší a přímější. Nic moc se nezměnilo. Jestli jste zrušili výlet do Asie, nebo se vzdali vysněné práce, v mnoha způsobech jste je nechali vyhrát. Jak Severní Koreu a její násilnou a přehnanou mluvou, tak i média využívající našich obav a strachů. Takhle nejde žít... Nenechte se zmást. Já budu nadále sledovat situaci, jako to dělám už pět let. To je vše, co jsem chtěl říct k tématu, klidně komentujte a ptejte se.

Jestli znáte někoho, koho to ovlivnilo, určitě se zmiňte. Abychom to ukončili na pozitivní vlně, tak od příštího týdne začíná prodej mého zboží. Jestli jste ho ještě neviděli, tak tohle je For Fuck Sake triko. Nosím ho a je úžasný. Je úžasný, že konečně mám 4 nebo 5 věcí hodných k prodeji. Těším se na to a budu o tom mluvit za pár dní. Jako vždy, děkuji za zhlédnutí a uvidíme se příště. Jdu odpovědět na pár komentářů a otázek.

Oni mají v Japonsku opravdu medvědy? Jako pravý medvědy, nebo pandy? Pandy jsou taky medvědi, ale nejedí lidi jako ostatní. Jediný, co loví, je bambus, teď si to musím najít. Jaký medvědi? Černí medvědi.