Psychologie: HomunkulusRychlokurz

Homunkulus! Pokud to slovo znáte, asi to nebude v kontextu psychologie. Příšera v D&D, písnička They Might Be Giants, padouši ve Fullmetal Alchemist, román Jamese Blaylocka. V latině to znamená „mužík“ a v psychologii odkazuje na smyslovou mapu lidského těla. To, jak bychom vypadali, kdyby každá naše část vyrostla úměrně její citlivosti. Hleďte!

Koukněte na něj. Ty ruce jako lopaty by vyrvaly dveře, tedy pokud by je zvedl, což nedokáže. Takhle jako vypadáme uvnitř? Tato ohyzda ilustruje velký význam našich smyslových receptorů. Například jeho nepřiměřené ruce jsou tak velké, protože se světa dotýkáme hlavně rukama, ne lokty, takže je máme velice citlivé. Jeho pusa je velká, protože na jazyku a rtech máme spoustu smyslových receptorů.

Používáme je k chutnání jídla a cicmání se. Při zkoumání našeho vnímání světa je homunkulus, ač trochu divný, dost povedený model pro pochopení toho, jak naše těla reagují na prostředí. Jak cítíme naším frňákem, chutnáme našimi mickjaggerskými rty a dotýkáme se našimi gorilími prackami. Pojďte tedy se mnou poznat tu ohavnou zrůdičku ve vás.

HOMUNKULUS Minule jsme mluvili o rozdílu mezi čitím a vnímáním. Čití je proces, kdy naše smysly a mozek přijímají informace z vnějšího světa, ale vnímání je jak informaci organizujeme a tlumočíme a dáváme jí smysl. Díky svému sluchu nyní detekuji zvuky, zatímco je mozek zpracovává a tlumočí, díky čemuž identifikuji a vnímám jednotlivé zvuky a určím, zda vychází z rádia, zvenčí nebo zpoza mě.

Zvuk se šíří ve vlnách, které vibrují prostředím, jako je vzduch. A i když fungují jinak než vlny elektromagnetického záření včetně světla, zvukové vlny se mohou lišit tvarem. Krátké vlny mají velkou frekvenci a výšku jako ladící housle. Dlouhé vlny mají nízkou frekvenci a výšku jako truchlivé violoncello. Výška vlny neboli amplituda určuje hlasitost zvuku, který měříme v decibelech. A stejně jako se světelné vlny mění v očích na elektrické vzruchy, i uši mění vibrující vzduch na signály, které naše mozky mohou rozluštit.

I když nemáme uši fešné jako zajíc velký nebo ujeté jako netopýr ušatý, jde o pozoruhodný orgán. Nebo orgány, protože máme dva, které vytvářejí směrové stereofonní slyšení. To je trojrozměrný sluch, který bychom neznali, kdybychom měli jedno ucho uprostřed čela. Vnější ucho, které vidíte, propichujete a taháte za něj, shromažďuje zvukové vlny a vede je přes zvukovod do středního ucha, kde rozvibrují ušní bubínek.

Zde jsou zvukové vibrace zesíleny takzvanými kůstkami, které mají ta nejroztomilejší jména. Třmínek, kladívko a kovadlinka. Tyto vibrace poté putují do vnitřního ucha, kde naráží na hlemýždě a rozvíří jeho okolní tekutiny, což způsobí, že se některé z vašich 16 tisíc vlasových buněk ohnou.

Tento pohyb spustí sousední nervové buňky, které změní energii na elektrické vzruchy a odsviští sluchovým nervem do sluchové kůry, kde si mozek řekne „zpěváčci“ nebo „Elvis“ nebo „pomsta“. A víte, co se hodí k ranému rocku a pomstě? Fajn žvanec. Jedním z největších požitků je vychutnávání. Ať upřednostňujete guláš nebo kaviár, všichni používáme chuťové pohárky. Všechny naše chuťové pohárky obsahují druh kapesního póru, který obsahuje 50 až 100 vlasovitých receptorových buněk, jež čtou molekuly jídla a dávají echo mozku.

Ten brambůrek je slaný, ten citrón je kyselý. Všichni si myslí, že jazyky detekují jen čtyři hlavní chutě. Sladkou, slanou, kyselou a hořkou. A asi jste viděli tuto falešnou mapu chutí, která nesprávně přiřazuje chutě daným částem jazyka. Nyní však rozpoznáváme pátou chuť.

Pikantní, masitou, MSG chuť, pro kterou nemáme české slovo. Říká se jí umami. Ale chuť je bez čichu nic. Zacpěte si nos a libová slanina chutná jako sůl. Tomu se říká smyslová interakce, princip, kdy jeden smysl může ovlivnit druhý. K čichu se ještě vrátíme, ale teď chci probrat, co se stane, když nám smyslové interakce zblbnou.

Dáme si dotazníček, ano? Spouští vám určitá slova v ústech silnou, specifickou chuť? Třeba slovo „číča“ chutná jako cukroví? Už jste někdy při poslechu zvuku viděli barvu? Třeba z Princova Purple Rain začnete před sebou vidět fialovou barvu? Máte někdy pocit doteku, když něco ucítíte? Jako že je lilie cítit jako dotek chladného kovového povrchu? Většina z vás na tyto otázky odpoví ne, ale alespoň jeden z vás řekne ano.

A tento člověk má pravděpodobně synestézii, vzácný a fascinující neurologický stav, kdy se dva nebo více smyslů pomíchají dohromady. Tento druh smyslového smíchání je nedobrovolný, nepředvídatelný, trvalý a zřetelný. Například číslo 7 bude vždy chutnat jako káva a nikdy jako rajčatová šťáva.

A stále nevíme, co tento fenomén způsobuje. Podle jedné teorie špatný vývoj nových nervových spojení může potlačit hranice, které obvykle oddělují smysly. Podle jiné teorie se všechny děti rodí se synestézií, dokud mozek nedozraje a nevytvoří oddělené smyslové kanály. A pokud ne, vyrostou z nich synestetikové. A ještě jedna teorie spojuje stav s vachrlatou neurochemií, kdy se neurotransmitery spojené s jednou funkcí zapnou v jiné části mozku.

Jen další příklad toho, jak je mysl stále nesmírně tajemná. Ale zpět k celkem nudnému tématu čichů, které jen čichají. Na rozdíl od zraku a sluchu detekující vlny jsou chuť a čich chemické smysly. Rozlišujeme vůně jarních šeříků, smažáku a benzínu, když vzdušné molekuly doputují k nosu a k 5-10 milionům receptorovým buňkám v horní části obou nosních dutin. A ano, když cítíte bobek, máte v nosu částice bobku.

Tyto receptory dávají echo čichovému kyji v mozku, pak si to odsviští do primární čichové kůry a oblasti limbického systému pro emoce a paměť. Na rozdíl od našich pěti chuťových a dvou zrakových receptorů nemáme zvláštní rozlišovací čichové receptory. Receptory zápachu se spíše různě slučují. Ťukáním do klávesnice vytvoříte nespočet různých slov a stejně tak i kombinace aktivovaných receptorů rozpozná až 10 tisíc různých pachů.

Ale jak se při vůni cítíme a jak ji vnímáme, se často váže na zkušenosti s onou vůní. Pokud vám milovaná babča pokaždé upeče perníček, tyto vzpomínky se s onou vůní spojí. I když si to hned nepřiřadíme, našemu mozku jde ukládání starých vůní a jejich asociací na jedničku. Proto se vám v pekařství najednou zlepší nálada, ještě než si na babču vzpomenete.

Tato emoce částečně souvisí se smyslovým systémem napojeným na limbický systém. který je vedle emočního registru, amygdaly, a našeho správce paměti, hipokampu. Proto se vůně tak moc pojí s našimi pocity a vzpomínkami a proto vás vonné svíčky hned přenesou do vašeho pokoje na koleji. Čich, sluch, chuť, zrak, všechno super, ale populární hudba nás něco naučila, kromě spousty špatných rad do vztahů, a to, když jde o naše smysly, vše je to o dotyku.

Máme písně o magickém a zlatém doteku, neviditelných a lidských dotecích. Písně o dotýkání sebe, mě, vás, a i o tom, čeho se nejde dotknout. Dotyk je velmi důležitý hlavně během raného vývoje. Opičky, které vidí, slyší a cítí, ale nedotýkají se svých maminek, budou velmi rozrušené. To byl ošklivý pokus. Malé děti při dobré výchově přibírají rychleji a podle některých studií mají při málu fyzického kontaktu následně větší sklon k emočním, behaviorálním a sociálním problémům.

Váš hmat je kombinací čtyř různých pocitů pokožky. Tlaku, tepla, chladu a bolesti. Pokud se dotknete různých míst pokožky něčím jemným, třeba tímto ďasem, ucítíte různé druhy měkkosti na různých místech vašeho těla. Radši pod trikem. Týká se to teplého hrnku, kostky ledu nebo hrotu jehly.

Ucítíte, že některá místa jsou různě citlivá k oněm čtyřem pocitům. Jiné kožní vjemy, jako je lechtání, svědění a pocit vlhka, jsou jen kombinací těchto čtyř pocitů. Váš hmat spojuje síly se smysly v kostech, kloubech a šlachách, aby vám poskytl osobní kinestézi, způsob, jakým vaše tělo vnímá své vlastní pohyby a držení. Tento smysl používáte, když chodíte, tancujete, plavete a vrtíte se. Policista tak pozná, zda jste pili, když se máte poslepu dotknout nosu.

Díky tomu nepotřebujete jiné smysly, abyste poznali změnu v držení vašeho těla, proto můžete tancovat čaču, plavat znak a kroutit boky, když nevidíte a neslyšíte. S kinestézí spolupracuje vestibulární aparát, který hlídá pozici hlavy a rovnováhu. Tento smysl pro rovnováhu řídí polokruhové kanály ve tvaru preclíku a vaky s tekutinou, které tyto kanály spojují s hlemýžděm ve vnitřním uchu. Takže když se roztočíte a pak se zastavíte, vaší vnitřní tekutině bude chvíli trvat, než se zklidní, proto se vám točí hlava.

Tato tekutina váš mozek klame a ten si myslí, že se stále točíte. Hezky to ukazuje, jak nás mohou naše smysly napálit. Když tomu přijdeme na kloub, pochopíme, jak naše smyslová soustava funguje, což je to, co probereme příště. Ale snad jste si uvědomili, že homunkulus je svým způsobem nádherný, protože jste se naučili, jak váš sluch, chuť, čich a hmat fungují. Překlad: Kara www.videacesky.cz