Psychologie: Opičky a morálkaRychlokurz

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 14
98 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:16
Počet zobrazení:3 339

Dnes pravděpodobně uslyšíte o jednom z nejsmutnějších pokusů v historii psychologie, který navždy ovlivnil život několika nevinným opičkám. Hank nám také představí jedno slavné morální dilema, které ukazuje, jak s věkem měníme názor a uvažujeme složitěji.

KAPITOLA IX: PSYCHOLOGIE VÝVOJE
18. Vývoj znalostí
19. Opičky a etika (právě sledujete)
20. Dospívání (15. 12. 2020)

Poznámka:
Opičkami v Harlowově pokusu se tu zabývala i jedna dřívější epizoda SciShow Psych.

Přepis titulků

Asi jste viděli malé dítě reagovat na náhlou ránu, děsivého klauna nebo divného Santu v obchoďáku, že? Jo, nic moc. To dítě zřejmě skočilo k rodiči a hledalo útěchu a to samé dítě by mohlo vyšilovat, kdyby bylo odděleno od určitého dospělého, zvláště pokud bylo v neznámém prostředí. To je citová vazba. A pokud jste někdy viděli lpící děti, víte, proč se jim tak říká.

Vážou se. Psychologové to měli dlouho za intenzivní vrozený instinkt přežití. Je jasné, že děti tíhnou ke zdroji potravy a ty starší budou u lidí, kteří jim pomohli přežít. V 50. letech však američtí psychologové Harry a Margaret Harlowovi využili opice, což ztížilo i osvětlilo chápání toho, jak tíhneme k pečovatelům v jednom z nejsmutnějších psychologických pokusů všech dob. Harlowovi chovali pro svůj výzkum učení makaky rhesus. Součástí procesu bylo oddělení mláďat od matek hned po narození, což je dost kruté samo o sobě.

Začali si všímat, že opice velmi tíhly k přikrývkám v klecích, a tak provedli pokus. Vytvořili dvě umělé matky. Jedna byla holý drátěný válec s lahví na krmení – říkali jí drátěná matka a druhá byla útulná tkanina a válec obalený pěnou bez lahve na krmení – látková matka. Netrvalo dlouho a mláďata měla jasno. Dávala přednost hlavně pohodlné látkové matce, lpěla k ní, kdykoli trpěla úzkostí nebo potřebovala utěšit.

A někdy se krmila z drátěné matky s kojeneckou lahví, zatímco byla u látkové. Objev, že citová vazba nebyla jen o jídle, překvapil mnoho lidí. Ukázalo se, že kontakt a dotek jsou klíčové pro citovou vazbu, učení, citové pohodlí a psychický vývoj. Jak se mozek a mysl vyvíjejí u kojenců, mění se také emoce a sociální chování. Pečovatelé mohou tento vývoj dost ovlivnit a většina psychologů vám řekne, že způsob rané výchovy dítěte může mít obrovský vliv na to, jak vidí svět, ostatní lidi a sebe sama, nemluvě o tom, jak reagují na stresové situace či řešení morálních problémů.

Tam venku je to velký, složitý a náročný svět a drátěná opičí matka na něj nestačí. OPIČKY A MORÁLKA Dotek. Dotyky můžete vyjádřit nejrůznější emoce. Objetí, facka, poplácání po zádech, píchnutí do boku – vše má svůj význam. Děti se hodně učí dotykem.

Takto cítí jistotu a důvěru. Asi tušíte, že ti ubozí makakové, oddělení nejen od svých matek, ale od všech, měli v dospělosti určité sociální problémy. To bylo možná příliš mírně řečeno. Opice vykazovaly známky skutečného narušení od nechuti k jídlu přes nečinné houpání tam a zpět až po sebepoškozování. Většina makaků se nikdy nezotavila a ti, kteří museli otěhotnět, nevěděli, jak se starat o své potomky. Ač byl Harlowův pokus poučný, byl nelidský a dnes by etickými standardy neprošel.

Stejně jako lidé, i opice potřebují lásku. Něžný dotek a péče jsou nesmírně důležité, ale známost je také klíčem k citové vazbě. Když jste byli malí, objetí od cizího nebylo stejné jako od mámy, babči, táty nebo ošetřovatele nebo toho, kdo vám byl nejbližší. Neznámý může způsobit úzkost a u některých tvorů se tyto faktory musí spojit co nejdříve. Některá zvířata prožívají v raném životě kritické období, kdy se musí něco stát, aby došlo k normálnímu vývoji.

U kachen a hus to nastává těsně po vylíhnutí, když přijmou první pohybující se objekt za svou matku. Takzvané vtiskování může být obtížné zvrátit, což je problém, pokud je tou věcí zlatý retrívr, člověk nebo nafukovací míč. Lidské děti naštěstí nevtiskávají. Svět by byl potom mnohem větší bizár. Lidské děti jsou však mnohem raději u známých lidí, věcí a prostředí. Vytvářejí citové vazby, ale ne všechny vazby vznikají stejně. V 70.

letech vytvořila americká psycholožka Mary Ainsworth pokus „podivné situace“, kde zkoumala různé dětské citové vazby. Dala roční dítě a jeho matku do neznámé místnosti jako herna v laboratoři a pak sledovala dítě hrající si s matkou. Nakonec dítě narazilo na něco potenciálně stresujícího. Přišel cizinec a bavil se s dítětem, zatímco matka odešla. Pokud se dítě vyděsilo, cizinec ho zkusil uklidnit. Pak se matka vrátila a cizinec odešel. Různé děti reagovaly na podivnou situaci odlišně.

Ainsworth měřila a pozorovala čtyři různé druhy chování, včetně úzkosti z odloučení, ochoty dítěte zkoumat, úzkosti z cizího a chování při shledání, tedy reakci dítěte při návratu matky, což ji velice zajímalo. Ainsworth toto chování rozdělila do tří hlavních typů vazby. Bezpečné, nejisté vyhýbavé a úzkostně ambivalentní. Asi 70 % jejích subjektů vykazovalo bezpečnou vazbu a prozkoumávalo nové věci a interagovalo s cizincem, pokud byla matka poblíž. Když matka odešla, trochu vyšilovaly, ale když se vrátila, byly šťastné.

Asi 15 % dětí vykázalo nejistou ambivalentní vazbu. Bály se cizince, plakaly více a méně prozkoumávaly, a když matka odešla, byly jak pominuté, jen aby se po jejím návratu kabonily. Posledních asi 15 % vykazovalo nejistou vyhýbavou vazbu. Z cizince si nic nedělaly, vlastně jim byl fuk, netíhly k matce, když odešla, a když se vrátila, bylo jim to buřt. Podle Ainsworth citlivé a pozorné matky vychovávaly děti s velkou citovou vazbou, zatímco méně citlivé matky, které své děti ignorovaly, nebo úzkostlivé puntičkářské matky vychovávaly děti s nejistými vazbami.

A v extrémních případech ubohé opice se svými nereagujícími, falešnými matkami byly naprosto vyděšené v neznámých situacích. Citová vazba je životně důležitá a stojí na ní naše základní důvěra. A dost možná pro naše vztahy v dospělosti, naši motivaci něčeho dosáhnout a ochotu být odvážní, jako když si to batole hraje v podivné místnosti. Díky těmto ubohým opicím je vcelku jasné, že narušení citové vazby může dost bolet.

Zneužívané nebo extrémně zanedbávané děti jsou často uzavřené a vyděšené a mnohým rodičům, kteří je zneužívali, se to dělo v dětství také. Dlouhodobě zneužívané, traumatizované a zanedbávané děti více psychicky trpí, trápí je zdraví a jako dospělí berou drogy. Studie dětí v rumunských sirotčincích s nedostatkem pracovníků ukázaly, že v poznávacích testech byly horší a měly větší šanci trpět úzkostí než ty v kvalitních pěstounských domovech. Je jasné, že některé děti mohou být velice odolné, ale narušení citové vazby a péče a složité sociální a ekonomické opomíjení mohou zanechat celoživotní jizvy.

Pokud jedním ze sociálních úspěchů mimin je vytváření pozitivních vazeb, pak je jedním z největších úspěchů dětství dosažení pozitivního pocitu sebe sama. Toto sebepojetí neboli porozumění a vyhodnocení, kým jsme, je silné zhruba v době, kdy je nám 12 let. Charles Darwin řekl, že sebeuvědomění počíná rozeznáním se v zrcadle. Toto sebepoznání se u lidí mladších 15–18 měsíců obvykle nevyskytuje.

A když jde dítě do školky, jeho sebepojetí se rychle rozšiřuje. Zřejmě zná svůj věk, barvu vlasů a příjmení. Možná ví, že umí dobře kreslit a ne tak dobře šplhat po stromech, všímá si rozdílů a podobností u ostatních lidí. Děti spokojené se sebou jsou šťastnější, sebevědomější, samostatnější a družnější. Jak tedy máme vštípit tyto hodnoty a bezpečnost dětem? A jak rodičovství ovlivňuje vývoj? Ať byli rodiče zdrženliví, laskaví, přísní, nedbalí, mydlili vás nebo s vámi mluvili, jeden model rodičovství by je zřejmě zařadil do jednoho ze tří hlavních typů, jež souvisejí s kontrolou.

Autoritářský rodič stanoví pravidla s důsledky a čeká, že se jimi budete řídit „protože proto“ a nehodlá být k dítěti příliš vřelý. Tolerantní rodič ale často vyhovuje svému dítěti a vlastně ho ani příliš nekrotí. A autoritativní rodiče se mezi tím snaží najít rovnováhu.

Jsou nároční, ale vysvětlují proč to tak chtějí, jsou milující a vstřícní. A podle výzkumu je pro dítě pravděpodobně nejlepší vyvážit mezi těmito případy a najít zlatou střední cestu. Kromě lepšího pocitu ze sebe sama jsou dalšími důležitými mezníky dětství a dospívání rozlišování mezi dobrem a zlem a tvoření individuálního charakteru. Když se tyto dvě věci skloubí, vznikne morálka. Z minula víte o Jeanovi Piagetovi a jeho třístupňovém modelu poznávacího vývoje.

Americký psycholog Lawrence Kohlberg ho upravil a rozšířil a vyplivl vlastní třístupňovou teorii morálního vývoje, která zdůrazňovala, že naše morální uvažování se po celý život vyvíjí. Kohlberg předložil řadu morálních dilemat dětem, dospívajícím a dospělým a poté analyzoval jejich uvažování. Slavná je otázka známá jako Heinzovo dilema. Žena umírá na rakovinu, existuje speciální nový lék, který by ji mohl zachránit, ale doktor na tom chce vydělat, takže za něj chce hodně peněz.

Její manžel Heinz na něj nemá a bezvýsledně vyzkoušel všechno od veřejné sbírky po prosení farmaceuta. A tak lék ukradne. Jednal špatně? Kohlberg se nezajímal o odpovědi lidí, ale spíše o to, proč se tak rozhodli. Nakonec seřadil odpovědi subjektů do tří úrovní morálního myšlení. Pokud byl subjekt mladší devíti, procházel tzv. prekonvenční úrovní morálky. V této úrovni jsou děti sobecké, ale také začínají lidi soudit jednotlivě podle jejich potřeb a úhlu pohledu.

Heinz tedy potřeboval lék a krádež nejlépe sloužila jeho potřebám. Ale v úrovni raného dospívání se naše morální kompasy posunuly, což Kohlberg nazval konvenční úroveň morálky. Zde subjekty kladly důraz na pohodlí a zajímalo je, co by se stalo s Heinzem jakožto zločincem. Tady se ptáme: „Co by si lidé mysleli?“ Kohlberg věřil, že lidé při dospívání procházejí postkonvenční úrovní morálky. Jde o složitější morálku dospělých, kdy začneme zdůvodňovat rozdílné hodnoty a základní práva.

Zákony jsou důležité, ale záchrana života milovaného může být důležitější. Tím se završuje uvažování podle univerzálních etických principů a abstraktnějšího uvažování. Heinz jednal správně, když ukradl lék, protože lidé mají právo žít. Kritici zpochybňují upřednostnění morálního myšlení před morálním jednáním a tvrdí, že je velký rozdíl mezi uvažováním nad věcí a skutečným činem. Jisté je ale, že to, co zažíváme během prvních let na tomto světě, povaha a kvalita naší citové vazby, náš pocit sebe sama a náš morální vývoj, to vše je předvojem pro naše dospívání a dospělost.

Dnes se váš vyvíjející mozek dozvěděl o třech úrovních bezpečné, nejisté vyhýbavé a úzkostně ambivalentní vazby, o autoritářské, tolerantní a autoritativní rodičovské výchově. Poznali jste také rozvoj sebepojetí a Kohlbergovy úrovně morálky. Překlad: Kara www.videacesky.cz

Komentáře (7)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

Tak som to nasiel: Co nám dal Harlowův hrůzný pokus s opičkami?
Rozhodne je tento chlap znesitelnejsi nez ta zena :D

01

Odpovědět

Nemali ste tu nahodou video na rovnake tema nedavno? Mam pocit ze tu temu som tu uz videl. Tym nevravim ze to nieje dobre ale nechce sa mi pozerat dvakrat to iste...

11

Odpovědět

Ano, ten odkaz je v popisku videa hned pod výčtem kapitol. :D
Tady ale experiment probírají více do hloubky a dávají do širších souvislostí.

10

Odpovědět

+KaraDiky :D K poznamke som sa nedostal. Takze ak to stoji za to tak to mozem skusknut ak sa dozviem noviny.

01

Odpovědět

+HadatkoVždycky je dobře brát z více zdrojů, více úhlů pohledu, jiných zpracování. Alespoň to si říkám, když zjistím, že už tu podobné video bylo vydané. :D

00

Odpovědět

+KaraSuhlasil by som, ale vzhladom na obmedzeny cas musim robit skrty v zaujmoch a teda tu vacsinou pozeram len dve/tri videjka tyzdenne a teda rovnakym temam sa rad vyhnem. Ale to je osobna preferencia.

00

Odpovědět

+HadatkoSamozřejmě, to chápu. Každý podle svého gusta a možností. :)

00