David Eagleman o násilí a dehumanizaci #2

Ukázalo se, že... Sledoval jsem soud
Anderse Breivika. Vzpomínáte si? Je to ten Nor,
který zabil 77 mladých lidí. Minulý měsíc
jsem sledoval jeho soud v Norsku. Řekl podle mě něco zajímavého: "Dalo by se říct, že jsem byl
v roce 2006 poměrně normální." To bych bral s rezervou. Ale řekl: "Začal jsem se deemocionalizovat.

Mnoho lidí by mě popsalo
jako milou a laskavou osobu." O tom taky pochybuju.
Je ale zajímavé, že to přesně vystihl. Věděl, že ve svém tréninkovém
plánu usiluje o deemocionalizaci. Řekl: "Vůči těm,
které jsem považoval za vhodný cíl, jsem měl dehumanizační strategii,
abych se mohl dostat do bodu, kdy bych je byl schopný zabít."
Přesně popsal to, o čem jsem tu mluvil. Věděl, co dělá. V rámci své strategie dehumanizace
hrál hodiny a hodiny násilných videoher a soustředil se na meditaci, aby v sobě potlačil
jakoukoliv emocionální reakci, kterou vyvolávala myšlenka vraždy.


Tak se na to připravoval. Vyřadil z provozu
svůj mediální prefrontální kortex a další oblasti podílející se na emocích.
Přesně to má na mysli deemocionalizací. Šel na to zcela správně.
Pokud nemáte žádný tréninkový plán, a nedaří se vám vypnout
svůj mediální prefrontální kortex, vlády to rády udělají za vás.


V tom spočívá umění a věda propagandy. Toto je americký plakát
z první světové války a toto je plakát
z druhé světové války. Propaganda se své nepřátele
vždycky snaží zbavit lidskosti. Vždycky z nich dělá zvířata. V tomto
případě byli Němci zobrazeni jako opice. Přichází na americkou
půdu s kyjem v ruce. To, že unáší
polonahou, vnadnou ženu, celou situaci ještě zhoršuje.
U propagandistických plakátů je to typické. Nepřátelé mívají
tesáky a tak podobně.

Jde vám o to, aby si obyvatelstvo řeklo: "Klidně s nimi do války půjdeme. Oni totiž nejsou jako my.
Jsou jako zvířata." Když se v 80. letech 19. století
představilo darwinistické myšlení, mnoho lidí této příležitosti využilo
k tomu, aby hlásali pseudovědu. Snažili se tvrdit,
že jsou jejich nepřátelé podlidi. Použili k tomu
falešné darwinistické argumenty. Je to klasická strategie,
která se používala.

Nevím, kolik z vás o tom ví, ale když George W. Bush kandidoval
proti Alu Goreovi na prezidenta, udělal to samé. V jeho reklamě stálo:
"Goreův plán na léky na předpis." Pak tam velkým písmem
vyskočí slovo "krysy". To slovo se po půl vteřině
začne přibližovat a vy vidíte, že to jsou
ve skutečnosti "byrokrati". "Byrokrati rozhodují."


Začíná ale obrovským nápisem "krysy". Něco podobného dělali nacisti, když natáčeli filmy
o židech. Je šílené, že... Ta reklama na sebe každopádně strhla
hodně pozornosti a byla okamžitě stažena. Lidé se ale strategii dehumanizace často snaží používat k tomu, abyste druhé přestali vidět jako lidi. Jak se to studuje v laboratoři? Výzkumník Albert Bandura v roce 1972 provedl
velmi jednoduchou studii.

Jeho experimentu se zúčastnili
studenti různých vysokých škol. Přijdou tam tři z vás
a je vám řečeno, že ve vedlejší
místnosti jsou tři další studenti, kteří se snaží naučit
různé slovní asociace. Vy je to máte za úkol naučit. Kdykoliv odpoví špatně, pošlete jim do vedlejší
místnosti elektrický šok.

Výšku šoku pokaždé
volíte sami od jedné do deseti. Tak ten experiment vypadá.
Těsně předtím, než začne, nechá výzkumník, který ho vede,
"omylem" zapnutý interkom. Zaslechnete, jak říká: "Ti chlapi..."
Tím myslí ty studenty, které nevidíte. "Ti chlapi jsou jak zvířata." Nebo v jiné verzi řekne:
"Ti chlapi jsou hrozně fajn." Ve třetí verzi neřekne vůbec nic.
Jediná experimentální proměnná je to, že zaslechnete, jak něco říká.


Buď je označí za zvířata, nebo ne. Jak experiment pokračuje,
při každé špatné odpovědi se v rozmezí od jedné do deseti
rozhodnete, jak velký šok jim pošlete. Výsledky byly jasné. V dehumanizované verzi lidé posílají
čím dál silnější šoky. Jediným rozdílem je to,
že je na začátku označili za zvířata. Toto je neutrální verze. Je to průměrná
úroveň šoku, kterou posílají. V humanizované verzi je úroveň nižší.

Myslím, že je to filozoficky
a vědecky stejně důležité. Když se řekla nějaká maličkost, která je polidštila,
posílali menší šoky. Ještě se k tomu vrátím.
Teď se ale chci soustředit na dehumanizaci. Zatím jsem vám podal
zjednodušený obraz. Vysvětlil jsem vám,
jak dehumanizace funguje a jak se dá vypnout
a zapnout pomocí jednoduchých tvrzení. Teď se ale chci hlouběji ponořit do věcí,
ve kterých jsou jemnější rozdíly.

Do věcí, které se nejen
dají vypnout a zapnout, ale které se dají i mírně ovlivnit.
Studujeme je v mojí laboratoři. Začneme bolestí. Řekněme, že položíte ruku
na stůl a já do ní zapíchnu injekci. Aktivují se tím
specifické části vašeho mozku. Toto jsou oblasti vnímání bolesti.
Nebudeme zabíhat do detailů. Když se ale v mozku
rozsvítí určitá síť, říká tím: "Au.

Bolí mě to. Cítím bolest." Co je to empatie? Co kdybyste se dívali,
jak do ruky píchnou někoho jiného? Není to vaše ruka.
Díváte se na ruku někoho jiného. Ukázalo se,
že když vidíte někoho, kdo trpí, rozsvítí se ty samé oblasti. Jinými slovy je to ten samý... Když vidíte trpět někoho, s kým soucítíte,
doslova cítíte jejich bolest. Vytváříte simulaci toho, jak byste se cítili,
kdyby to byla vaše ruka.

Přesně to je empatie.
Simulujete, jaké je to být tím člověkem. Překvapením je... že i když je to nervová reakce
na velmi nízké úrovni, může být ovlivněna tím,
co si o tom člověku myslíte. Jeden experiment
provedla Tania Singer. Lidé v něm spolu hrají hru, při které dochází ke směně peněz. Váš oponent může
podvádět, nebo hrát poctivě.

Buď hrajete proti někomu,
kdo se podle vás chová správně, nebo proti někomu, kdo trochu šidí. Pak vidíte,
jak ta osoba dostane elektrický šok. Otázkou je,
nakolik tomu vašemu mozku bude záležet. Tady je výsledek
měření empatické nervové aktivity. Ukázalo se, že vám na nich přestalo
záležet čistě na základě jejich chování. Individuálně se to dost liší. U mužů se tento jev
průměrně vyskytuje víc než u žen.

Je ale vidět, že to ovlivňuje základní nervovou
reakci na to, když někoho vidíme trpět. Závisí to na jejich chování.
Začal jsem přemýšlet, jestli by to šlo
ovlivnit i něčím jiným. Co kdybyste se s tou osobou
nikdy nesetkali? Mohlo by to záviset čistě
na členských a cizích skupinách? Mohlo by to ovlivnit empatii?
Udělal jsem to následovně. Ležíte ve skeneru
a my vám na obrazovce ukážeme šest rukou.

Počítač začne pípat
a náhodně jednu z nich vybere. Ta se přesune do středu obrazovky
a spustí se video. Buď uvidíte, jak se ruky
dotkne tyčinka do uší, nebo se do ní zapíchne
injekční stříkačka. Porovnáváme tyto dvě podmínky a zjišťujeme,
které oblasti mozku jsou zapojeny. Nebudeme zabíhat do detailů.
Jistá síť je jednoduše spojená s empatií. Je to ta samá síť,
kterou jsem vám ukázal před chvílí.

Jakmile jsme ustanovili
tuto základní podmínku, udělali jsme jednu jednoduchou změnu.
Na obrazovce bylo stejných šest rukou. Přibyly u nich ale jednoslovné popisky:
křesťan, žid, ateista, muslim, hinduista, scientolog. Když je ruka vybrána,
přesune se do středu obrazovky a pak se jí buď něco dotkne,
nebo se do ní něco zapíchne. Otázkou je,
jaká je vaše členská skupina a jak váš mozek zareaguje,
když někoho uvidí trpět.

Dám vám příklad toho, jak to funguje.
Na této ose je čas. Tady probíhá selekce a tady dochází
k dotyku jehlou nebo tyčinkou. Tady je signál mozku, který měříme.
U základní podmínky... Když vás píchnou, váš mozek
v této oblasti vykazuje hodně aktivity. Vykazuje empatickou reakci.
U tyčinky se nic neděje. Když se díváte, jak se dotknou
nebo píchnou cizí skupinu, váš mozek nevykazuje
přílišnou reakci v ani jednom případě. Toto je cizí skupina
s bolestí, nebo bez bolesti.

Toto se stane,
když vidíte svoji členskou skupinu. Když vidíte,
jak vaše členská skupina trpí, vykazujete obrovskou nervovou reakci.
Na tyčinku moc nereagujete. U členské skupiny
máte empatickou reakci. Vašemu mozku je jedno,
jestli vidí trpět člena cizí skupiny. Opakuju, že se to individuálně dost liší.
Právě studujeme, s čím to koreluje. Měříme u lidí spoustu
dalších charakteristik.

Dáváme jim vyplnit dotazníky
měřící empatii, náboženskou jistotu, pravicové autoritářství
a spoustu dalších charakteristik. Právě ta data studujeme. Je ale jasné,
že někteří lidé jsou tím, kdo patří do jejich členské skupiny,
výrazně ovlivnění. Zvláštní a zajímavé na tom je, že to vidíme i u ateistů.
Ateistům vadí, když někdo píchne do ruky ateistu.


U ostatních jim to je ale jedno. To znamená, že to není způsobeno
žádným hlubokým náboženským cítěním. Jednoduše se to týká sociálních nálepek.
Toho, do kterého týmu patříte. Měl bych zmínit,
že to pro všechny skupiny platí stejně. Když jsme ty experimenty prováděli,
zaujalo mě, jak jsou tato označení flexibilní. Když během druhé světové války... Američani a sověti se nesnášeli a pak se během druhé světové
války spojili proti mocnostem Osy.

Byli to kámoši. Plácali se po zádech,
dělili se o cigarety... Jakmile válka skončila,
začali se zase nesnášet. Přijde mi zajímavé,
jak je to flexibilní. Na kloub jsme se tomu snažil přijít
následovně. Byl to ten samý experiment. Ležíte ve skeneru, kde vidíte:
"Píše se rok 2013 a [tři náhodná náboženství] se spikli
proti [další tři náhodná náboženství]. Ležíte ve skeneru
a na obrazovce vidíte šest rukou. Teď ale máte spoluhráče.

Náboženství,
na kterým vám před minutou nezáleželo, která jsou teď s vámi v týmu.
Otázkou je, co se stane, když uvidíte,
jak do ruky píchnou vašeho spoluhráče. V mozku jsou oblasti, které jsou citlivé
na koalice a aliance. To znamená, že... Před pěti minutami jim bylo
úplně jedno, co se té cizí skupině stane. Jen protože jsme jim jednou větou řekli,
že je ta cizí skupina s nimi v týmu, najednou jim na nich tak trochu
začalo záležet.

Je fascinující, jak je to flexibilní.
Ne všechny oblasti mozku změní signál. Některé ale ano.
To znamená, že i když jsou v nás sociální
nálepky hluboko zakořeněné, jsou zároveň velmi flexibilní. Zkusili jsme proto třetí
verzi experimentu, ve které jsme se snažili
porozumět náhodnosti těchto nálepek. Přijdete do laboratoře
a já vám dám minci.

Řeknu: "Hoďte si mincí. Když vám padne panna, jste augustinián,
když orel, jste justinián." To je všechno, co vám řeknu. Hodíte si mincí.
Řekněme, že jste justinián. Na základě toho,
do kterého týmu patříte, vám dám náramek. Dáte si ho na ruku.
Vypadá moc hezky. Pak si lehnete do skeneru. Uvidíte tuto větu: "Augustiniáni
a justiniáni jsou dva válčící kmeny."

Pak vám připomenu:
"Nezapomínejte, že jste justinián." Dáme vás do skeneru a zase to samé. Píchneme do ruky
augustiniána, nebo justiniána. Otázkou je,
jestli vašemu mozku víc záleží na týmu, ke kterému jste byli
náhodně přiřazeni. Víte, že to bylo náhodné,
protože to vy jste si hodili mincí. Odpovědí je ano.
Právě ta data analyzujeme, ale je to tak.

Má to menší účinek, ale přiřazení
k náhodnému týmu stačí k tomu, aby vám na něm začalo víc záležet. Dochází k tomu ale jen na velmi
nízké úrovni. Přesně to právě studujeme. Důležité je to proto,
že nám to poskytuje diagnostický nástroj, který měří úroveň členských
a cizích skupin. Jinými slovy to, jak vám záleží na členské skupině
a jak jste lhostejní k cizí skupině. Zjistíme tak rozdíl,
který se dá kvantifikovat. Dává nám to nástroj do budoucna, díky kterému porozumíme
účinku rehumanizačních prostředků.

Tomu, jaké intervenční
strategie můžeme používat, abychom je k sobě přiblížili.
Ještě se k tomu vrátím. Překlad: qetu
www.videacesky.cz