Počátky moderní policie: Scotland Yard

Po více než sto let se jedno z největších měst v Evropě snažilo prosadit zákon a pořádek. Skrze lovce zlodějů Jonathana Wilda, bratry Fieldingovy a jejich složky, hlídky založené soudcem a krvavé donucovací techniky vojáků. Londýnská elita se hodlala poddat profesionální organizaci na plný úvazek. A ministr vnitra Robert Peel se ji rozhodne dodat. Dva problémy však zůstávají.



Jak to bude vypadat a zda to lidé přijmou. Chcete vidět objevování Pacifiku, nebo historii vesmírných cest? Hlasujte na Facebooku v odkazu níže. Do roku 1829 se téměř všichni shodli, že Londýn potřebuje policejní složky. Majitelé podniků a střední třída si chránili svůj majetek, zejména komerční zboží a obchody. Městští a vládní úředníci chtěli místní policejní složky na nepokoje a povstání. A lidé mnoha tříd chtěli zmírnit problém pouličního násilí, které bylo tak vážné, že muži nosili pistole nebo vycházkové hole, aby se v noci bránili.



Byli tu kapsáři a zbojníci? Ano. Ale pro zloděje bylo normální oběť omráčit ze zálohy, než utečou s peněženkou. Parlament byl i připraven financovat policejní složky přímo z daní, což byla jediná velká věc, která vzniku složek bránila. Parlament také začal tušit, že některé věci nelze řešit zakázkami nebo vlastním financováním.



Étos, který stvořil Jonathana Wilda. Vedlo to ke stejnému étosu, který vedl ke koloniálním daním a ztrátě amerických kolonií, Východoindické společnosti utlačující Indii a pozdějšímu vyústění v boji proti irskému hladomoru. Jo. Za mnoho tehdejších problémů mohl britský parlament, který odmítal platit za věci a chtěl jen dostávat z toho plynoucí výhody.



A i když tu byla politická vůle pro vybudování policie, Robert Peel věděl, že přesvědčit veřejnost bude náročná cesta. Dělnická třída už neměla ráda a nevěřila současným poloprofesionálním konstáblům. A složky podle Peela by byly mnohem stálejší a silnější než Bow Street. A tak hledal příklady. První tu byla pařížská policie, která vznikla roku 1667, rozpustila se během revoluce a poté byla reformována Napoleonem v roce 1800. Ale pařížská policie byla napojena na armádu a měla tendenci vyšetřovat a zakročovat proti politickým zločinům.



Nešťastná volba pro zemi, kterou stále děsil masakr na Peterloo. Peel se také inspiroval městskou policií v Glasgow, která sloužila od roku 1800. Spíše však čerpal ze dvou složek, které už v Londýně působily. Pochůzkáři z Bow Street a námořní policie. Námořní policie vznikla v roce 1798 jako soukromě financovaná organizace, která hlídala náklad na Temži.



Důležitá práce v obchodním městě jako Londýn. Do roku 1800 byla tak účinná, že ji vláda začala finančně podporovat a nepřestala s tím po 40 let. A námořní policie převzala něco, co Bow Street zkoušelo, a uskutečnila to. Preventivní dozor. Ukázalo se, že kromě chytání pachatelů snížila pouhá přítomnost námořní policie množství ukradeného nákladu. Ale na rozdíl od Bow Street byla námořní policie placená na plný úvazek a ne jen na částečný.



A to se Peelovi líbilo. Jeho nová policie bude civilní, na plný úvazek a využije preventivních hlídek. Super. Ale... Teď to bude trochu nepříjemné, protože Peel se také inspiroval minulostí. 17 let nazpět byl Peel hlavním tajemníkem Irska, kde jeho největším úspěchem byl zákon o zachování míru z roku 1814, který šířil dublinský policejní vzor každým soudním dvorem v Irsku.



Zejména problémovým venkovem. Byly to polovojenské složky k obraně pronajímatelů a potlačování nepokojů. A hádáte správně. Lidé to nesnášeli. Konstáblům říkali piliny a bobíci, aby se vědělo, že jde o Peelovy muže. Později se tyto složky staly irskou královskou policií, jejíž akce jsou dodnes kontroverzní.



Dělnická třída Londýna nebyla zrovna „u vytržení“ z představy městské policie, kterou chtěl Peel vybudovat. Už založil jedny policejní složky, které byly nástrojem sociální kontroly. Ale navzdory veřejným pochybám se Peel rozhodl pro vzor, který by lidem sedl. A 19. června 1829 se Peelův zákon o městské policii setkal s malým odporem. Zákon popsal složky v hrubých rysech, což Peelovi umožnilo přizpůsobit složky podle svých představ.



Peelova policie bude uniformovaná, aby byla rozpoznatelná. Ale místo rudých kabátů spojených s britskou armádou bude nosit modrou. Klobouky, helmy přijdou později, budou civilní cylindry, aby zdůraznily fakt, že se zodpovídá lidem, které hlídá. Ale tento étos zašel dál. Jedinou vojenskou hodností ve velení byl seržant. A velitelé budou komisaři a inspektoři, nikoliv kapitáni a poručíci.



A nakonec nebudou nosit vojenské zbraně. Pochůzkáři z Bow Street s meči a pistolemi byli minulostí. Konstáblové budou nosit dřevěné obušky a řehtačky, aby upoutali pozornost. Zatímco někteří důstojníci na okrajích Londýna mohli pistole občas nosit, policie je ve Spojeném království neozbrojená dodnes. Policejní konstáblové v Londýně stále nenosí zbraně. Ty mají speciální týmy, které se zavolají jen v nutnosti.



Když Peelovy složky vyšly 29. září 1829 poprvé do ulic, nadšení elit a podnikatelů bylo velké, ale lidem bude chvíli trvat, než si zvyknou na policii, jejich hlídky a nové sídlo na Whitehall Place číslo 4. Dříve to byl soukromý dům číslo 4 a jeho vstup byl pro veřejnou budovu trochu nevhodný. Většina lidí tedy používala zadní vchod na sousední ulici. Great Scotland Yard.



I když dělnická třída odolávala a nazývala strážníky piliny a bobíci jako Irové, nakonec byli přesto přijati a získali důvěru. Protože tato nová policie se osvědčila nejviktoriánštějším nástrojem. Statistikou. Mezi lety 1828–1829 bylo v Londýně hlášeno 20 tisíc zločinů. O 19 let později to bylo 15 tisíc. Pokles o 25 procent.



Policejní služba byla tak úspěšná, že v r. 1839 pohltila Pochůzkáře z Bow Street a námořní policii, což bylo nutné posílení o zkušené důstojníky. Peelova účinná policie sice zašla daleko v preventivním dohledu, ale opomněla vyšetřovací techniky, díky nimž byla Bow Street tak účinná. Ale tři roky po pohlcení Pochůzkářů měla městská policie první detektivní úřad. A nebezpečné londýnské ulice začaly zaplňovat další inovace.



V roce 1812 Parlament zaplatil lampové společnosti, aby londýnské ulice vybavila plynovými lampami. Šlo to pomalu, ale veřejné osvětlení nakonec zahnalo temnotu, která v noci na ulicích panovala, což snížilo pravděpodobnost zločinu. Anglické věznice začaly připomínat moderní instituce, které zvládaly více vězňů. A i když byly tyto věznice v lepší kondici než Newgate, Viktoriánci jim dodaly své hororové prvky.



Ve věznici Pentonville byli například vězni drženi v izolaci a nesměli mluvit. V kapli seděli v kabinách, takže na sebe navzájem neviděli. Cvičit chodili v připoutaných skupinách a nosili masky, aby skryli svou identitu. A další instituce s jalovou prací, jako rozplétání lan, rozbíjení hornin na štěrk, chození na pásech nebo otáčení klikou, údajně pomohly vězňům „k nápravě“. Úřady to ukončily, když to vedlo k příliš mentálním poruchám. Ve čtyřicátých letech byla městská policie považována za velký úspěch.



A jen málo lidí žádalo její rozpuštění. Vzor se začal šířit do dalších anglických měst, kde si podle Peela zřídily své vlastní služby. Ale nebylo náhodou, že k tomuto rozšíření došlo během protestů dělnické třídy za všeobecné volební právo a politickou reformu, které vyvažovaly největší občanská práva a domácí bezpečnost. Ale londýnská policie se po desetiletí vyvíjela. V šedesátých letech převlékla své uniformy.



Zbavila se bílých kalhot, fraku a cylindru ve prospěch modré uniformy s knoflíkovým kabátem a helmou. A také začala nosit na svých límcích a bedrech identifikační čísla kvůli zodpovědnosti k lidem. A do konce století se stala symbolem Londýna. Byla na pohlednicích a v reklamách, pohádkách a novinových ilustracích, které byly v plátcích po celém světě. Nová policie tak ale nezůstala.



Také se rozšířila po britském impériu. A když se tento dopad během dekolonizace v 20. století snížil, některé aspekty, jako hodnosti, stále přežily. Třeba hongkongská a dillíská policie má hodnosti podobné svým londýnským protějškům. A otázky, které řeší, vyvažování veřejné bezpečnosti a osobních práv, přiměřené použití síly, jak daleko by vláda měla zajít při řešení problémů společnosti, tresty smrti, odstrašování, privatizace a jak si udržet důvěru veřejnosti, se týkají současné policie i dnes.



Byla to dlouhá cesta od Jonathana Wilda až po vzornou policii dnešních dní. Ale tak vybudujete současnost. Kousek po kousku. Skrze špatné a dobré nápady, neúspěchy a pochybování. A pohled do minulosti na to, co selhalo a co se podařilo, nám pomůže lépe porozumět dnešním problémům a utvářet svět zítřka.



Nashle příště, lidi. Překlad: Kara www.videacesky.cz