Psychologie: Bušení do BobaRychlokurz

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 12
93 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:57
Počet zobrazení:2 174

Věci, které se naučíme, nevznikají pouze asociacemi, ale i pozorováním našeho okolí. Tímto napodobováním se zabýval slavný psycholog Albert Bandura, který v jednom z nejdůležitějším experimentů v dějinách psychologie nechal děti vymlátit duši z nafukovacího klauna. To, co zjistil, bylo celkem děsivé, ale pomohlo nám to pochopit, jak důležitými vzory jsou v našem dětství a dospívání právě rodiče.

KAPITOLA V: UČENÍ

11. Jak cvičit mozek
12. Bušení do Boba (právě sledujete)

Přepis titulků

Je rok 1961. Trajdáte si po Stanfordské univerzitě, zachtělo se vám chlebíčku, když projdete určitou místností v určité laboratoři a uvidíte něco znepokojivého. Konkrétně vidíte ženu, jak mlátí nafukovacího klauna jménem Bobo do krku. Zas a znovu do toho krku. Šlo o laboratoř legendárního psychologa Alberta Bandury a v roce 1961 studoval jeden z nejdůležitějších jevů v psychologii.

Zatímco žena rdousila velkého nafukovacího klauna, nedaleko ji sledovalo dítě a asi po 10 minutách pozorování tohoto klaunského výprasku bylo dítě odvedeno do místnosti plné hraček, které mu vzápětí odnesli a té hromádce neštěstí zůstal jen Bobo. A Bandura čekal, co bude dál. A to, co následovalo, bylo celkem děsivé.

Děti sledující ženu bušit klauna častěji napodobovaly její agresi. Kopání, mlácení, házení i pokus sejmout Boba kladivem. Ale děti, které viděly dospělého, jak si s ním hraje nebo ho ignoruje, ve stejné situaci reagovaly úplně jinak. Výsledky se mohou zdát zřejmé, ale tehdy rozporovaly behavioralistické názory, které známe z minula. Názorům, že učení je jen o podmíněnosti a asociaci, odměně a trestu. Bandurův výzkum se zaměřil na učení skrze pozorování a napodobování někoho jiného.

A pokud vám to přijde jasné, poděkujte za to Bandurovi. Jeho výzkum urychlil vývoj experimentální psychologie 20. století od behavioralismu k dnešnímu sociálně kognitivnímu učení. I když úzce souvisely s behavioralismem, sociálně kognitivní modely utvářely nový pohled na to, co Skinner, Watson a Pavlov pozorovali u opeřených a chlupatých přátel. Ukázalo se, že jako je více způsobů bušení do klauna, je i více způsobů učení.

BUŠENÍ DO BOBA Tuhle jsme mluvili o klasickém a operantním podmiňování u asociativního učení. Učení, jež vychází ze spojení různých událostí a podnětů. V klasickém podmiňování je to spojení podnětu s nějakou nedobrovolnou reakcí – pes slintá při zvuku zvonku – ale operativní podmiňování tvoří asociace mezi podnětem a dobrovolným chováním – krysa stáhne páku a dostane pamlsek nebo uteče z klece před elektrickým šokem. To je sice fajn, ale pokud je učení proces získávání a uchovávání informací, pak Bandurovy experimenty ukázaly, že podmiňování vnějšími odměnami, tresty nebo jinými podněty není jedinou cestou.

Těžko vyvrátíme, že téměř všechna zvířata se mohou naučit určité věci asociací, ale kritici behavioralistů Pavlova, Watsona a Skinnera tvrdili, že pokud šlo o učení, nezáleželo, zda trénujete krysy, holuby nebo lidi – je to fuk. Výzkumy prokázaly, že schopnost zvířete podmiňovat je omezena jen jeho biologií. Představte si třeba, že dostanu vážnou otravu jídlem poté, co jsme s kámoškou Bětkou snědli moře syrových ústřic.

Zřejmě dlouho nebudu chtít ústřice ani vidět, protože jejich vůně a chuť mi vrací vzpomínku na to, když jsem… když je žaludek reklamoval, o to mi jde. Ale i tak mě Bětka či námořnický popěvek v restauraci nepřimějí vrhnout, protože lidé jsou více citliví na chuť než na pohled či na zvuk. Ale například zvířata s dobrým zrakem jako ptáci jsou uzpůsobena vyhnout se špatnému jídlu pohledem, protože takto loví a spásají.

A jistě chodí jíst tam, kde lépe hrají. Druhy se mohou snadněji naučit asociace, které jim pomáhají prospívat nebo přežít, a ne všechny asociace se učí stejně. Je lehčí naučit holuba vyklovat na zem X, aby dostal za odměnu jídlo, než ho přimět mávnout křídly, aby dostal to samé, protože pro holuba je klování při jídle obvyklým chováním. Stejně tak by bylo pro ptáka těžší naučit se klovat X, aby nedostal šok, než mávat křídly, aby se mu vyhnul, protože odlet do bezpečí je pro holuby přirozený.

Učené asociace jsou u lidí ještě složitější, protože co se naučíme, neovlivňuje pouze naše chování, ale utváří i naše postoje. Naše poznání, tj. naše myšlenky, pohledy a očekávání, je důležité pro učení a jak Bandura zjistil, i pro náš sociální kontext. Pokusy s podmiňováním à la Pavlov ignorující sociálně kognitivní prvky mohou tedy narazit. Tomu, kdo se léčí z alkoholové závislosti, může být podán alkohol říznutý dávidlem.

Podle klasického podmiňování si pak osoba bude spojovat alkohol s nevolností. Mozek však může tuto asociaci potlačit, pokud si je vědom, že příčinou nemoci je přidaná droga a ne alkohol. Někdy si můžeme vymyslet cestu ze zamýšlených asociací. A proto může i sociální kontext člověka – přátelé, rodinné tradice nebo životní stresory – zvýšit konzumaci alkoholu tak, že dávidlo už nebude účinné.

Navíc se také učíme dost latentně, aniž bychom to vnímali. Už jste někdy šli po novém městě, někdo se vás zeptal na cestu a vy jste dokázali tomu turistovi poradit, kde najde park? To proto, že si tvoříme kognitivní mapy, tedy duševní reprezentace našeho okolí, aniž bychom si toho byli vědomi. Znáte ty pokusy s krysami v bludišti. Ty nám ukazují, že i krysy si vytvářejí kognitivní mapy a učí se únikovou cestu, i když na ně nečeká odměna.

Když o pár dní později dostanou na konci bludiště jídlo, okamžitě vykazují dřívější latentní učení, když proletí bludištěm rychle či rychleji než krysy, které dostávaly jídlo pořád. Učení tedy není jen o spojení reakce s následkem, také u toho přemýšlíme. Tento druh myšlení se pojí i s observačním učením, což je učení při sledování jiných lidí nebo jiného ovlivňování, protože k učení nepotřebujete zkušenosti.

Něco pochytíte i modelováním. Nemyslím modelování na molu, ale pozorování a napodobování chování. Krysy, vrány, holuby, primáti a jiná zvířata se učí napodobováním. Šimpanzi se učí používat klacky na dloubání do mraveniště. Jedna studie zjistila, že makaci rhetus se po bitce usmiřovali pomalu, pokud ovšem v dětství nesledovali odpouštějící starší makaky – to se usmiřovali rychleji. My se samozřejmě učíme modelováním hodně, většina naší popkultury je na tom založena – nový slang, úzké džíny, trendy v jídle, krátké účesy – jsou po celém světě díky pozorování a napodobování, takže je jasné, že sociální pozorování utváří chování, zejména u dětí, což nás přivádí k Bobovi.

To, že se nevědomky učíme napodobováním, se zdá celkem logické, ale před Bandurovým slavným pokusem to nebylo vědecky zkoumáno. Děti nenapadaly Boba jen svými mrňavými pěstičkami, ale i ošklivými slovy, a i věcmi jako pistolemi na hraní, o které předtím nejevily zájem.

A to jen proto, že viděly agresivní modelování v akci. Po Bandurovi nám technologie umožnila nahlédnout do této dynamiky ještě více. Neurozobrazování u lidí ukázalo, že když někoho sledujete – hlavně pokud ho znáte – jak dosahuje nějaké ceny či cíle, váš vlastní systém odměn se rozsvítí. Italští vědci to zjistili náhodou na počátku 90. let. Studovali signály klíčových oblastí v mozku laboratorní opice pojící se s plánováním a konáním.

Stroj na monitorování mozku byl v klidu, když si opice snědla kousek ovoce, ale jednoho horkého dne se vědec vrátil z oběda a lízal zmrzlinu, když tu najednou mozková aktivita opice vyletěla. Opice ho sledovala a její mozek dělal, jako by tu zmrzlinu sama lízala. Říká se, že tehdy šlo o dosud neznámý druh mozkových buněk zvaný zrcadlové neurony, které vystřelí, když subjekt něco dělá a pozoruje u toho někoho jiného. Výzkum těchto neuronů je v plenkách a zatím ho poznáváme, ale díky dřívější Bandurově práci zjišťuje velkou souvislost mezi porovnáním, napodobováním a učením.

Takže poučení zní, že modely jsou důležité. A nejen Gisele a Antonio Sabàto Jr. Pokud chcete, pozorujte je a napodobujte. Tvrdím jen, že pozorovací a sociální učení začíná velmi brzy a rodiče jsou velkými vzory. Pozitivní, podpůrné a milující modely vyvolávají podobné chování i u jiných a negativní a agresivní mohou zase působit antisociálně.

A jak si povíme později, to, co vidíme, cítíme a učíme se jako děti, se v dospělosti těžko odnaučuje. Literární gigant George Bernard Shaw napsal: „Napodobování není jen nejupřímnější lichocení, ale i nejupřímnější učení.“ A britský státník lord Chesterfield kdysi řekl: „Jsme více než z poloviny tím, čím jsme napodobováním.“ I kdyby to byla pravda jen z poloviny, pořád by to byla významná lekce o tom, s kým budete trávit čas a jak se chovat.

Pokud jste něco pochytili, snad to zahrnovalo omezení klasického a operantního podmiňování, základy kognitivního, pozorovacího a sociálního učení, pohled na zrcadlové neurony a jak bušit do panáka Boba. Překlad: Kara www.videacesky.cz

Komentáře (0)

Zrušit a napsat nový komentář