Třicetiletá válka: Smrt

Lützen, Saské kurfiřtství
17. listopadu 1632 Předešlého dne se švédský král
Gustav II. Adolf střetl s říšským vojskem pod vedením Albrechta z Valdštejna
a Pappenheima na mlhavém poli. Protestanti zvítězili a vpád do Saska byl zastaven, ale za strašlivou cenu. Pappenheima zabila koule a krále Gustava,
jehož vojsko zmizelo v mlze, nepřátelé obklíčili,
zabili a jeho tělo svlékli.

Zemřelo 20 tisíc vojáků. Nyní, den poté, obyvatelé Lützenu
pohřbívají mrtvé v masových hrobech. Hrůza bitva se však
nedala srovnávat s tím, co ty dvě armády
nevědomky uvrhly na Sasko. Mor. A když Beránek
rozlomil čtvrtou pečeť, slyšel jsem hlas
čtvrté bytosti: „Pojď!“ A hle, kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt,
a svět mrtvých zůstával za ním.

Těm jezdcům byla dána moc, aby čtvrtinu země zhubili mečem, hladem, morem a dravými šelmami. Velké díky Skillshare,
kteří nám pomohli tento příběh vyprávět. Jsme u posledního aspektu
našeho zkoumání toho, proč byla třicetiletá válka
tak ničivá.

Nákaza. Stejně jako hladomor byly
také epidemie v 17. století běžné. I v období bez válek
se lokální propuknutí kvůli špatné hygieně nebo vlny nákaz
přinesených z obchodních cest objevovaly často. Dokonce i před válkou zasáhly
Německo tři vlny dýmějového moru mezi lety 1607 a 1611.

Kvůli nedostatku znalostí
o příčinách a léčbě nákaz byly počet vážných nemocí
a úmrtnost mnohem vyšší. Až později v 19. a 20. století začali vojáci častěji umírat v boji než na choroby
vznikající v táborech. Shromáždit v 17. století armádu znamenalo svést dohromady
velké množství cizinců včetně těch
z odlehlých vesnic a osad, kteří možná neměli
stejnou imunitu jako lidé z měst nebo frekventovaných cest.

Přidejte si často nehygienické
podmínky života vojáků, spaní ve stanech, otevřené latríny, kontaminovanou vodu
a staré nebo zkažené jídlo a máte skvělé podmínky
pro vznik nemocí zažívacího traktu, třeba úplavice. Nedostatek hygieny, nepřevlékání se a žití poblíž soumarských zvířat,
dobytka a jezdeckých koní vedly k přenosu vší, které přenášely tyfus
a dýmějový mor.

Kamkoli vojáci šli, tam chorobami nakazili
místní obyvatele. Tohle k tehdejším konfliktům
víceméně patřilo, ale třicetiletá válka se svým mezinárodním
dosahem tomu přidala další vrstvu. Například během
stavovského povstání napochodovaly do Čech
armády ze Španělska a Německa a přinesly s sebou
nové kmeny chorob.

Jak válka pokračovala,
přišli i Nizozemci, Švédové a Francouzi. Je však pravda,
že na národnosti příliš nezáleželo, neboť většina vojáků
byli žoldáci ze zahraničí. Ve švédské armádě
Gustava II. Adolfa byli Skotové, ve španělské zase Italové. Jak válka pokračovala
a přidávaly se další armády, vlny epidemických chorob
byly čím dál smrtelnější.

Tyfus a úplavice provázely
víceméně celý konflikt a propuknutí dýmějového moru
v letech 1625 a 1626 zachvátilo vojáky i běžné občany
a zabilo několik významných generálů. Byl to však až švédský zásah pod vedením
Gustava II. Adolfa v roce 1631, který zahájil novou fázi
jak politickou, tak lékařskou. Existovalo více armád,
více zahraničních spojenců, větší bitvy a zejména armády
překračující ta samá území pořád znovu, znovu a znovu.

Vypukl dýmějový mor. Vymetl země Svaté říše římské
a vylidnil vesnice, jejichž obyvatelé chtěli
neznámé chorobě utéct. Někdy ji však s sebou jen
odnesli tam, kde našli útočiště. Lidé vyhnaní válkou a drancováním
naplnili nedaleká města, kde vznikla nová sanitární krize, jež vedla k dalším propuknutím
tyfu a úplavice zároveň s morem.

Všudypřítomný hladomor navíc
snižoval imunitu vojáků i obyvatel, což nákazu pomáhalo šířit. Mor začal mít
vážné strategické následky. V roce 1633 španělská armáda
opustila severní Itálii, přešla Alpy a chtěla zaútočit na Porýní,
nicméně místo útoku na nepřítele ji skolil dýmějový mor. Za dva roky potkalo totéž i Francii
při vpádu do Španělského Nizozemí.

17 tisíc vojáků
zemřelo nebo zběhlo, ne kvůli konfliktu,
ale kvůli nákaze. Fridrich V.,
který stál u zrodu konfliktu, když od povstalců
přijal českou korunu, zemřel na neznámou chorobu
v roce 1632, pár týdnů po Gustavově smrti
u Lützenu. Co se třicetileté války týká,
je těžké určit počet obětí. Čísla značně kolísají podle toho,
které konflikty počítáte, záznamy jsou často nespolehlivé.

Podle jednoho zkoumání
záznamů o úmrtí bylo neskutečných
64 % úmrtí během války způsobeno dýmějovým morem. Výsledkem byla naprostá zkáza. Frankfurt
7. května 1636 Thomas Howard,
hrabě z Arundelu a ze Surrey, je Angličan v cizí zemi, diplomat ve službách krále Karla I.

Zřejmě si říká, s kým přesně že to má mluvit. Na cestě lodí po řece do Frankfurtu
minula jeho výprava mnoho vypálených měst a hradů zničených obléháním. Poté, co ve Frankfurtu přesedli na kočár
a najali si mušketýry jako stráž, se vydali na jih na venkov. Za obzorem slyšeli palbu.

Když dorazili, byla už skoro tma. Název vesnice by se dal
přeložit jako Nový Kostel. Byl tam kostel a několik domů. Jeden z nich hořel. Voláním chtěli oznámit svůj příjezd,
ale nikdo neodpovídal. Mezi potemnělými stromy
se odrážela střelba. Slunce zapadlo a nejbližší město
bylo čtyři míle daleko, rozhodli se tedy přenocovat.

Mušketýři se se tmě
ujali hlídkování a Howardovi sluhové mu uvařili jídlo
na uhlících z hořícího domu. Po velice napjaté noci začali brzy ráno s prozkoumáváním. Všechny domy byly prázdné,
nikde ani noha. Pak se sám Howard vydal ke kostelu a otevřel dvoukřídlé dveře. Vnitřek byl vzhůru nohama.

Oltář a obrazy
byly zničené a špinavé, a když vyšel na hřbitov, uviděl tělo, které někdo
vyhrabal z hrobu. Jestli to byli lidé nebo zvířata,
to nedovedl určit. Další tělo leželo za plotem. Pokračovali v cestě a až na další
zastávce si vyslechli, co se stalo. Nebyla to válka,
co vesnici zničilo, ale mor. Jedna rodina zemřela, a aby se nenakazili,
vesničané uprchli a na útěku zasažený dům zapálili, aby se nenakazili i cestující.

Howardův popis, nebo spíše
popis jeho tajemníka byl jedinečný svou strukturou a detaily,
samotná událost však byla běžná. Jak nastala panika, děly se
podobné věci po celé Svaté říši římské. A ta panika, jak to paniky dělávají,
vedla ke zvláštním věcem, mezi něž patřily
přesvědčení o apokalypse nebo projevy rasismu
a násilí vůči cizincům.

V říši vypukl hon na čarodějnice, překvapivě zejména v místech, která konflikt zasáhl nejméně. Lidé v první linii
neštěstí a tragédie byli příliš vyčerpaní,
než aby se věnovali dřině, jako byly procesy,
věšení a upalování, ale ti, které sžíral
strach z budoucnosti, ventilovali své obavy přes
náboženskou paniku a násilí.

Nebyli to však pouze
obyvatelé říše, kdo byl vyčerpaný. Po třech desetiletích války už toho měla dost
i většina zúčastněných zemí. Většina rozšířila
svou vojenskou moc, vysála pokladnu a musela potlačovat povstání
kvůli zvýšeným daním. Španělsko i Francie byly na mizině a v Anglii finanční zátěž války a Karlův pokus naplnit pokladnu
bez svolání parlamentu pomohly přivést zemi
k občanské válce.

K tomu už téměř nikdo z těch,
kdo konflikt vyvolali, nebyl naživu a celé pojetí války se změnilo. Začalo to jako
politicko-náboženský konflikt, když ale vstoupila katolická Francie,
ze strany protestantských zemí to rychle přerostlo ve válku o odporování a zabránění šíření
habsburské vlády v Evropě.

A co je hlavní,
ve 40. letech 17. století se válka dostala do patové situace. Bylo mnoho momentů, po stavovském povstání,
po odchodu Nizozemska nebo když se Sasko
usmířilo s Ferdinandem, kdy mohly velmoci říct,
že už stačilo, a masakr ukončit.

V každém tom momentě však měla
některá ze stran výbornou pozici, dál tedy posílala vojáky na jatka a doháněla, co bylo ztraceno. Teď už ale měl každý své sousto, každý měl pozici k vyjednávání. V roce 1648
dokončili čtyři jezdci svou jízdu a konečně přišel čas nastolit mír, uzavřít dohodu ve Vestfálsku.

Přeložila: Marky98
www.videacesky.cz