Psychologie: Čití a vnímáníRychlokurz

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 14
88 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:49
Počet zobrazení:8 703

Co má společného corgi, šerbet a děsivý klaun? V dnešním díle se zaměříme na to, jak vnímáte svět kolem sebe a jak mozek všechny tyto vjemy zpracovává, ať už správně nebo ne. Zároveň zajistíte, jestli trpíte formou barvosleposti a jak se říká neschopnosti poznat se v zrcadle. A ne, ranní opice to není.

KAPITOLA III: ČITÍ A VNÍMÁNÍ:
5. Čití a vnímání (právě sledujete)
6. Homunkulus
7. Kdo vnimá, ten věří

Poznámky z videa:

O oblasti vnímání obličeje – Zvýrazněná oblast zahrnuje vřetenovitý závit, který je údajně zásadně zapojen do čivosti tváře.  Studie fRMI však naznačují, že jsou zapojeny i další oblasti, včetně týlního laloku, amygdaly a dalších.

Vysvětlivky:

O šerbetu – častější výraz je možná sorbet (dezert z ovoce a cukru). Šerbet má však přidané ještě malé množství tuku (obvykle do 2 %).

Přepis titulků

Povím vám o Oliveru Sacksovi, slavném lékaři, profesorovi a autorovi podivných neurologických případových studií. Některé jeho úžasné výzkumy probereme později, ale teď si promluvme jen o něm. I když má vynikající a zvídavou mysl, dr. Sacks nezvládne jednu věc, kterou umí i obyčejné batole. Nedokáže v zrcadle rozeznat svou vlastní tvář. Sacks má formu prosopagnosie, neurologickou poruchu, kvůli které člověk hůře vnímá nebo rozeznává tváře.

Viz obličejová slepota. Víte, že funkce mozku je lokalizovaná, a toto je další obzvláště povedený příklad. Sacks rozezná svůj šálek kávy na polici, ale nepozná v davu svého nejstaršího kamaráda, protože část jeho mozku odpovědná za rozpoznávání obličeje je mimo. Se zrakem nic nemá.

Smysl má v pořádku. Problém má s vnímáním, tedy pokud jde o rozeznávání tváří. Prosopagnosie nám ukazuje, jak jsou čití a vnímání propojeny, ale odlišné. Čití je proces zdola nahoru, díky kterému zrak, sluch a čich přijímají a předávají vnější podněty. Vnímání je zase proces shora dolů, kdy naše mozky informace organizují, tlumočí a uvádí do kontextu. Právě teď pravděpodobně přijímáte světlo z obrazovky vašima očima, které pošlou data o tomto čití do mozku.

U vnímání vám mozek říká, že to, co vidíte, je diagram vysvětlující rozdíl mezi čitím a vnímáním, což je dost psycho. Váš mozek chápe toto světlo jako mluvícího člověka, kterého by poté mohl poznat jako Hanka. ČITÍ A VNÍMÁNÍ Neustále nás zaplavují podněty, i když víme jen o těch, které naše smysly zachytí.

Například vidím, slyším, vnímám i cítím tohohle corgiho, ale nelovím sonarem jako netopýr, neslyším krtka pod zemí jako sova ani nevidím ultrafialové a infračervené světlo jako strašek. Možná necítím ani půlku toho co ty. Ne, ne. Máme různé smysly.

Na světě je hodně smyslů a ne každý musí cítit to samé, takže každé zvíře má své meze, které lépe pochopíme, pokud určíme absolutní podnětový práh počitku. Minimální stimulaci nutnou k zachycení konkrétního podnětu 50 % času. Pokud vám pustím do ucha slabé pípání a uslyšíte ho 50 % přehrávaného času, zjistíte absolutní podnětový práh počitku. Musíme používat procenta, protože někdy pípání uslyšíte a někdy zase ne, i když se nic nezmění.

Proč? Protože mozky jsou složité. Zachycení slabého smyslového signálu jako pípání není jen o síle podnětu, je to i o vašem psychickém stavu, bdělosti a očekávání v dané chvíli. To souvisí s teorií zachycení signálu, modelem pro předvídání jak a kdy bude osoba zachycovat slabé podněty částečně podle kontextu. Vyčerpaní rodiče mohou slyšet slabý nářek svého dítěte, ale nevšimnou si troubení projíždějícího vlaku.

Jejich paranoidní rodičovské mozky jsou tak navyklé na dítě, že se jim nakopnou smysly, ale jen k předmětu jejich pozornosti. A pokud naopak pociťujete neustálé podněty, vaše smysly se přizpůsobí během procesu smyslové adaptace. Proto si vždy musím zkontrolovat, jestli mám v pravé kapse peněženku, ale jestli si ji dám do levé, bude mě tam tlačit. Také se hodí zmínit naši schopnost zachycení rozdílu mezi dvěma podněty. Můžu jít v noci ven a dívat se na nebe a svým objektivním vědeckým mozkem vím, že každá hvězda je jinak jasná.

A ano, pouhým okem můžu zjistit, že některé hvězdy jsou jasnější. Ale ostatní hvězdy? Ty mi přijdou stejné. Žádný rozdíl v jejich jasu nevidím. Tak co? Už se ti chce jít? Dej mi pusinku. Bezva. Hodná. Hranice poznání rozdílu je podnětový práh rozdílu, ale není lineární.

Třeba poznám, když je malá hvězda o něco jasnější než jiná malá hvězda, ale už nepoznám, když je velká hvězda o trošku jasnější než jiná velká hvězda. Právě proto jsme muži, který na to přišel, přiřkli zákon. Weberův zákon říká, že rozdíly vnímáme logaritmicky, nikoli lineárně. Nezáleží na množství změn, ale na změně procentuální. Dobře, co si takhle posvítit na funkci jednoho z našich nejmocnějších smyslů? Zraku. To, že vidíte váš obličej v zrcadle, je výsledkem dlouhé, ale bleskurychlé sekvence událostí.

Světlo se odrazí od tváře, pak od zrcadla a poté do vašich očí, které přijímají všechnu možnou energii a přeměňují ji v nervové zprávy, jež váš mozek zpracovává a třídí do toho, co vidíte, což je vaše tvář. Ale jinde třeba vidíte kávu, corgiho nebo děsivého klauna s koláčkem. A jak se změní světelné vlny na smysluplné informace? Začněme se světlem. Světlo, které vidíme, je jen malý zlomek celého spektra elektromagnetického záření s rozpětím od gama po radiové vlny.

Světlo má různé fascinující vlastnosti, které určují, jak ho vnímáme, ale v rámci tohoto tématu chápejme světlo šířící se vlnami. Vlnová délka a frekvence určují jeho odstín a amplituda zase jeho intenzitu neboli jas. Například krátká vlna má vysokou frekvenci. Naše oči vidí nízké vysokofrekvenční vlny jako namodralé barvy, ale dlouhé nízkofrekvenční jako načervenalé barvy.

Jaký vidíme jas barvy, kontrast mezi oranžovou šerbetu a oranžovou kuželu, souvisí s intenzitou neboli množstvím energie v dané světelné vlně, což, jak jsme řekli, je určeno jeho amplitudou. Větší amplituda znamená vyšší intenzitu a ta jasnější barvu. Někdo mi teď řekl, že šerbet není slovo, které existuje. Říká si Michael Aranda a je to pako. Díval ses do slovníku?

Napiš to do Googlu. Zeptej se Googlu na šerbet. Takže šerbet existuje. Když světlo proletí rohovkou a zornicí, zasáhne průhledný disk za zornicí – čočku, což zaměřuje paprsky světla na konkrétní snímky. A jak je u čoček běžné, promítají tyto obrazy na sítnici, vnitřní povrch oční bulvy s receptorovými buňkami, které tuto vizuální informaci pociťují.

Vaše sítnice nevidí celý obraz, jako když se díváte na film. Je to spíš soubor pixelů světelné energie, které milióny receptorů přeloží do nervových podnětů a odsviští zpět do mozku. Tyto sítnicové receptory jsou tyčinky a čípky. Tyčinky detekují stupnici šedi, souvisí s periferním viděním a díky nim si v noci neukopáváme palce, když nevidíme barvy. Čípky detekují jemné detaily a barvy.

Nachází se blízko středu ohniska sítnice zvané fovea. Tyčinky fungují pouze při dobrém světle, díky čemuž můžete ocenit babiččin vzor na porcelánu nebo strejdovu kérku. A lidské oko je neskutečné, když přijde na barvy. Naše rozpoznávání barev je tak výjimečné, že průměrný člověk dokáže rozlišit milión různých odstínů. Probíhá mnoho výzkumů na to, jak naše barevné vidění funguje, ale dvě teorie nám ho pomáhají chápat.

Model jménem Young-Helmholtzova trichromatická teorie říká, že na sítnici jsou tři barevné tyčinky, které vnímají červenou, zelenou a modrou, a když se stimulují, oko díky nim vidí jakoukoliv barvu. Pokud ale nejste barvoslepí. Asi jeden člověk z 50 trpí nějakou formou barvosleposti. Jde hlavně o chlapy, protože to souvisí s pohlavím. Pokud zde nevidíte logo Rychlokurzu, je možné, že vám červené a zelené tyčinky chybí nebo nefungují, takže máte dichromatické vidění místo trichromatického a nerozlišujete mezi odstíny červené a zelené.

Dalším modelem je teorie protikladných barev, jež říká, že vidíme barvu skrze procesy, které pracují proti sobě. Některé receptorové buňky může stimulovat červená, ale tlumí je zelená. A jiné dělají opak. A z těchto kombinací vidíme barvy.

Ale zpět k bulvám. Tyčinky a čípky spustí chemické změny, které vyvolají nervové signály, které zase aktivují buňky za nimi zvané bipolární buňky, jejichž úkolem je zapnout sousední gangliové buňky. Dlouhé axony ganglionů se vzájemně spojují a vytvářejí podlouhlý optický nerv, který přenáší nervové vzruchy z oční bulvy do mozku. Tato vizuální informace poté prosviští řetězcem velmi složitých úrovní a pak putuje z optického nervu do thalamu a do mozkové zrakové kůry. Zraková kůra leží vzadu v týlním laloku, kde pravá kůra zpracovává vstup z levého oka a naopak.

Tato kůra má specializované nervové buňky zvané detektory rysů, které reagují na určité rysy, jako jsou tvary, úhly a pohyby. Různé části vaší zrakové kůry zodpovídají za identifikaci různých aspektů věcí. Osoba, která nerozezná lidské tváře, si z hromádky správně vybere svazek klíčů. To proto, že vnímání objektů je v mozku jinde než vnímání tváře. U dr. Sackse ovlivňuje jeho stav oblast mozku zvaná vřetenovitý závit, která se spustí, když vidí tváře.

Jeho obličejová slepota je vrozená, ale může vzniknout z nemoci nebo zraněním téže oblasti mozku. A některé tamější buňky reagují jen na jeden typ podnětu, třeba držení těla, pohyb, výraz obličeje, ale jiné shluky buněk všechny tyto jednotné informace spojují během rychlého vyhodnocování. Ten klaun se kaboní a jde po mně s krémovým koláčkem. Dám si to dohromady, možná bych měl vypadnout.

Tomuto zpracování a vyhodnocení mnoha aspektů situace najednou se říká paralelní zpracování. U zrakového zpracování to znamená, že mozek si dává dohromady tvar, hloubku, pohyb a barvu. A zde vstupujeme do světa vnímání, který se zkomplikuje natotata a může skončit u filozofie. To prozkoumáme do hloubky příště, ale pokud jste dávali pozor, znáte rozdíl mezi čitím a vnímáním, různými prahy, které omezují smysly, a něco z neurologie, biologie a psychologie lidského zraku.

Překlad: Kara www.videacesky.cz

Komentáře (4)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

Jen zmíním technickou chybu:
Množství energie ve fotonu je dána jen jeho frekvencí. "Více energie" ve světle je způsobeno více fotony (s fotoelektrickým jevem je to trochu složitější).
Třeba u zvuku je to tak, jak je řečeno ve videu (intenzita je dána amplitudou), ale u světla je to komplikovaný.

10

Odpovědět

Děkuju za tuto skvělou sérii, mám jen jednu poznámku k překladu terminologie. Jsem studentem psychologie a domnívám se, že "perception" překládáme jako vnímání, "sensation" jako čití a slovo počitek vyhrazujeme jednomu konkrétnímu stimulu, který zapůsobí na nějaký náš smysl (čití je tedy proces, počitek je v podstatě jeho jednotkou).

61

Odpovědět

Za tuhle chybu se moc omlouvám, hned to napravím. Člověk se v té síti vzruchů a podnětů zamotá.

41