Psychologie: PoznáváníRychlokurz

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 13
93 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:24
Počet zobrazení:2 130

Mysleli jsme si, že lidský mozek je jako počítač; logicky chroustá informace. Ukázalo se ale, že za tím je mnohem víc. V této epizodě Rychlokurzu psychologie nám Hank představí, jak myslíme, proč odmítáme přiznat chyby a jak nejúčinněji najít v regálech v obchodě rodinné balení pálivé omáčky.

KAPITOLA VII: MYŠLENÍ A JAZYK

15. Poznávání (právě sledujete)
16. Jazyk (příští týden)

Přepis titulků

Proč chytří lidé dělají pitominy? Proč mají konspirátoři přistání na Měsíci za podfuk a Hillary Clinton za ufona? A proč Bětka nepřizná, že nový Superman není nic moc? Poznávání už jsme zmínili. Obvykle ho označujeme jako proces, díky němuž myslíme a luštíme křížovky. Poznávání ale zahrnuje vědění, pamatování, porozumění, dorozumívání a do určité míry i učení.

A ať jsou naše mozky sebevíc úžasné, všichni můžeme u těchto věcí pohořet. Naše poznávání vnímáme jako počítač, který logicky chroustá informace. Ta růžová vlhká hrouda velikosti zelí dělá ale mnohem víc než jen výpočty. A věci, které dělá, nedávají zrovna vždy smysl. Mnoho odborníků tvrdí, že poznávání nás činí skutečně lidmi a že vše, co k tomu patří – naše záliby, předsudky, obavy a intuice – je to, co z nás dělá dané jednotlivce. Nejsme ale jediní, kteří vykazují určité poznávají.

Šimpanzi a gorily chápou a plánují, vrány používají nástroje, sloni se vzájemně učí. Ale naše schopnost na něco přijít se vyrovná pouze naší schopnosti naprosto chybně věci posoudit. Jakkoli jsme bravurní a chápaví, podlehneme i nerozumnému myšlení a slepé intuici. Takže abych citoval Reného Descarta: „Myslíte, tedy jste,“ což znamená, že většinou pořádně válíte a někdy budete prostě za voly.

POZNÁVÁNÍ Každý chce chápat svět. A naše poznávání nám to umožňuje právě tvořením konceptů – duševních seskupení podobných předmětů, lidí, myšlenek, událostí. Rádi věci splácáváme. Koncepty zjednodušují naše myšlení natolik, že se nad nimi ani nepozastavujeme, prostě tam jsou.

A bez konceptů bychom museli všechno pojmenovávat. Nemohli byste mi říct, ať zatřesu ďasem, protože by tu nebyl žádný koncept třesu nebo ryby, natož modrého plyšového ďase. A kdybych vám řekl, že jsem zdrcený z jeho ztráty – na což nedojde – musel bych vám vysvětlit své emoce, jejich sílu i slova, která bych měl použít. V zásadě by bez konceptů nikdo nikdy nic neudělal.

Byli bychom jako hejno mravenců, kteří se jen celé dopoledne ptají: „Máš se?“ Naše koncepty často třídíme vytvářením prototypů, duševních obrazů neboli vrcholných příkladů čehosi. Když řeknu „pták“, obecný výraz pro zpěváčka vám v hlavě vytane dříve než tučňák, kuře nebo emu, protože červenky a kardinálové více připomínají náš prototyp ptáka. Pokud vám ale ukážu obrázek nějaké dosud neviděné potvory a vy vidíte peří a zobák, asi si ji zařadíte mezi ptáky, protože se více podobá vašemu pojetí ptáka než konceptu hlodavce, kabátu nebo podnožky.

Koncepty a prototypy urychlují myšlení, ale mohou naše myšlení i ovlivnit a vést k předsudkům, pokud nám něco nezapadne do prototypů. Před 100 lety mohla představa doktorky někomu udělat v hlavě guláš, protože se lidem v jejich hlavičkách prototypy doktora a ženy neslučovaly. A i dnes se najdou takoví lidé.

Prudiči budou prudit. Je důležité mít aktivně otevřenou mysl, abyste mohli přijímat koncepty. A nezapomínejte, že koncepty mohou pomáhat i škodit. Naše poznávání nám také prospívá skrze naši schopnost řešit problémy. Tohle děláme v jednom kuse. Jak sestavit skandinávský nábytek, udělat vdolky s chybějící přísadou či ustát zdrcující zklamání z nového Supermana. K řešení problémů přistupujeme různě. Někdy si ceníme rychlosti, někdy zase přesnosti.

Některé problémy vyřešíme pokusem a omylem. Něco zkusíte, a když to nefunguje, zkoušíte to jinak, dokud to nevyjde. Metoda pokus-omyl je pomalá a záměrná, což může být podle situace dobře i špatně. K vyřešení něčeho můžete používat i algoritmy a heuristiku. Algoritmy jsou logické, postupné a podrobné postupy, které zaručují konečně řešení, i když může trvat se jimi prokousat. Heuristika je spíše duševní zkratkou, prostá strategie, která rychleji řeší problémy, i když je náchylnější k chybám.

Třeba jste v sámošce a hledáte rodinné balení pálivé omáčky. Buď použijete algoritmus a postupně projdete všechny regály a uličky, nebo použijete heuristiku a nejdřív mrknete do regálu s Asií či kořením, protože to dává ze zkušenosti největší smysl. Heuristika může být rychlejší, ale díky algoritmu omáčku nepřehlédnete, protože ji dneska zašantročili do lahůdek nebo bůhvíkam. Algoritmy, heuristika a pokus a omyl jsou strategie, které vyžadují plán útoku.

Někdy ale máte při řešení problému kliku a „Aha!“ Z ničeho nic přijde osvícení a vám dojde, jak na to. Když děláte vdolky, použijete místo povidel mák, nebo pálivou omáčku najdete u Mexika, kdovíproč. Neurovědci sledovali tento druh náhlého a šťastného záblesku při neurozobrazování. V jednom pokusu měly subjekty vyřešit problém. Jaké slovo lze přidat ke slovům planý, granát a pyré, aby vytvořilo slovní spojení.

Poté měly subjekty stisknout tlačítko, až je to trkne. Když nad tím přemýšlely, snímání ukázalo aktivitu v čelním laloku, oblastech zapojených do pozornosti typických pro řešení problémů. A když se jim konečně rozsvítilo a stiskly tlačítko, došlo k jasnému nárůstu aktivity v pravém spánkovém laloku těsně nad uchem, který je mimo jiné spojen s poznáváním. Odpověď jsme vám mimochodem dali už na začátku epizody. Kde mám rybu?

Ty náhlé záblesky postřehu jsou super, ale nemůžete s nimi řešit všechny své trable. A i když něco zní dobře, neznamená to ještě, že to tak je, protože ať už jsme vynalézaví a fikaní, jak chceme, naše poznávání nás svádí na scestí, jak to jen jde. Například často hledáme a upřednostňujeme důkazy, které nás utvrzují, a raději se vyhneme nebo budeme ignorovat protichůdné důkazy, tomu se říká konfirmační zkreslení.

To je podobné nadměrnému sebevědomí, které jste už probírali, kdy máte víc sebejistoty než pravdy. Když se toto zkreslení ujme, můžete tíhnout ke svým koncepcím vytrvalostí přesvědčení, a to i přes jasný důkaz opaku. Děje se to pořád a pro lidi, kteří to vidí, to může být pobuřující. Lidé si stále myslí, že Země je plochá. A vy na to „Co?

Jak? Máme fotky z vesmíru.“ Asi to víte, ale lidé můžou být ujetí a zabejčení, když se vyhýbají faktům a vidí pouze informace, které je utvrzují v přesvědčení. Mohou se dokonce zaseknout, neschopni vidět problém z jiného pohledu. Místo toho přistupují k situaci stejným duševním nastavením, hlavně když už to fungovalo. Z prkna vám čouhá hřebík a vy na to: „Tohle se musí zadělat.“ Všude kolem vás se válí šutry a cihly, ale kvůli vašemu přesvědčení, že hřebíky se zatloukají jen kladivy, vás ani nenapadne ho zatlouct cihlou, a tak ztratíte čas hledáním kladiva po garáži a jste naštvaní a zdeptaní a ten hřebík pořád trčí z prkna.

Duševní nastavení ovlivňuje, jak myslíme, stejně jako je to u percepčního nastavení, které stálo za vnímáním. Proto je heuristika, ta příhodná duševní zkratka, kterou používáme, tak snadno omylná.

V 70. letech kognitivní psychologové Amon Tversky a Daniel Kahneman zkoumali, jak děláme rychlé závěry, a zjistili, proč chytří lidé dělají pitominy. Zjistili, že lidé věří, že k události dojde častěji, pokud si z ní vybaví příklady nebo vzpomínky, zejména pokud jsou ty příklady obzvláště živé, děsivé nebo boží. Jste v kasinu a vyhrajete dva dolary na automatu. Najednou se spustí každé blikající světlo a zvonek, ale pokud prohrajete, což bývá většinou, je ticho po pěšině.

Kasina těmi světly a zvuky zajišťují, že výhry jsou živé a nezapomenutelné, ale prohry se zapomenou bez povšimnutí. Takže až budete mít příště stovku v kapse, budete přeceňovat své šance na výhru, protože vzpomínky na výhru jsou údernější. Čím jsou vzpomínky duševně dostupnější, tím více se zdá, že se to bude opakovat. Tomu se říká heuristika dostupnosti, která může pokřivit i vaše názory na lidi. Pokud si pamatujete ze zpráv záběry, kde lidé střílejí ze zbraní, může vám to změnit pohled na celou skupinu, i když to ve skutečnosti byla jen její drtivá menšina.

V zásadě se skvěle bojíme špatných věcí. Bojíme se, že umřeme při pádu letadla, že nás žralok překousne vejpůl nebo že se udávíme nokem. Díky hrůzným představám našeho mozku se bojíme toho, co je vlastně dost vzácné, místo abychom se báli častějších, méně zapamatovatelných věcí, třeba dopravní nehody, rakoviny nebo infarktu.

Myšlení může ovlivnit i rámování, tedy to, jak je problém představen. Třeba sníte o šplhu na Everest nebo o plastice nosu či míse syrových nafouklých ryb. Rizika vám můžu říct různě. Třeba 95% šance na přežití zní jinak, než že 5 ze 100 lidí zemře při této činnosti, i když informace je stejná. Naše kognitivní mysl je schopná neuvěřitelných intelektuálních výkonů a nehorázných selhání.

Umíme řešit problémy lépe než kterýkoli organismus, ale stačí opravdu málo a můžeme se mýlit každý den v týdnu. Ale pokud si uvědomujeme své chyby a vážíme si naší vynalézavosti a intelektu, myslím, že naše schopnost řešit problémy nezná hranic. A to mi dává naději. Teď fakt, kde mám rybu? Dnes jste se naučili, jak používáme koncepty, prototypy a duševní nastavení k myšlení a dorozumívání a jak algoritmy, heuristika a postřeh pomáhají řešit problémy.

Také jste zjistili, jak upnutí, heuristika dostupnosti, strach, přehnané sebevědomí a vytrvalost přesvědčení mohou zastínit správné rozhodování a myšlení. Překlad: Kara www.videacesky.cz

Komentáře (2)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

Vytrvalost přesvědčení je obzvláště vidět v internetových diskuzích. Lidé nedokážou přijmout protichůdná fakta a místo toho se ještě více upnou na tu svou pravdu. Ať už je člověk pravičák, levičák, volič ANO, Pirátů nebo ODS, tomuhle se jen těžko vyhne.
Sám jsem se nejednou přistihnul, že se mi to stalo. Dobře shrnuto.

30

Odpovědět

Ta jeho kadence je běsná

43