Počátky moderní policie: Tahle země není pro starý

Červen 1780. Sir John Fielding, vůdce Pochůzkářů z Bow Street, leží ve svém domě na prahu smrti. Londýn mezitím hoří. 2. června. Lord George Gordon vede procesí k parlamentu. Má petici požadující, aby vláda obnovila protikatolické zákony, které parlament zrušil před 2 lety. Petice je drtivě zamítnuta, ale venku dav zuří a žene se na parlament.



Vojáci ho rozptýlí, ale tu noc se opět sejde a zaútočí na katolické kaple a obchody. Násilí se změní v protivládní nepokoje zaměřené na politické úředníky, instituce a zejména na soudní systém. Vzbouřenci vtrhnou do vězení a osvobodí vězně. Vyplení soudní dvory, napadnou nejvyšší soudce a vylomcují cely v Newgatu, kde napíšou, že vězni byli osvobozeni Jeho Výsostí, králem Davem.



7. června oblehli Bank of England a vojáci konečně zasáhli. 400 lidí při nepokojích zahynulo a dalších 300 bylo zastřeleno vojáky, kteří opět zjednali pořádek. V Poslanecké sněmovně dává lord šokující návrh. Londýn potřebuje policejní složky! Chcete vidět České země v Extra Credits? Volte třicetiletou válku v odkazu níže. Siru Johnu Fieldingovi říkali Slepá spravedlnost z Bow Street.



Oslepen v mládí u námořnictva, vedl úřad s pomocí vidoucích úředníků. Ale říkalo se, že poznal přes 3000 zločinců pouze po hlase. Za dvacet let převzal nápady svého bratra Henryho, vládou financované složky konstáblů a soud, který komunikoval s lidmi skrze noviny, a vylepšil je v něco, co by mohlo vydržet. Pochůzkáři z Bow Street už nebyli tajní. A i když jich někdy bylo jen půl tuctu, skvěle si vedli v boji s londýnským zločinem.



Díky tomu začal Fielding dostávat na své akce pravidelnou vládní podporu. Měl Bow Street otevřenou většinu týdne a najal i malou noční službu, takže zločin mohl být nahlášen kdykoli. Naučil Pochůzkáře vyšetřovací techniky, shromažďování důkazů a svědectví, dokud nebyli neoficiálními detektivy. A v roce 1763 Bow Street obdržela dotaci na koňskou hlídku. Ne na chytání určitých zločinců, ale jako hlídka odrazující od zločinu.



Poprvé tak nasadil konstábly jako preventivní složky. Peníze však došly po 18 měsících a hlídka byla rozpuštěna. Jeho vedení záznamů však zůstalo stejné. Fielding přišel na Bow Street s centrální databází odcizeného majetku a popisem podezřelých dřív než ostatní. Předchůdce úřadu trestního rejstříku. Nejslavnější věc, Fieldingův katalog hodinek, byl seznamem všech nahlášených odcizených hodinek, spolu s jejich rysy a majitelem.



Rozeslal tyto popisy odcizeného majetku všem londýnským zastavárnám a zničil nejběžnější způsob šmelení ukradeného zboží. A v roce 1772 začal vydávat Policejní věstník neboli Pláč a křik. Bezplatné noviny popisující případy, nevyřešené zločiny, a vyzývající svědky vypovídat. Ale tento plátek se nezabýval Londýnem.



Spíše obsahoval depeše z věznic a soudů o velkých zvířatech po celé zemi, což z něj udělalo informační systém na vymáhání práva. Také řešil sociální problémy, které zločinnost zvyšovaly. Henry i John Fielding byli advokáty, protože věřili, že porušování práva má sociální příčiny. Od přelidněnosti a chudoby až po korupci v politice a dostupnost levného ginu. A z této pasti se snažil dostat.



Založil dívčí sirotčinec a navrhl, kdykoli to šlo, že mladí pachatelé skončí u britského námořnictva, ne ve vězení. Doufal, že dostanou práci a nezabřednou hlouběji do zločineckého podsvětí. A i když vláda sira Johna Fieldinga milovala, reakce veřejnosti na něj a Pochůzkáře byla vlažnější. Měla Pochůzkáře za složky, které potlačovaly svobody, a jeho vedení záznamů a novin jako formu dohledu. Nemluvě o veřejnosti, která měla pravdu v tom, že tato horlivost za reformu zločinu jde z nelogického strachu z chudých.



Mnoho lidí stále dávalo přednost středověkému modelu pláče a křiku, kdy měli obyčejní občané ihned všeho nechat a u probíhajícího zločinu provést občanské zatčení. I když to bylo velmi neúčinné, tvrdili, že tak chrání své občanské svobody. Ale rok 1780 znamenal zlom. Sir John Fielding zemřel a jeho podřízení pokračovali v jeho odkazu.



Gordonovy nepokoje objasnily, že policejní systém byl nevyhovující, a americká válka za nezávislost spěla ke konci. Londýnská kriminalita vždy stoupla po válkách. Nezaměstnaní vojáci a námořníci hledali ve městě práci a pak začali krást, aby vyšli s penězi. A pokaždé jak přes kopírák. Během následné zločinecké vlny se bowstreetský vzor rozšířil po celém Londýně.



Největším úspěchem bylo ministerstvo vnitra. Nové ministerstvo zřízené po Gordonových nepokojích zaměřené na bezpečnost v Británii. A i když obnovilo koňské a pěší hlídky, jeho velký projekt, mít všechny policejní složky ve stylu Bow Street zcentralizované, selhal. Bylo na to moc brzo. A když se zločinnost na počátku 19. století snižovala, politici prosazovali nepopulární řešení méně.



Ale když londýnské skoropolicejní složky ustrnuly, Anglií se přehnala další vlna reformy. Vězeňská reforma. Britské věznice se od dob Jonathana Wilda moc nezměnily. Stejně jako u policejního systému nebo soudů, britští politici nechtěli vybírat daně za svá vězení, protože se prý financují sami. Správci a zaměstnanci nebyli placeni a rozhodli se žít z poplatků vězňů. A vězni museli platit za všechno.



Od jídla přes vodu až po lékařskou péči. A nebyli propuštěni, dokud své dluhy nesplatí správci. Nebyly tu žádné předpisy okolo hygieny, bezpečnosti nebo přecpání. Místo oddělených cel byla většina vězňů ve společných místnostech, kde byli muži a ženy, děti a dospělí a násilníci s běžnými dlužníky. A zarážející je, že 60 % lidí bylo ve vězení kvůli dluhům, ne zločinu. A v 80.



letech dosáhlo přeplnění bodu zlomu, protože ve vězení byly druhořadí zločinci, tedy prostitutky, zloději a dlužníci, které měli převézt do amerických kolonií, než se ta možnost stala neudržitelnou. Protože teď americké kolonie byly minulostí. A když přeprava během války zamrzla, věznice byly přecpané deset let. Dočasným řešením byly vězeňské lodi. Vyřazená plavidla námořních lodí, která sloužila jako vězení. A jak si asi tušíte, podmínky na palubě nebyly žádná výhra.



Ale někteří bili na poplach. V roce 1773 se muž jménem John Howard stal nejvyšším šerifem svého hrabství a rozhodl se mrknout na místní vězení. Zděšen tím, co našel, předložil důkazy v Dolní sněmovně a vydal se na prohlídku věznic napříč Velkou Británií a Evropou. Své nálezy vydal v mnoha knihách, doplněných výkresy a popisy různých cel, díky čemuž lidé pochopili hrůzné podmínky ve stárnoucích vězeních Británie.



Doporučil lepší hygienu, nepokřivený personál, zrušení správcovských poplatků, čisté jídlo a vodu a každého vězně do oddělené cely. Další vězeňský reformátor, Elizabeth Fryová, doporučila podobné věci. Až na samostatné cely, které měla za kruté. Ale přidala nový prvek. Fryová jako velmi duchovní kvaker věřila, že vězni mohou být spaseni. A prosazovala věznice sloužící více než jen jako zadržovací cela. Argumentovala, že se vězni můžou napravit a rehabilitovat, aby se mohli opět zapojit do společnosti.



Fryová chodila do vězení a učila vězeňkyně šít a vyšívat, aby měly řemeslo. A místo aby pravidla vymýšlela, nechala vězně navrhovat a hlasovat o svých pravidlech chování. Rovněž chtěla oddělit muže a ženy do různých částí věznice z jasných důvodů a správkyně a strážkyně do ženských věznic. A jeden z největších obdivovatelů Fryové byl šéf ministerstva vnitra.



Tajemník Robert Peel. Jo, Robert Peel z naší série o irském hladomoru. A i když o něm mám smíšené pocity, Peel sepsal dodatek do zákona o vězení z roku 1823, včetně oddělení mužů a žen, ženského personálu, placených strážných, možnosti návštěv kaplanů, zakázání želízek a také zrušil trest smrti za 130 trestných činů. Peel se ale také zaměřil na právní reformu.



A o šest let později, v roce 1829, přijal další výzvu. Přesvědčit veřejnost, že Londýn potřebuje a přijme trvalé profesionální policejní složky. V parlamentu mu jen málokdo oponoval. Bow Street byla úspěšným vzorem a bylo jasné, že armáda nemohla v době krize dál hlídat město, zejména kvůli událostem v Manchesteru před 10 lety, kdy kavalérie rozehnala parlamentní reformní shromáždění pomocí šavlí.



Zabili 18 lidí a zranili jich nejméně 400. Potřebovali muže k zatýkání, ne zabíjení. A Peel si myslel, že to vynutí silou. Překlad: Kara www.videacesky.cz