Jihomořská bublina: Byl to Walpole

Tuhle jsme skončili, když Robert Walpole viděl obří příležitost
v pádu Jihomořské společnosti, a jak se snažil
udržovat křehkou rovnováhu mezi neúplatným hrdinou lidu,
bojujícím proti šílenství trhu, a taháním za nitky v zákulisí, aby jediná korupce,
která skutečně vyjde najevo, byla korupce lidí,
kteří stáli mezi ním a funkcí premiéra. Bohužel pro něj
se stala jedna opičárna.

Robert Knight byl pokladníkem
Jihomořské společnosti a tajně vedl záznamy
o všech transakcích společnosti, včetně seznamu všech,
které podplatili. Pokud by seznam padl do rukou
někomu s čestným úmyslem, zničilo by to většinu politického zřízení
Británie a také Walpolovu šanci na moc. Čekali byste, že vláda prostě
vpadne do jihomořských kanceláří, zabaví vše, včetně této účetní knihy,
a vezme všechny hlavní aktéry do vazby. Ale místo toho začali mluvit o vytvoření
výboru pro vyšetřování společnosti, což bylo zřejmě částečně
díky Walpolovu pobízení.

Robert Knight
měl čas zfalšovat záznamy, přidat falešná jména, aby skryl porušení vládních omezení o tom,
co mohlo být půjčeno komu. Ale asi nejdůležitější je to,
že měl čas přemístit knihu, a tedy seznam, koho podplatili, ze záznamů společnosti
do svého osobního vlastnictví. Nakonec se vláda
konečně dala do práce a pozvala Knighta před výbor, aby zjistil,
co se dělo v Jihomořské společnosti.

Takže měl, jak to uvedl jeden z mých
oblíbených komentátorů, tři možnosti. Neříct jim nic, což by ho dostalo
na hodně dlouho do vězení. Říct jim všechno,
což by jistě složilo vládu a dostalo ho na seznam mnoha lidí
na velmi předčasnou a krvavou nehodu. Nebo, jakmile skončí vyslýchání, odejít dveřmi, jet prvním vozem do Doveru
a naskočit na loď přes kanál. Samozřejmě si vybral třetí možnost.

Protože to byla vláda
a nikdo nepracoval o víkendech, nikomu nedošlo, že je pryč,
až do příštího pondělí. S takovým náskokem
si protrajdá Francií a skončí v Bruselu, příhodně v Rakouském Nizozemí, jedné z mála zemí západní Evropy,
která nemá s Británií dohodu o vydávání. Ale nějak, a tím "nějak" myslím "téměř jistě
s pomocí některých členů vlády", si Knight převedl většinu
svých peněz do zámoří, než utekl s jistým velmi
inkriminujícím seznamem jmen.

Takže nebyl zrovna nenápadný,
když cestoval, žil si na vysoké noze a ubytoval se
v nejdražším hotelu v Bruselu. Místní britský vedoucí úřadu,
nezapletený do domácích machinací, si všiml jeho výstřednosti, a dle oficiálních instrukcí vlády
a veřejného prohlášení Walpola nechal Knighta zatknout. Samozřejmě to byla ta poslední věc, kterou Walpole, král a kterákoli
z whigských elit chtěla, ale nakonec
někdo Knighta varoval...

Byl to Walpole. Varoval Knighta.
A ten se pokusil znovu utéct. Ale než mohl proklouznout přes hranice,
byl chycen naším milým vedoucím úřadu. Byl poslán do vězení v Antverpách,
a jak zprávy dorazily do Anglie, tak Walpole, král a whigská elita
veřejně oslavovali a žádali jeho návrat. Kupodivu, z nějakého důvodu, se Knightova kniha
nedostala do vězení.

Kdepak asi je? Byl to Walpole. Mezitím v Británii Blunt přišel na to,
že když je Knight na útěku, tak on je asi jediný člověk, který ví,
koho Jihomořská společnost podplatila. Na rozdíl od Knighta neměl Blunt výčitky
ohledně zaprodání svých bývalých partnerů, a tak začal prodávat kohokoliv,
koho mohl, výměnou za dohodu. Udával pouze výboru Dolní sněmovny
a nechal Sněmovnu lordů v nevědomosti. Věděl, od kterých lidí
dostane lepší nabídku.

Tohle uvrhlo všechno do chaosu. A chaos byl něco,
co by mohl Walpole dobře využít. A protože nikdo už neměl tu knížku,
musel Blunt udávat po paměti. A díky neuvěřitelnému štěstí
Bluntova jména odpovídala pozoruhodně dobře seznamu lidí,
kterých se Walpole potřeboval zbavit. Ale stále tu byla hrozba
ještě lepší paměti Roberta Knighta, který seděl
ve vězení v Antverpách. Jak rozzlobená veřejnost
žádala jeho návrat a poslanci nezapojeni do skandálu
žádali nepřetržitý a veřejný výslech, tak musel král přivést Knighta zpět.

Británie ale neměla s Rakouským Nizozemím
dohodu o vydání, takže byl král bezmocný. Poslal ale muže, který je měl přesvědčit,
aby poslali Knighta do Anglie k soudu. Ale kolega, pro kterého se rozhodli,
byl trochu zvláštní volba, protože nikdy
nedělal práci diplomata a vlastně neměl
žádnou kvalifikaci k práci, kromě toho,
že byl kamarádem Walpola.

Tento chlap měl tajný úkol
přesvědčit Rakušany, že rozhodně nemají
vracet Knighta Británii. Nikdy. Prosík. Vlastně, kdyby ho nechali utéct,
bylo by to super. Walpole pak také poslal
Rakušanům dva dopisy. Jeden z dopisů jasně vyžadoval,
aby se Knight vrátil. A druhý, jedna z nejzajímavějších
diplomatických listin, kterou jsem četl, Rakušanům výslovně nabízel
na svou duši, na psí uši, kupu peněz, pokud se Knight
nikdy nevrátí do Británie.

V takové chvíli historie
potřebuje Benny Hill znělku. Parlament chtěl Knighta v Británii. Walpole to nemohl dovolit. Parlament nabídl Knightovi královu milost,
pokud to přijede do Anglie vysvětlit. Na to Walpolovi agenti
řekli Knightovi v Antverpách, že i s takovou milostí
ho může parlament stále stíhat. Jen to zkus.

Protože pokus o omilostnění neuspěl,
naskočili členové parlamentu na loď do Rakouského Nizozemí,
aby si Knighta sami vyslechli. Ale guvernér Nizozemska jim díky Walpolovi
zabránil ve vstupu do země. Poté Walpole přesvědčil rakouskou vládu,
aby přesunula Knighta do jiného vězení a předstírala, že je v původním, takže neohlášení britští poslanci nemohli
Knighta bez jejího vědomí vyslechnout. Když se začaly šířit drby,
že Knight není ve své cele v Antverpách, dali ho zpět do Antverp, do jeho cely,
nechali někoho ověřit, že tam je, a pak, uprostřed noci, ho vzali
do ardenského lesa a nechali ho jít.

Nikdo o něm neuslyší 20 let. Když byl Knight mimo hru, tak mohl Walpole konečně bez následků
nechat dopadnout kladivo spravedlnosti. A když bylo kladivo spravedlnosti v rukou
parlamentního výboru namísto soudů, tak to znamenalo,
že viníci šli sami po sobě a Walpolův obrovský vliv mohl určit,
kam přesně kladivo dopadne. Vůdci whigů, jako John Aislabie,
spolu s honorací, jako hlavní poštmistr, ministr financí a lord rady,
buď odstoupili, nebo byli zbaveni pozic, čímž umetli Walpolovi cestu
k prvnímu ministru financí.

Pozici, kterou využije, aby se stal,
podle většiny historiků, premiérem Anglie. Mnoho dalších lidí bylo pokutováno,
ale velmi málo jich zavřeli. A i ti pokutovaní jen vzácně přišli o to,
co vydělali během jihomořské bubliny. A ti, kterým se podařilo zůstat u moci,
věděli přesně, komu mají poděkovat. Robertu Walpolovi. No a Blunt?

Jelikož na rozdíl od Knighta
byl ochoten udávat, začal obchodovat za dohodu s lidmi,
které podplatil, hned jak to šlo. Nakonec mu zůstalo jen 5000 liber. Což je zřejmě více,
než měl na začátku tohoto příběhu. A ironicky mu zůstal baronet. Titul, který dostal před měsíci za svou
dobrou práci v Jihomořské společnosti. Popravdě, jeho rodina
má Bluntův baronet dodneška. Nakonec, když se ohlédneme za tím
šílenstvím, tak si musíme uvědomit, že by Británie bez institucí Jihomořské
společnosti a Bank of England nepřežila.

Bez nich by vláda neunesla dluhy
k vedení válek a udržení země nad vodou. Ale bez dohledu, s politiky finančně svázanými se subjekty,
které měli usměrňovat, a s veřejnými statky, které hlídali
hlavně lidé, kteří z toho měli prospěch, vedly tyto instituce
národní ekonomiku na pokraj krachu a nechaly generace
střední třídy, aby zaplatily účet. To je dobrá lekce.

Snad se ji jednou naučíme.
Nashle příště. Překlad: Kara
www.videacesky.cz