Třicetiletá válka: SmrtExtra Credits

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 67
97 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:22
Počet zobrazení:1 645
Jako poslední přijel jezdec na sinavém koni, sama Smrt, a s ním i nejsmrtelnější ze všech útrap války – mor. Ten, stejně jako hladomor, nebyl tehdejším lidem cizí, rozdíl však byl v jeho měřítku. 

Přepis titulků

Lützen, Saské kurfiřtství 17. listopadu 1632 Předešlého dne se švédský král Gustav II. Adolf střetl s říšským vojskem pod vedením Albrechta z Valdštejna a Pappenheima na mlhavém poli. Protestanti zvítězili a vpád do Saska byl zastaven, ale za strašlivou cenu. Pappenheima zabila koule a krále Gustava, jehož vojsko zmizelo v mlze, nepřátelé obklíčili, zabili a jeho tělo svlékli.

Zemřelo 20 tisíc vojáků. Nyní, den poté, obyvatelé Lützenu pohřbívají mrtvé v masových hrobech. Hrůza bitva se však nedala srovnávat s tím, co ty dvě armády nevědomky uvrhly na Sasko. Mor. A když Beránek rozlomil čtvrtou pečeť, slyšel jsem hlas čtvrté bytosti: „Pojď!“ A hle, kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním.

Těm jezdcům byla dána moc, aby čtvrtinu země zhubili mečem, hladem, morem a dravými šelmami. Velké díky Skillshare, kteří nám pomohli tento příběh vyprávět. Jsme u posledního aspektu našeho zkoumání toho, proč byla třicetiletá válka tak ničivá.

Nákaza. Stejně jako hladomor byly také epidemie v 17. století běžné. I v období bez válek se lokální propuknutí kvůli špatné hygieně nebo vlny nákaz přinesených z obchodních cest objevovaly často. Dokonce i před válkou zasáhly Německo tři vlny dýmějového moru mezi lety 1607 a 1611.

Kvůli nedostatku znalostí o příčinách a léčbě nákaz byly počet vážných nemocí a úmrtnost mnohem vyšší. Až později v 19. a 20. století začali vojáci častěji umírat v boji než na choroby vznikající v táborech. Shromáždit v 17. století armádu znamenalo svést dohromady velké množství cizinců včetně těch z odlehlých vesnic a osad, kteří možná neměli stejnou imunitu jako lidé z měst nebo frekventovaných cest.

Přidejte si často nehygienické podmínky života vojáků, spaní ve stanech, otevřené latríny, kontaminovanou vodu a staré nebo zkažené jídlo a máte skvělé podmínky pro vznik nemocí zažívacího traktu, třeba úplavice. Nedostatek hygieny, nepřevlékání se a žití poblíž soumarských zvířat, dobytka a jezdeckých koní vedly k přenosu vší, které přenášely tyfus a dýmějový mor.

Kamkoli vojáci šli, tam chorobami nakazili místní obyvatele. Tohle k tehdejším konfliktům víceméně patřilo, ale třicetiletá válka se svým mezinárodním dosahem tomu přidala další vrstvu. Například během stavovského povstání napochodovaly do Čech armády ze Španělska a Německa a přinesly s sebou nové kmeny chorob.

Jak válka pokračovala, přišli i Nizozemci, Švédové a Francouzi. Je však pravda, že na národnosti příliš nezáleželo, neboť většina vojáků byli žoldáci ze zahraničí. Ve švédské armádě Gustava II. Adolfa byli Skotové, ve španělské zase Italové. Jak válka pokračovala a přidávaly se další armády, vlny epidemických chorob byly čím dál smrtelnější.

Tyfus a úplavice provázely víceméně celý konflikt a propuknutí dýmějového moru v letech 1625 a 1626 zachvátilo vojáky i běžné občany a zabilo několik významných generálů. Byl to však až švédský zásah pod vedením Gustava II. Adolfa v roce 1631, který zahájil novou fázi jak politickou, tak lékařskou. Existovalo více armád, více zahraničních spojenců, větší bitvy a zejména armády překračující ta samá území pořád znovu, znovu a znovu.

Vypukl dýmějový mor. Vymetl země Svaté říše římské a vylidnil vesnice, jejichž obyvatelé chtěli neznámé chorobě utéct. Někdy ji však s sebou jen odnesli tam, kde našli útočiště. Lidé vyhnaní válkou a drancováním naplnili nedaleká města, kde vznikla nová sanitární krize, jež vedla k dalším propuknutím tyfu a úplavice zároveň s morem.

Všudypřítomný hladomor navíc snižoval imunitu vojáků i obyvatel, což nákazu pomáhalo šířit. Mor začal mít vážné strategické následky. V roce 1633 španělská armáda opustila severní Itálii, přešla Alpy a chtěla zaútočit na Porýní, nicméně místo útoku na nepřítele ji skolil dýmějový mor. Za dva roky potkalo totéž i Francii při vpádu do Španělského Nizozemí.

17 tisíc vojáků zemřelo nebo zběhlo, ne kvůli konfliktu, ale kvůli nákaze. Fridrich V., který stál u zrodu konfliktu, když od povstalců přijal českou korunu, zemřel na neznámou chorobu v roce 1632, pár týdnů po Gustavově smrti u Lützenu. Co se třicetileté války týká, je těžké určit počet obětí. Čísla značně kolísají podle toho, které konflikty počítáte, záznamy jsou často nespolehlivé.

Podle jednoho zkoumání záznamů o úmrtí bylo neskutečných 64 % úmrtí během války způsobeno dýmějovým morem. Výsledkem byla naprostá zkáza. Frankfurt 7. května 1636 Thomas Howard, hrabě z Arundelu a ze Surrey, je Angličan v cizí zemi, diplomat ve službách krále Karla I.

Zřejmě si říká, s kým přesně že to má mluvit. Na cestě lodí po řece do Frankfurtu minula jeho výprava mnoho vypálených měst a hradů zničených obléháním. Poté, co ve Frankfurtu přesedli na kočár a najali si mušketýry jako stráž, se vydali na jih na venkov. Za obzorem slyšeli palbu.

Když dorazili, byla už skoro tma. Název vesnice by se dal přeložit jako Nový Kostel. Byl tam kostel a několik domů. Jeden z nich hořel. Voláním chtěli oznámit svůj příjezd, ale nikdo neodpovídal. Mezi potemnělými stromy se odrážela střelba. Slunce zapadlo a nejbližší město bylo čtyři míle daleko, rozhodli se tedy přenocovat.

Mušketýři se se tmě ujali hlídkování a Howardovi sluhové mu uvařili jídlo na uhlících z hořícího domu. Po velice napjaté noci začali brzy ráno s prozkoumáváním. Všechny domy byly prázdné, nikde ani noha. Pak se sám Howard vydal ke kostelu a otevřel dvoukřídlé dveře. Vnitřek byl vzhůru nohama.

Oltář a obrazy byly zničené a špinavé, a když vyšel na hřbitov, uviděl tělo, které někdo vyhrabal z hrobu. Jestli to byli lidé nebo zvířata, to nedovedl určit. Další tělo leželo za plotem. Pokračovali v cestě a až na další zastávce si vyslechli, co se stalo. Nebyla to válka, co vesnici zničilo, ale mor. Jedna rodina zemřela, a aby se nenakazili, vesničané uprchli a na útěku zasažený dům zapálili, aby se nenakazili i cestující.

Howardův popis, nebo spíše popis jeho tajemníka byl jedinečný svou strukturou a detaily, samotná událost však byla běžná. Jak nastala panika, děly se podobné věci po celé Svaté říši římské. A ta panika, jak to paniky dělávají, vedla ke zvláštním věcem, mezi něž patřily přesvědčení o apokalypse nebo projevy rasismu a násilí vůči cizincům.

V říši vypukl hon na čarodějnice, překvapivě zejména v místech, která konflikt zasáhl nejméně. Lidé v první linii neštěstí a tragédie byli příliš vyčerpaní, než aby se věnovali dřině, jako byly procesy, věšení a upalování, ale ti, které sžíral strach z budoucnosti, ventilovali své obavy přes náboženskou paniku a násilí.

Nebyli to však pouze obyvatelé říše, kdo byl vyčerpaný. Po třech desetiletích války už toho měla dost i většina zúčastněných zemí. Většina rozšířila svou vojenskou moc, vysála pokladnu a musela potlačovat povstání kvůli zvýšeným daním. Španělsko i Francie byly na mizině a v Anglii finanční zátěž války a Karlův pokus naplnit pokladnu bez svolání parlamentu pomohly přivést zemi k občanské válce.

K tomu už téměř nikdo z těch, kdo konflikt vyvolali, nebyl naživu a celé pojetí války se změnilo. Začalo to jako politicko-náboženský konflikt, když ale vstoupila katolická Francie, ze strany protestantských zemí to rychle přerostlo ve válku o odporování a zabránění šíření habsburské vlády v Evropě.

A co je hlavní, ve 40. letech 17. století se válka dostala do patové situace. Bylo mnoho momentů, po stavovském povstání, po odchodu Nizozemska nebo když se Sasko usmířilo s Ferdinandem, kdy mohly velmoci říct, že už stačilo, a masakr ukončit.

V každém tom momentě však měla některá ze stran výbornou pozici, dál tedy posílala vojáky na jatka a doháněla, co bylo ztraceno. Teď už ale měl každý své sousto, každý měl pozici k vyjednávání. V roce 1648 dokončili čtyři jezdci svou jízdu a konečně přišel čas nastolit mír, uzavřít dohodu ve Vestfálsku.

Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz

Komentáře (0)

Zrušit a napsat nový komentář