Co nám dal Harlowův hrůzný pokus s opičkami?

Za posledních 60 let se pohled psychologů
na rodičovství výrazně změnil, obzvlášť pokud jde o vztah
mezi dítětem a jeho pečovateli. V padesátých letech
se vědci snažili zjistit, zda děti tíhly k pečovatelům jen proto,
že byly v dětství jejich zdrojem potravy, nebo zda za tím bude něco víc. A některé odpovědi přinesl výzkum
amerického psychologa Harryho Harlowa. Harlow je však v psychologii
kontroverzní jméno. Mnoho psychologů si dnes myslí,
že jeho metody byly neetické, protože zacházel s opičkami
makaka rhesus jako s věcmi.

A asi všichni se shodují,
že zašel moc daleko. Když poprvé začal
v 50. letech s výzkumem opic, Harlow se zajímal
hlavně o to, jak se učí. Izoloval makaky rhesus v útlém věku
a použil je ve svých studiích. V tomto výzkumu si všiml, že opičkám se hodně líbí přikrývky
z látky, které vystýlaly jejich klece. Hodně se k nim choulily,
měly z nich pocit bezpečí, a pokud jim je vzal,
začaly vyvádět.

Asi to nezní moc překvapivě, ale v té době se o těchto věcech
v psychologii celkem debatovalo. Na jedné straně
byli behavioralisté, kteří věřili, že kojenci k matkám tíhli
kvůli potravě, kterou bylo mateřské mléko. Něco jako reakce stimulu. Na druhé straně
byl psycholog John Bowlby, který si myslel,
že je za tím něco víc.

Mimo jiné tvrdil, že rodič
je zdrojem bezpečí a pohodlí. Harlow si myslel, že opičky
se cítí v bezpečí díky dekám, a proto navrhl pokus
se dvěma neživými předměty, které zastupovaly matky. Jedna z drátu a dřeva
a druhá z měkké látky. Nejprve pozoroval, jak dlouho
opičky stráví s náhradními matkami, pokud měla potravu
jen drátěná matka. Opice ale měly nanejvýš jasno.

K drátěné matce se šly najíst,
ale pak se mazlily s látkovou matkou. Pro jistotu vyměnil tu,
která byla zdrojem jídla, a pak opičky vyděsil robotickou hračkou,
aby zjistil, ke které matce utečou. Ale nezáleželo, kde jídlo bylo. Opičky dávaly přednost
pohodlí a bezpečí látkové matky. Harlow prohlásil, že látková matka
poskytla opičkám kontaktní pohodlí. Byl to jasný důkaz
proti behavioralismu. Harlowův výzkum podpořil myšlenku,
že opice měly pro matky emoční náklonnost.

Takže jeho další krok
bude zastavit studii, která vyžadovala
chovat opičky v izolaci. Že jo? Naneštěstí ne. Jeho dalším krokem bylo provést studie,
které by izolaci rozšířily. Izoloval novorozené opice
do svislé komory až na jeden rok. A pak je představil dalším opicím,
aby viděl, co bude. Žádná náhrada nebo další opice, jen pyramidová šachta,
ze které nešlo vyšplhat.

Sám ji pak nazval
„jáma zoufalství“. A to bylo odporné. Když je vypustil,
moc se nehýbaly, nezkoumaly své okolí,
schoulily se a houpaly sebou. Některé se vyhýbaly jiným úplně
a pár jich bylo opravdu agresivních. A to nebyly jen nešťastné
vedlejší účinky výzkumu. To byly proměnné,
které ho zajímaly. Chtěl prozkoumat vztah mezi
sociální izolací a duševními nemocemi, a tak vytvořil u opic sociální izolaci
k vyvolání psychopatologie a deprese.

Není moc způsobů,
jak měřit smutek opic, ale vykazovaly známky
deprese a traumatu. Také zjistil, že samice opic
se nezajímaly o sex, ale pokud byly i tak oplodněny,
o svá mláďata se nestaraly. Zdálo se, že péče o dítě, kterou jako malé
nezažily, neuměly v dospělosti projevit. Harlow v těchto pokusech
pokračoval po celá léta. Některé z nich,
zejména ty dřívější, pomohly utvořit chápání psychologie
pouta mezi dětmi a jejich pečovateli a jak to ovlivňuje psychiku dítěte.

Ale tento výzkum
bychom dnes neměli za etický. Dnes by to schvalovala
revizní komise a ačkoli vždy musí zvážit
přínosy a potenciální škody, tento výzkum by měla za neobhajitelnou
bolest a úzkost s malým vědeckým ziskem. Možná to na začátku
nějaký přínos přineslo, ale i když uznáte Harlowův přínos
jeho prvních studií, nezdá se, že se ze svého
výzkumu poučil.

Tedy že opice mají
emoční potřeby. Překlad: Kara
www.videacesky.cz