Rozdělení Indie

„S úderem půlnoci, když svět spí, se Indie probudí k životu a svobodě.“ Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz V srpnu 1947 získala Indie po 200 letech britské nadvlády nezávislost. Následovala jedna z největších a nejbrutálnějších nucených migrací vůbec. Zhruba milion lidí přišel o život. Před britskou kolonizací byl Indický subkontinent mozaikou regionálních království, tzv.



knížecích států. Obývali je hinduisté, muslimové, sikhové, džinisté, buddhisté, křesťané, pársové a židé. Každý knížecí stát měl své vlastní tradice, kastovní systém a vedení. V 16. století řada evropských mocností začala kolonizovat Indii prostřednictvím obchodních osad na pobřeží. Do poloviny 18. století se z britské Východoindické společnosti stala vůdčí koloniální mocnost v Indii.



Britové některým provinciím vládli přímo a knížecím státům nepřímo. Pod nepřímou nadvládou zůstaly knížecí státy svrchované, ale Britům v politických a finančních záležitostech ustupovaly. V 19. století začali Britové Indy rozřazovat na základě náboženské identity, což je velké zjednodušení povahy tamních komunit. Hinduisty považovali za majoritu a všechny další náboženské komunity za menšiny.



Muslimové byli tou největší menšinou. Sikhové byli všemi, kromě sebe, považováni za součást hinduistů. Ve volbách mohli lidé hlasovat jen pro kandidáty svého náboženství. Tyto postupy vyhrocovaly rozdíly, čímž vzbudily nedůvěru mezi komunitami, které dříve žily pospolu v míru. Dvacáté století začalo s desítkami let antikolonialistických protestů, ve kterých Indové bojovali za nezávislost. Po druhé světové válce kvůli velké finanční zátěži Britové konečně ustoupili.



Indičtí političtí vůdci měli odlišné představy o podobě nezávislé Indie. Mahátma Gándhí a Džaváharlál Néhrú zastupovali hinduistickou majoritu a požadovali sjednocenou Indii. Muhammad Alí Džinnáh, vůdce muslimské menšiny, zastával názor, že se rány zasazené kolonizací už nedaly zacelit. Džinnáh chtěl zemi rozdělit pro dva národy, přičemž by muslimové za vlast přijali Pákistán.



Po nepokojích v letech 1946 a 1947 Britové svůj ústup urychlili a indickou nezávislost plánovali za zavřenými dveřmi. V červnu 1947 britský místokrál oznámil, že Indie do srpna obdrží nezávislost a bude rozdělena na hinduistickou Indii a muslimský Pákistán, ale blíže nevysvětlil, jak to přesně proběhne. S pomocí zastaralých map, nepřesných dat ze sčítání lidu a minimálních znalostí o zemi Hraniční výbor za pouhých pět týdnů nakreslil hranici, která vytvořila tři provincie pod britskou nadvládou: Bengálsko, Paňdžáb a Ásám.



Hranice braly v potaz, kde převažovali hinduisté nebo muslimové, ale také faktory jako polohu nebo podíly počtu obyvatel. Takže pokud převážně hinduistická oblast hraničila s jinou převážně hinduistickou, byla zařazena do Indie. Ale pokud hinduistická oblast hraničila s muslimskými, stala se součástí Pákistánu. Knížecí státy na hranicích si musely mezi národy vybrat, přičemž u toho přišly o svrchovanost.



Zatímco Hraniční výbor pracoval na nové mapě, hinduisté a muslimové se začali stěhovat do oblastí, kde se měli stát součástí majority. Jistí si ale být nemohli. Rodiny se rozdělily, rodiče ze strachu ze sexuálního násilí své dcery a ženy posílali do regionů, které měli za bezpečné. Nová mapa byla odhalena až 17.



srpna 1947, dva dny po získání nezávislosti. Paňdžáb a Bengálsko se staly geograficky odděleným Východním a Západním Pákistánem. Ze zbytku se stala většinově hinduistická Indie. Během dvou let se miliony hinduistů a sikhů z Pákistánu přestěhovaly do Indie a muslimové opustili indické vesnice, kde jejich rodiny žily po staletí. Města Láhaur, Dillí, Kalkata, Dháka a Karáčí opustili jejich obyvatelé a zaplnili je uprchlíci. V mocenském vakuu, které zde Britové zanechali, radikalizované milice a místní skupiny povraždily migranty.



Velká část násilností se udála v Paňdžábu a ženy to odnesly nejvíce. Čelily znásilňování a zmrzačování. Okolo 100 000 žen bylo uneseno a donuceno provdat se za své věznitele. Rozdělení Indie ale nezpůsobilo jen bezprostřední vražedné dozvuky. Mnohé rodiny, které se chtěly jen dočasně přesunout, byly trvale vysídleny a hranice byly nadále zpochybňovány. V roce 1971 se Východní Pákistán odtrhl a stala se z něj nová země Bangladéš.



Mezitím se hinduistický vládce Kašmíru rozhodl přidat k Indii. Toto rozhodnutí mělo být finalizováno referendem majoritní muslimské populace. Toto referendum se doposud, do roku 2020, stále neuskutečnilo a Indie s Pákistánem o území Kašmíru válčí od roku 1947. Odkaz rozdělení je na subkontinentu jasný už přes 70 let, odráží se v nových politických uskupeních a ve vzpomínkách rozdělených rodin. Když se podíváme na události minulosti, zjistíme, že budoucnost mladých lidí často nebyla brána v potaz.



Ale je nezbytně důležité, abychom tyto zkušenosti sdíleli a zdůrazňovali. Učitelé, pomozte svým studentům vyprávět jejich příběhy na ed.ted.com/studenttalks.