Psychologie: Kdo vnímá, ten věříRychlokurz

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 11
90 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:42
Počet zobrazení:2 272

Optické klamy nebo zkreslené vidění. Svět je plný zrádných vjemů, které mohou náš mozek dost napálit. Pokud jim ale porozumíme, dokážeme je snadněji prokouknout, ať už budeme doma nebo na večírku.

KAPITOLA III: ČITÍ A VNÍMÁNÍ:
5. Čití a vnímání
6. Homunkulus
7. Kdo vnímá, ten věří (právě sledujete)

KAPITOLA IV: STAVY VĚDOMÍ
8. Vědomí (1. 9. 2020)

Přepis titulků

„Každá růže má své trny.“ „Jen dobří umírají mladí.“ „Pomalu a jistě k vítězství.“ „Co vidíte, to dostanete.“ Až na to, že ve skutečnosti řada růží trny nemá, jak dobří, tak zlí nakonec tragicky zemřou mladí, rychlý a jistý porazí pomalého a jistého pokaždé a co vidíte je… No… Naše vnímání neboli jak třídíme kakofonní zmatek našeho prostředí je silně ovlivněno, dokonce zkresleno našimi očekáváními, zkušenostmi, náladami i kulturními normami.

A v klamání sebe sama dost překvapujeme. V minulých dvou lekcích jsme zjistili, jak vidíme tvary a barvy, slyšíme zvuky a cítíme a chutnáme chemické směsi světa. Smysly by nám ale byly k ničemu, pokud by náš mozek neorganizoval a nepřekládal tato data do smysluplného vnímání. Bez vnímání je tvář vaší matky jen změť tvarů, bez možnosti cítit pachy bychom nerozlišili vůni topinky od připáleniny.

Naše vnímání je proces, díky kterému mají naše smysly význam a prožíváme jimi svět kolem nás. Chápeme s nimi svět, ale také to znamená, že to, co vidíte, nemusíte také dostat. KDO VNÍMÁ, TEN VĚŘÍ To byl mazec co?

Vzhůru nohama jsem vypadal normálně, ale hlavou vzhůru zase jako nějaká podivná příšera. Mozek není zvyklý na převrácené tváře, takže se snaží poskládat kousky, ale ví přesně, jak má vypadat normální obličej. A ono je to špatně. Jen jeden z bezpočtu příkladů, jak je mozek zodpovědný za vnímání a jak vaše oči přijímají jen prvotní data. Jsou to důležitá data, ale není to to, co vidíme. To, co vidíme, je říše mysli, ne očí.

Jakého ptáka teď vidíte? Kachnu, že? Ale kdybych se zeptal na savce, asi by z vás vypadl zajíček. A teď byste měli vidět, jak se vám střídají. Váš mozek ale asi chce vnímat obraz, který se vztahuje k tomu, co slyšíte, nebo k obrazu, který je vám bližší. Když zmíním savce nebo ptáka, ovlivním tím vaše očekávání a vy uvidíte, co chci, abyste viděli – hustý.

Vaše očekávání je pouze jedním z faktorů ve vaší percepční sadě. Psychologické faktory, které určují, jak vnímáte své okolí. Občas, kdo vidí, ten věří, ale teorie percepční sady říká, že kdo věří, ten vidí. Kontext je další faktor percepční sady. Pokud by zajdokachna měla okolo velikonoční vajíčka, viděli byste zajdu, což je divné, protože když jde o kachny a zajíce, jeden z nich má mnohem blíže k vejcím.

A ne zajda. A zde vidíme, jak je i kultura důležitou součástí percepční sady. Naše vnímání je ovlivněno kontextem a očekáváním, ale ovlivňuje i naše emoce a motivace. Lidé by měli kopec za strmější, kdyby ho šli sami za zvuků ema, než kdyby hrál pop a šli s přítelem. Vaše percepční sada vás většinou vede k rozumným závěrům, ale sady mohou být také zavádějící a škodlivé.

Jsou základem mnoha zábavných optických klamů. Například tyto stoly mají stejné rozměry, ale kvůli poloze jejich nohou tomu neuvěříte, dokud je nepřeložím. A i když může být obelhávání očí legrace, také díky tomu chápeme, jak to funguje. Naše mysl zpracovává obrovské kvantum informací právě očima. A my tomu musíme rychle porozumět. Změnit značky na papíře na slova, rozpoznat obličej kamaráda, vidět hloubku, barvu, pohyb a kontrast a umět vybrat věc ze všeho toho harampádí vypadá tak snadně.

Ale zjistili jsme, že je to dost složité, tak složité, že pro to máme jméno. Vnímání tvaru. K tomu se vážou reverzibilní figury. Je to, jak organizujeme a zjednodušujeme, co vidíme, na objekty nebo figury a na okolí neboli pozadí, které je v kontrastu.

Klasický příklad je třeba klam tváří a vázy. Jsou to dvě tváře na bílém pozadí nebo váza na černém pozadí? Nakonec uvidíte, že se vztah mezi objektem a okolím neustále mění tam a zpět. Někdy je bílý objekt a černé je pozadí. Ten vztah objektu a pozadí je stále zde. Koncept platí i pro nevizuální oblast. Třeba jste na večírku opření o zeď a civíte přes pokoj na svou lásku a snažíte se vyslídit, co říká.

Když se zaměříte na její hlas, stane se figurou, ale ostatní hlasy breptající o sportu, pivním pongu a Sherlocku a vše, co nesouvisí s tou kráskou, se stane pozadím. Když vaše mysl rozlišila figuru od pozadí, musí tvar vnímat jako něco smysluplného. Třeba ten velký tvar na gauči je osoba. A za touto osobou není jen tak někdo, ale ta konkrétní osoba vašich snů. Když mysl zamíchá všechny podněty do něčeho souvislého, dodržuje pravidla seskupování jako třídění věcí podle blízkosti, návaznosti nebo uzavřenosti.

Například zákon blízkosti říká, že si rádi spojujete blízké figury, takže než abyste viděli náhodné pařmeny, duševně spojujete lidi stojící u sebe. Třeba tam je hokejový tým a tam debatní kroužek. Támhle kapeláci. Co tu všichni dělaj? Také organizujeme náš svět s důrazem na návaznost.

Vnímáme hladké, nepřetržité vzory a často ignorujeme poškozené. Také lpíme na uzavřenosti, a to nejen po rozchodu. Vizuálně chceme vyplnit mezery, abychom vytvořili celé objekty, takže zde vidíme matoucí trojúhelník, který vlevo narušuje celistvost kruhů, ale stačí kruhy doplnit a trojúhelník zmizí. Vnímání tvaru je klíčové pro pochopení světa nebo celkem ucházejícího večírku. Ale představte si svět bez vnímání hloubky.

Když zíráte na svou lásku, obraz zasáhne vaši sítnici ve dvou rozměrech, ale přesto stále vidíte trojrozměrnou přenádhernost jejích tvarů. Poděkujte vnímání hloubky. Díky vnímání hloubky umíme odhadnout vzdálenost objektu a tvar. V tomto případě pěkný tvar, který je od vás až moc daleko. Je to vrozené, má to i většina mimin. Vnímáme hloubku díky binokulárním i monokulárním vizuálním podnětům.

Binokulární vidění, jak název napovídá, vyžaduje obě oči. Protože jsou oči od sebe asi 6 centimetrů, vaše sítnice vnímá mírně odlišné obrazy. Kamera jedna, kamera dvě. Mozek obrazy z vašich očí porovná a střelí vzdálenost od oka. Čím blíže objekt je, tím větší je vzdálenost mezi obrazy. Tomu se říká retinální disparita. Retinální disparitu uvidíte snadno. Stačí zvednout prsty, dívat se přes ně a najednou máte čtyři a ne dva prsty.

Protože se obrazy liší jen mírně, retinální disparita nám bude k ničemu, když přijde na vzdálené objekty. K tomu slouží monokulární vidění, které nám určí rozsah a vzdálenost objektu. To je relativní velikost a výška, lineární perspektiva, gradient textury a interpozice. Z relativní velikosti zjistíte, že vaše láska nelaská na rameni novorozenou čivavu, ale spíše je za ní na konci místnosti dospělá čivava.

A když tam čivava není, můžete určovat vzdálenosti lineární perspektivou. Pokud znáte perspektivní kresbu, víte, že to vypadá, jako by se rovnoběžné čáry v dálce setkávaly jako u kachlové podlahy. Ostřejší úhel sbíhavosti a bližší linie vytvoří dojem větší vzdálenosti. A pokud jste viděli pohoří nebo obraz Boba Rosse, poznáte gradient textury jako to, co dělá bližší hřeben kamenitý a texturovaný, ale vzdálenější hřebeny budou méně detailnější.

A nakonec interpozice neboli překrývání nám řekne, když objekt jako tohle nemehlo zastíní něco jiného jako vaši lásku, což vnímáme, že je blíže a obzvláště otravný. Tyto vjemové koncepty lze přiblížit klidným obrazem, ale život je celý o pohybu, pokud víte, jak na to.

Vnímání pohybu zjišťuje rychlost a směr pohybujícího se objektu. Mozek například měří pohyb na principu, že zmenšující se objekty ustupují a zvětšující se se přibližují. Ale jak jde o pohyb, váš mozek se snadno napálí. Třeba se zdá, že se velké objekty hýbou pomaleji než malé o stejné rychlosti. A kromě třídění věcí podle tvaru, hloubky a pohybu vyžaduje naše vnímání světa také důslednost.

Nebo psychologicky řečeno: stálost. Percepční stálost je to, díky čemu stále rozpoznáváme objekt bez ohledu na jeho vzdálenost, úhel pohledu, pohyb nebo osvětlení. I když se může zdát, že s podmínkami mění barvu, velikost, tvar a jas. My víme, jak vypadá čivava, ať už tak, tak, tak nebo tak. Vnímání ale není jen o vtipných optických klamech, ale i o tom, jak rozumíme světu a svému místu v něm, a to jak fyzicky, tak psychicky.

Vaše smyslové orgány přijímají prvotní data, která se rozdrobí na malé kousky informací a poté se v mozku opět sestaví, aby vytvořila váš model světa. Vaše smysly sbírají kusy stavebnice a váš mozek z nich postaví a znovu složí vše, co vnímá. Večírek, vaši lásku, kachnu nebo čivavu. Jinými slovy: váš mozek buduje vaše vnímání. A pokud jste správně budovali své vnímání, víte, co tvoří vaši percepční sadu, jak funguje vnímání tvaru a vizuální podněty, které ovlivňují vaše vnímání hloubky.

Překlad: Kara www.videacesky.cz

Komentáře (0)

Zrušit a napsat nový komentář