O bipolární poruše má přehled stále málo lidí. A ti, kteří o ní ví, stále netuší, že není jen jeden typ, ale hned několik. Její vymezení ale není jednoduché.
Pokud chcete vědět, jak se bipolární člověk cítí a jak tato nemoc vypadá, podívejte se na video od TED-Ed s českými titulky.
Jako mnoho psychologických poruch, i bipolární poruchu obklopují stereotypy. Představujeme si výkyvy nálad, období hluboké deprese a manické epizody, kdy si člověk myslí, že je nepřemožitelný nebo je posedlý nějakým cílem. Populární média tyto stereotypy jenom přiživují, a tak mnoho z nás ani příliš netuší, jaké bipolární poruchy vlastně jsou. A jako mnoho psychologických poruch, bipolární porucha je složitější, než se zdá. Dokonce i psychologové se přou, jak vymezit bipolární poruchu a zda má větší spektrum, než jsme vůbec tušili.
Ale že si nejsou jisti, nevadí. Může se tak léčit více lidí. Bipolární porucha je v DSM-5 rozdělena do několika podtypů. To je páté vydání Diagnostické a statistické příručky duševních poruch, která v USA určuje kritéria pro diagnózu lidí s psychologickými poruchami. Je tu bipolarita I, což je typ, který si s touto nemocí asi spojíte. Musíte mít aspoň jednu manickou epizodu, kdy máte přinejmenším týden neobvykle dobrou nebo špatnou náladu, abyste měli bipolaritu I.
Během manické epizody můžete být posedlí dosažením určitého cíle, mít obrovský pocit účelu, příliš toho nenaspíte nebo zažijete tzv. „přelétání myšlenek“, což je neklidná mysl. Ale největším rysem bipolarity II jsou období hluboké deprese. Pacienti také zažívají období hypomanie, což je mírnější verze manické epizody. U podtypu jménem cyklotymická porucha zažíváte nejméně dva roky depresivní a hypomanické symptomy, ale žádné závažné, depresivní či manické epizody.
U dětí je to rok. A posledním podtypem v DSM-5 jsou „ostatní neurčité bipolární a související poruchy“, což zní dost vágně, ale má to svůj důvod. Tito lidé mají příznaky bipolárního původu, ale nesplňují všechna kritéria ostatních tří. Na bipolární poruchu není lék, ale dá se zvládnout léčbou a léky stabilizujícími náladu.
Není také jasný její původ, ale může jít o genetiku. Asi 1 % populace má bipolaritu I, další 1 % má bipolaritu II a přibližně 5 % má mírnější podtyp. I přesto je bipolární poruchu velmi těžké diagnostikovat. Podle studie z roku 2013 je bipolární porucha diagnostikována v prvním roce léčby pouze 20 % pacientům. A průměrné zpoždění mezi nástupem a diagnózou je pět až deset let. Bipolarita I se lépe rozpoznává, protože pacient obvykle zažívá manickou epizodu během diagnózy.
Ale bipolarita II se opravdu těžko rozlišuje od klinické deprese. Rozdíl je obvykle v tom, zda má pacient hypomanii v anamnéze. Ale pokud máte často deprese, hypomanie si ani nemusíte všimnout. Podle vědců je klidně možné, že depresivní pacienti, kteří nereagují na antidepresiva, mohou mít bipolaritu II. A to je problém, protože antidepresiva bez stabilizátorů nálady mohou u bipolárního člověka vyvolat mánii.
A poté už to bude jenom horší. Někteří lidé mají smíšené náladové epizody, tedy když se hypomanie, deprese nebo mánie spojí dohromady. A to je podivné a matoucí jak pro pacienty, tak vědce, protože to podkopová nohy myšlence bipolarity jako poruchy s přerušovanými epizodami. Existují i lidé, kteří zažívají hypomanii, aniž by trpěli depresí.
A často se jim to líbí. Říkají, že jsou pak výkonnější. Velká klinická studie zveřejněná v roce 2011 také naznačila, že hypomanické a manické epizody mohou být kratší než běžně uznávaných 4-7 dní, které slouží jako mezní hodnoty v DSM-5. Tyto kratší epizody, jak tvrdí vědci, by se měly počítat, když se určuje člověk s bipolární poruchou. Někteří vědci i věří, že tato porucha může být postupná, i když kvůli málo důkazům to nelze říct jistě.
To dovedlo vědce k rozhodnutí, že bipolární porucha je spektrum. Lidé tedy mohou představovat širokou škálu mírnějších podtypů. A proto se stavy mnoha lidí mohly přehlédnout. A to se začíná obecně přijímat. Ale v posledních 10 letech někteří vědci tuto myšlenku zavrhli. Jiní stále doporučují starý přístup, aby zamezili naddiagnostikování. Dobrou zprávou je, že nám DSM-5 dává prostor k dalším přístupům. Ty „ostatní neurčité bipolární a související poruchy“, co jsme zmínili?
Ty umožňují lékařům pokračovat v diagnóze pacientů, kteří mají podtypy nesplňující běžné limity. A DSM-5 přesně uvádí „depresivní epizody s krátkou hypomanií“ jako stav, který se musí zkoumat. Vědci chtěli provést i výzkum zaměřený na genetické nebo biologické ukazatele, které mohou určit osoby s poruchami bipolárního spektra s něčím určitějším, než jsou běžná kritéria v chování. Formální psychiatrické diagnózy ale netřídí lidi jen protože proto.
Lidé tak mají dostat tu nejlepší léčbu a diagnózy mají být co nejpřesnější, aby byly další studie a léčby spolehlivější. A i když vymezení bipolární poruchy ještě není dokonalé, DSM-5 je navržena tak, aby to napravila. A snad jednou budeme chápat bipolární poruchy a bipolární spektrum lépe než kdy dřív. Díky za zhlédnutí tohoto SciShow Psych, který vám pomohli přinést Patreoni.
Patreoni mají super výhody, včetně skvělého pocitu přinést boží vědecká videa celému internetu. Pokud vás to láká, alou na patreon.com/scishow. Překlad: Kara www.videacesky.cz
KaraPublikováno: 5 let
