Počátky moderní policie: Pár správných chlapů

Henry Fielding byl nebezpečný muž. S perem. Jeho politické satiry byly tak pobuřující, že parlament přijal zákon, který je na londýnské scéně zakázal. Když mu zavřel tyto dveře, zaměřil se na to, pro co je dnes nejznámější. Fikci. V roce 1749 vydal své mistrovské dílo Tom Jones, knihu, která změnila anglický román na něco, co čtenáře pobavilo, ale předalo mu i poselství.



Jinými slovy, dělal knihy zábavné. Ale toho roku to byl jen jeho druhý největší úspěch. Protože v roce 1749 Henry Fielding, literární bavič a politický satirik, založil první londýnské policejní složky. Může se zdát podivné, že by se spisovatel prosadil v právu, ale to pochopíte, jakmile Henryho Fieldinga poznáte.



Fielding byl posedlý pravidly, těmi, co je porušovali, životem na ulici, podvodníky, krčmami, zločinci, pracovnicemi v bordelech a zaznamenával vzrušující i temnou ginem nasáklou stranu, tedy Londýn 18. století. A zvláště ho zajímal Jonathan Wild, proto se tento hanebný lovec zlodějů objevil v jeho satirickém románu. Fielding srovnával Wilda s politikem, kterého nenáviděl nejvíce, premiérem Robertem Walpolem, jehož politickou hru znáte z naší série o Jihomořské bublině.



A v politických kruzích se skrýval původ všeho zkaženého na londýnském trestním systému. Odměny pro lovce podporující korupci, ulice neudržované autoritou, kde vláda nezvládla financovat řešení na vymáhání práva, veřejné popravy, které nebyly odstrašujícím prostředkem, ale udělaly z největších zločinců hvězdy, a soudci tak prohnilí, že se od zločinců, které stíhali, lišili pramálo.



Hned poté, co Fielding skončil na pódiu, se stal po jistotu právníkem, což mu umožnilo vidět z první ruky „systém trestního soudnictví“. A pak v roce 1748 dostal šanci uplatnit své literární a morální ideály. Jako novinář stranické politiky si získal přátele ve vládě, a stal se tak místopředsedou vlády pro Westminster. Tato práce byla terno, měl za ni 500 liber ročně a mohl žít a pracovat v justičním paláci na Bow Street.



Soudce Fielding bydlel s rodinou nahoře a z rozlehlé místnosti dole udělal soudní dvůr. Soud, který pošle obviněného do vazby. Vyšetřoval zde podezřelé, shromažďoval důkazy a buď je předával trestnímu soudu, nebo je propustil. Rychle zjistil, že systém je prohnilejší, než si myslel. Soudci nebyli placeni vládou, ale financováni vybíráním poplatků od těch, kteří před ně předstoupili.



A asi si umíte představit, že to byl recept na korupci. Nemluvě o tom, že Fielding zjistil, že jeho slibovaný příjem pěti set liber byl z fondů na vydírání a úplatkářství. Předchozí soudci údajně dávali prostitutkám mírné rozsudky výměnou za jejich služby. Provoz neposkvrněného dvora mu přinesl jen 300 liber, sotva aby se svým soudem vyžil.



Tvrdě však pracoval, často vyšetřoval podezřelé až do noci a týdně jich poslal do vazby padesát. Poté se pokusil zavést své reformy. Nejprve otevřel soud veřejnosti, aby lidé viděli nový řád a porozuměli mu. Poprosil o důchod od vlády, aby se nespoléhal na zlodějskou korupci, tato praxe se později u soudců ujala, a rozšířil svou jurisdikci, podezřelí tedy neutekli spravedlnosti tím, že pláchnou mimo město.



A v zimě začal válčit s pouličními gangy, které terorizovaly Londýn. I když měl Londýn místní konstábly, muže zvolené místními, aby dali podezřelé teoreticky do vazby, tak byl tento systém zastaralý a nefunkční. Jejich jurisdikce byla malá a jmenovaní konstáblové, kteří měli ještě druhé povolání, jež museli vykonávat, si najali člověka, který je zastoupil. A tito zástupci byli obvykle slabí, laxní nebo zkorumpovaní.



Nikdo nechtěl riskovat svůj krk zadržením pachatele. Pro konstábla bylo zcela běžné, že prošel na ulici kolem zločince, i když měl příkaz na zadržení v kapse, a přesto ho ze strachu nezastavil. Londýn tedy fungoval na středověkém systému „křiku a pláče“, kde se od občanů očekávalo, že všeho nechají, aby zastavili zločin, a zločince zadrží sami. Fielding shromáždil ty nejlepší konstábly a do čela postavil Saunderse Welshe. Hokynáře, který byl známý jako nejlepší konstábl Londýna.



A koneckonců šlo o poloprofesionální konstábly, také měli svá zaměstnání. Fielding přišel s plánem. Nejprve vydá zatykače pro známé vůdce gangů ve městě. Pak si jeho konstáblové vezmou meče a pistole, srolují své zatykače a dají je do svých pouzder. Obušek, jenž byl jejich zbraní. Pak se vydali chytit svého zločince. A vtipná historická zajímavost.



Odtud pochází fráze „zasažen příkazem“. Au. Zaměřili se na krčmy a bordely, přepadli podezřelé, kteří by si mohli zavolat do rvačky své parťáky, a pak tyto podezřelé odtáhli na Bow Street. Pokus měl naprostý úspěch, díky čemuž se Fielding stal jedním z nejvlivnějších bojovníků se zločinem a také dostal skupinu konstáblů, které mohl v nouzi zavolat.



A právě včas, protože v létě roku 1749 zasáhly Westminster mnohadenní protesty, když skupina námořníků okradených prostitutkami vyplenila a spálila několik bordelů. Za Fieldingovy nepřítomnosti povolal Welch a konstáblové na pomoc vojáky a dali do vazby několik podezřelých. A když se Fielding vrátil zpět, našel Bow Street v obležení. Dav vzbouřenců vyžadoval propuštění podezřelých.



Fielding vyzpovídal zatčené vůdce, poslal je do Newgatu a potom sestavil stráže, aby uklidnili situaci. A i když z toho Fielding vyšel s černým puntíkem, jeden popravený byl zřejmě nesprávně usvědčen, vláda ocenila jeho iniciativu. Ještě téhož roku získal další přízeň, když dostal echo, že pár majitelů heren plánuje zavraždit lorda kancléře kvůli zákonům proti hazardu.



Fielding plán bez milosti překazil. Do konce roku 1750 měl Fielding šest vycvičených konstáblů, kteří prosazovali zatykače a mír. Napsal příručku, jak postupovat, a řekl jim, jak sbírat důkazy, vyslýchat podezřelé a podávat svědectví. Ale bez finanční podpory od vlády a nucen je platit z odměn lovců zlodějů, musel skupinu dočasně rozpustit. A tak změnil zaměření.



Pracoval na zákonech proti zlodějům a veřejnému opilství. Také se zasadil o identifikaci. Říkal i podezřelým, aby si vyměnili oblečení, aby nedošlo k chybám. A využil své novinářské dovednosti pro větší dosah svých zpráv. Vydával noviny jménem Covert-Garden Journal, který vydával zprávy ze soudu a žádal veřejnost o pomoc. Vyzval oběti, aby si prohlédli zadržené, kdyby je poznali z jiných zločinů, a vyzval svědky, aby předstoupili.



Všechny popisy podezřelých nebo odcizených věcí měl v kartotéce. Bohužel však podalo svědectví jen málo obětí. Všichni se moc báli. Násilné pouliční loupeže opět bujely, vedeny zločineckými syndikáty, které operovaly beztrestně. Fieldinga oslovila pro radu vláda, a tak předložil návrh. Chtěl 600 liber a obnoví Pochůzkáře z Bow Street. Ale nebudou působit jen ve Fieldingově jurisdikci ve Westminsteru, ale po celém městě a budou zatýkat podle zákonů o lovcích zlodějů.



Složky však budou muset být v utajení, protože lidé byli silně proti lovení zlodějů. A kdyby slyšeli, že je organizovaná skupina lovců zlodějů, tak by lidé požadovali její zrušení. I 30 let po pověšení Jonathana Wilda byla vzpomínka příliš čerstvá. Ale vláda souhlasila. A bylo to poprvé, kdy londýnští úředníci financovali skupinu na boj se zločinem.



Fieldingův plán byl vytvořit čistou verzi Wildovy operace, která měla mít neposkvrněné konstábly a využívat je k veřejnému dobru, trestně stíhat nikoli pro osobní zisk, ale pro veřejný pořádek. Vláda vydala svou první platbu a Fielding povolal Welshe a Pochůzkáře z Bow Street. Na začátku roku 1754 udeřili. Rozmetali proslulý irský gang a přivedli několik zbojníků, kteří byli postrachem parku sv. Jakuba. Byla to drsná operace, nebezpečnější než předchozí boje s gangy.



Jeden z Fieldingových mužů, pan Hind, zástupce správce vězení, byl zabit při pokusu o zadržení páru zlodějů. Ale během pár měsíců zatkli a uvěznili ty nejvlivnější vůdce gangů ve městě. Přesto se Fielding z úspěchu netěšil. Jeho nevlastní bratr John, který mu rok pomáhal, do té doby převzal Fieldingovy povinnosti, protože Henry Fielding byl nemocný, když dorazil na Bow Street. Promrhané mládí v krčmách a kavárnách mu přineslo dnu a cirhózu.



Dlouhé hodiny na Bow Street mu jen přitěžovaly. Vydal se do Lisabonu v naději, že se mu tam udělá dobře, ale nakonec tam zemřel. Svůj poslední úkol na Bow Street nedokončil. Ale měl za sebe dobrou náhradu, protože pod jeho nevlastním bratrem Johnem Pochůzkáři z Bow Street zastanou vyšetřovací a hlídkové povinnosti a stanou se detektivy bez titulu. A John se později stane londýnskou legendou, známý tím, že dokáže poznat 3000 zločinců pouze podle jejich hlasů, protože stejně jako Spravedlnost byl John Fielding slepý.



Překlad: Kara www.videacesky.cz