Psychologie: Dospívání

Zatím jsme v našem poznávání vývoje mysli mluvili o mnoha koncepcích, modelech a úhlech pohledu. Pro pochopení vývojové psychologie máme ale jeden užitečný nástroj. Snídaňový klub. Tohle video bude obsahovat spoilery z filmu. Té klasiky z 80. let o skupině puberťáků, kteří jsou v sobotu ráno po škole. Jsou ještě děti v sobotu po škole? Já tohle na škole nikdy neměl. Je šílený, že děti jdou o víkendu za trest do školy.



Máme tu rebela, sportovce, šprta, princeznu a takzvanou podivínku. Zpočátku jsou všichni zpruzení a odtažití, protože americké střední školy jsou holt takové, ale později se začínají otvírat a svěřovat a trsat v tanečním sestřihu. A nakonec prolomí bariéry a odhalí něco důležitého o probíhajícím dospívání, což je boj mezi potřebou vyniknout a potřebou zapadnout. Všechny tyto děti cítí nehorázný tlak, když se ve skupině snaží udržet reputaci, zčásti proto, že být součástí skupiny vyvolává pocit bezpečí, i když je ta skupina zesměšňována.



A tak nosí tomu odpovídající náušnice, kanady, školní bundy a brýle a hrají své role. Ale jde o to, že nikdo z nich není se svou identitou spokojený. Místo toho se potýkají s klasickým pubertálním bojem, který německý psychoanalytik Erik Erikson – ano, vážně se tak jmenuje – nazval krizí mezi identitou a zmatením role. Jejich nové identity byly v rozporu s očekáváním ostatních, které role by měli hrát.



Proto to zmatení. Poslední dva díly jsme probírali dětství jako zásadní období růstu, učení a změn. A to je fakt, ale pokud jste viděli filmy Johna Hughese, víte, že dospívání není jenom o tom. A mám pro vás novinku. Váš psychologický vývoj od dospívání přes dospělost až po stáří nikdy nekončí. Nikdy! Tak si zvykněte. DOSPÍVÁNÍ Dle většiny psychologů je psychický vývoj celoživotní proces.



Od kojence přes dospívající a dospělé až po důchodce se slevovými kartami. Lidé se neustále mění. Zatímco Piaget nám představil, jak probíhá raný vývoj, ostatní vědci nám nastínili, jak se vyvíjíme po zbytek života. Zejména Erik Erikson. Erikson spolu s dalšími věřil, že osobnost se rozvíjí v daném pořadí, které zobrazil v osmistupňovém modelu.



A fáze jsou od dětství po stáří vymezeny převládajícím problémem či krizí. Jestli vás děsí, že v každé části života budete čelit krizi, říkejte tomu problémy. Protože jsme už probrali vývoj v raném dětství, přeskočím k puberťákům. Ale v této tabulce je vidět i zbytek. Erikson vymezil roky dospívání – pátou etapu – které začínají ve 12 letech a končí po 20. A jak umělecky znázornil Snídaňový klub, jeho hlavní krizí je identita v konfliktu s nejistotou role.



Dospívání se vyznačuje spoustou fyzických změn v těle i mozku a pohlavními hormony spolu s rostoucí nezávislostí, ale i skutečnou potřebou zapadnout. Tento úzkostlivý čas přichází, když přezkoumáváte svou identitu a přicházíte na to, jak zapadnout a vyniknout. Zkoušíte tak často různé role. Možná experimentujete s punk rockem, hokejem, divadlem nebo antickou filozofií.



Možná jste ve druháku vymódění a v prváku máte zelené vlasy. A člověk z toho snad vyjde se znovuobjeveným pocitem sebe. Tato fáze může být ale dost matoucí, jak mi jistě každý z vás dá za pravdu. Ale to není ta poslední krize. Pardon, problém. Erikson věřil, že mladá dospělost, která se vymezovala 20.–39. rokem, byla poznamenána dalším bojem – konfliktem mezi intimitou a izolací. V této etapě většina začíná zkoumat intimní vztahy, ať jde o stabilní vztah nebo jen aktivní účet na Lidé.cz.



Dobrý vztah může vést k pocitu bezpečí, péče a odhodlání, ale nedostatek intimity k osamělosti, izolaci a depresi. Řada psychologů začala tato první léta označovat jako nastupující dospělost a podle některých vyžaduje vlastní klasifikaci mimo dospívání a dospělost. A minimálně na západě má mnoho lidí pocit, že jsou zaseknutí v jakémsi meziprostoru. Vědí, že prošli tím vším ze střední, ale stále zůstávají u své rodiny. Roku 2011 sčítání lidu v USA zjistilo, že 65 % mladších 24 let žije s rodiči. To ukazuje, jak mohou třeba ekonomické faktory ovlivnit vývoj.



Podle Eriksona nastala po mladé dospělosti střední dospělost mezi 40–60 lety. Tato sedmá etapa zdůrazňuje naši tendenci ke generativitě a stagnaci. V tomto věku má mnoho lidí práci, kariéru nebo vlastní rodinu. Lépe chápeme život a přispíváme společnosti produktivními či generativními aktivitami, jako je práce, socializace, výchova dětí, placení daní a další dospělárny. Z jejího nedostatku – celkové znudění nebo absence smyslu – můžete v sedmé fázi stagnovat a nebýt produktivní. Ač to zní jako klišé, nastává zde potenciálně bolestivá krize středního věku.



A nakonec nastává osmá fáze. V pozdní dospělosti, od 65 let a výše, bojujeme s charakterností a zoufalstvím. Možná jste se setkali s nějakým seniorem, který se ohlíží za svým životem a úspěchy a remcá, jak býval mléčný koktejl levný. Pokud si zachovali dobrou náladu, zřejmě mají pocit integrity a úplnosti, takže jsou spokojení s prožitým životem. Můžeme se ale i ohlížet zpět a cítit vinu a lítost. Tento druh retrospektivního zklamání může zničit stáří depresemi a beznadějí.



Eriksonův model není na dnešní poměry zrovna dokonalý, ale dokázali jsme si díky němu představit konflikt a růst napříč naším životem. Jeho myšlenky byly dále rozvíjeny, a i zpochybňovány jinými vědci, ale spolu s Piagetem zůstává klíčovou postavou západní psychologie. Vypořádal se s postupným psychosociálním vývojem. Ale co se stane s tělem a mozkem poté, co dosáhneme dospělosti a svíček na dortu bude až moc? Je těžké tyto fáze zobecňovat, protože ročně nedosahujeme milníků jako v dětství a životní styl se u dospělých může dost lišit.



70letý Mick Jagger žije v mnoha ohledech více než spousta 20letých lidí. Ale navzdory našim rozdílům sdílíme několik podobností. Fyzické a poznávací, sociální. Nejdřív nastávají fyzické změny, zpomalené reakce, úbytek svalstva, síla, srdeční výkon, produkce pohlavních hormonů a zhoršení smyslů, jako je sluch a zrak. Pro většinu z nás jsou brýle, a možná i naslouchátka nevyhnutelné. 50letý člověk ale i tak může porazit líného 20letého v závodu na 100 metrů, protože to, jak se staráte o své tělo, se rozhodně počítá.



Ale i tak nemůžete zastavit, natož zvrátit proces stárnutí. Dobrá zpráva je, že inteligence je po celou dospělost neměnná. Někomu může časem připadat, že přichází o rozum, ale podle výzkumu jeden druh inteligence po dospělosti sice klesá, jiný se však během života stále zvyšuje. Raymond Cattell a John Horn přišli s fluidní a krystalickou inteligencí, kdy samotnou inteligenci tvoří různé spolupracující schopnosti.



Fluidní inteligence řeší problém nezávisle na zkušenostech a vzdělání. Obvykle se pojí s rychlým a abstraktním myšlením. Lépe vám jde skládat puzzle než si pamatovat, jak najít cosinus úhlu. Relativně nezkušení puberťáci mají tedy vysokou fluidní inteligenci. Problém je, že vrcholí v dospívání, pak začíná po 30. roku pomalu klesat. Já jsem tím živým příkladem. Krystalická inteligence je to, jak to zní.



Znalosti založené na faktech, utvrzené zkušenostmi a učením. Tato zážitková inteligence se s rostoucím věkem zvyšuje, protože zjišťujeme a chápeme nové věci. Proto jdou babičkám tak dobře křížovky. Fluidní a krystalická inteligence jsou důležité bez ohledu na den a ideálně spolupracují, abyste mohli správně přemýšlet. Takže některé naše myšlení se zhoršuje, ale jiné se naopak stále zlepšuje. Existují ale i výjimky. I když většina devadesátníků je stále velmi bystrých, někteří ztratí značné množství mozkových buněk a budou mít vážné následky.



Mozkové nádory, mrtvice a závislost na alkoholu mohou mozek postupně poškodit a zvýšit riziko demence. Demence není určité onemocnění, ale spíše soubor příznaků, které souvisejí s horším myšlením, pamětí, zmatením a změnami v osobnosti, jež nakonec mohou narušit pravidelnou funkčnost. Alzheimerova choroba je formou progresivní nevratné demence. Nejprve se zhoršuje paměť, poté uvažování a nakonec základní fyzické funkce, jelikož klíčové mozkové neurony pokulhávají.



Trpí jí asi 3 % populace mladší 75 let, ale poté se tato hodnota každých 5 let zdvojnásobuje. Ale ne každá demence souvisí s Alzheimerem a není ani tak extrémní. I když se riziko demence u starších dospělých zvyšuje, je důležité si uvědomit, že není součástí přirozeného stárnutí. Je normální, když se zhorší paměť, ale většina by měla být neporušená. O procesu stárnutí se musíme ještě hodně učit.



S rostoucí délkou života budeme muset ale přehodnotit jeho účinky na psychiku. Dalo by se říct, že jde o další hranici psychologie. Než na to přijdeme, může se obsazení Snídaňového klubu opět shledat. Snad natočí dvojku. Dnes jste poznali Eriksonových osm fází progresivního psychologického vývoje a doprovodné problémy. Také jste se dozvěděli o rané dospělosti, o fluidní a krystalické inteligenci a nějaká fakta o demenci a Alzheimerově chorobě.



Překlad: Kara www.videacesky.cz