David Eagleman o násilí a dehumanizaci # 3

Dobře. Zatím jsem mluvil o tom, jak je možné vypnout a zapnout humanizaci, a pak jsem uvedl velmi specifický příklad toho, jak může být ovlivňována empatie. Teď se chci ponořit trochu hlouběji do nitra některých těchto problémů. Když se podíváte na lidi, kteří se v dějinách dopouštěli násilných činů... Dlouho se mělo za to, že byla na vině jejich mentalita.

Něco s nimi muselo být špatně. Začaly se ale vynořovat pochyby, protože se na tom podílely stovky tisíc, miliony lidí. Teorie, která tvrdí, že mozky všech těchto lidí nebyly v pořádku, zní celkem zvláštně. Přivedlo to lidi k myšlence, že možná existují situační síly, které lidi můžou přimět k tomu, aby se chovali tak příšerným způsobem.

Je třeba porozumět těmto situačním silám, které lidi přimějí k tomu, aby se zachovali určitým způsobem. To nás přivádí k otázce: Mohl bych se v podobné situaci zachovat stejně? Přemýšlet o něčem takovém je pro nás velmi nepříjemné, protože víme, že jsme dobří lidé a že se tak nezachováme. Tuto otázku je ale důležité si položit. Sociální psychologové se totiž začali silně zajímat o něco, čemu se později začalo říkat banalita zla.

Například po druhé světové válce... Tady vidíme Adolfa Eichmanna u soudu. Byl to jeden z hlavních organizátorů konečného řešení otázky židovského obyvatelstva. Měl na rukou krev statisíců, možná milionů lidí. Hana Arendt, která informovala o jeho soudu, to nazvala banalitou zla, protože Eichmann nebyl ničím výjimečný.

Řekl, že jen dělal svou práci. Byl součástí mašinérie a měl příležitost k tomu, aby zapůsobil na svoji ženu a okolí. Dělali to všichni. Působily na něj různé situační síly. To neomlouvá jeho chování. Nabádá nás to ale k tomu, abychom se snažili porozumět těmto situačním silám, které celé populace lidí navádějí k tomu, aby dělaly neskutečné věci, které by je v jiné situaci nikdy ani nenapadly.

Proto se do popředí dostala problematika situačních sil. Výzkumný psycholog Solomon Asch se těsně po druhé světové válce rozhodl, že chce porozumět tomu, jak mění společenské síly rozhodování lidí. Provedl velmi jednoduchý experiment. Přijdete se zúčastnit experimentu a vidíte, že se ho účastní dalších sedm lidí jako vy. Všem vám na obrázku ukážou čáru jisté délky. Pak vám ukážou další obrázek a zeptají se, která čára je stejně dlouhá jako ta první.

Musíte si vybrat čáru, která je podle vás stejně dlouhá. Vy sedíte až na osmé židli. Nejdřív odpoví první osoba, pak druhá a tak dále. Všichni tito lidé jsou ale herci, které tam nastrčil výzkumník. Nejsou jako vy, i když tak vypadají. Občas se stane, že všichni odpoví špatně. Odpoví ale sebevědomě. Vyberou si například tu nejkratší čáru a řeknou: "Jo, určitě je to ta nahoře."

Vy víte, že je to ta uprostřed. Říkají to ale všichni do jednoho. Osoba číslo jedna, dva, tři... Co uděláte, když přijdete na řadu? Řeknete: "Všichni to máte špatně. Je to ta uprostřed." Nebo si řeknete: "Asi je se mnou něco špatně." Solomon Asch si myslel, že... Nemyslel si, že to bude fungovat. Myslel, že se lidi budou držet správné odpovědi.

Výsledky ale byly šokující. Skoro všichni se podřídili skupině. Zdráhali se zachovat jinak než celá skupina, i když to byl jednoduchý percepční úkol s jasnou správnou odpovědí. Asch měl v laboratoři mladého studenta jménem Stanley Milgram, který to celé sledoval. Milgram byl žid. Protože viděl, co se stalo během druhé světové války, začal se o tuto problematiku zajímat.

Viděl ale... že se ten experiment nijak nevztahoval na společnost. Nešlo o žádné morální rozhodnutí. Byl to velmi jednoduchý percepční úkol. Rozhodl se udělat něco, co šlo mnohem víc do hloubky. Je to jeden z nejslavnějších psychologických experimentů. Ne všichni ale znají podrobnosti, takže si ho projdeme. Uvidíte inzerát, kde stojí, že se dělá nějaký výzkum paměti. "Děláme výzkum paměti. Přijďte a my vám zaplatíme." Přijdete tam a oni vám řeknou: "Tady se posaďte.

Budete učitel. Tady za sklem máme žáka." Je vlastně za zdí, takže ho nevidíte. Vidíte jen, jak na něj umístí elektrody. Je to studie vlivu trestu na schopnost něco se naučit. Přijde tam žák, kterého usadí do židle a umístí na něj zařízení, které mu dává šoky. Kdykoliv odpoví správně, výzkumník přejde na další otázku. Kdykoliv odpoví špatně, máte za úkol mu dát elektrický šok.

Tady vidíme žáka. Jmenoval se pan Wallace. Nasadí mu elektrody. Toto je výzkumník. Vy sedíte tady, ve vedlejší místnosti. V místnosti máte toto zařízení. Je vám řečeno, že když odpoví špatně, máte mu dát tu nejnižší úroveň šoku. Jsou to poměrně jasné instrukce. Postupuje dál. Snaží se naučit asociace mezi různými páry slov. Když odpoví špatně, dáte mu mírný šok.

Je tam i cedulka, na které stojí "mírný šok". Postupuje dál a zase odpoví špatně. Řeknou vám: "Pokaždé, když odpoví špatně, musíte zvýšit úroveň šoku." Stisknete druhé tlačítko. Pořád dokola. Kdykoliv odpoví špatně, musíte zvýšit šok. Když se ale podíváte na pravou stranu zařízení, všimnete si, že... Tady vidíte fotografii. Jde to přes "extrémní napětí" až k "závažnému šoku" úplně napravo.

Trochu vás to znepokojuje. Jak postupuje dál, doufáte, že trefí správnou odpověď a že to nebudete muset udělat. Chtějí po vás, abyste dávali čím dál větší šoky. I když dáváte šok na nízké úrovni, slyšíte, jak řekne: "Au!" Jak se dostáváte výš, řekne: "Au, to vážně bolelo!" Jak se dostáváte ještě výš, řekne: "Pusťte mě odsud.

Už se toho experimentu účastnit nechci." Úpěnlivě se podíváte na výzkumníka a ten vám ve svém bílém plášti odvětí: "Pokračujte". Možná budete pokračovat. Pokračujete a ten muž vykřikne: "Au! Chci odsud pryč. Pusťte mě ven!" Výzkumník vám řekne: "Pokračujte." Vy na to: "Já pokračovat nechci. On očividně trpí." Výzkumník řekne: "Bez obav.

Beru na sebe veškerou odpovědnost. Vy žádnou odpovědnost nenesete. Experimentu se jen účastníte." Otázkou je, do jaké výšky budete pokračovat? Když se dostanete zhruba do tohoto bodu, přestane reagovat. Nic už se neozývá. Když stisknete tlačítko, žádné výkřiky neslyšíte. Je v bezvědomí? Zemřel? Neslyšíte žádnou reakci. Otázkou je, jestli lidi budou pokračovat i pak.

Dojde někdo až na konec? Stanley Milgram si šel promluvit se skupinou psychiatrů. Zeptal se: "Co předpovídáte? Kolik lidí podle vás dojde až na konec a dá někomu ten největší šok, i když je ta osoba v bezvědomí, možná mrtvá?" Psychiatři předpovídali jedno procento. Protože jsou psychiatři odborníci na lidskou přirozenost, dívají se na to dispozičně.

Kdo má jinými slovy dispozici k tomu, aby to byl schopný udělat? Jen někdo, kdo je zjevně psychopat. Takoví lidé tvoří jen jedno procento obyvatelstva. Vyšlo najevo, že 65 % Milgramových subjektů došlo až na konec. Poslali domnělému subjektu šok ve výši 450 voltů. Milgram o tom vydal jednu z nejslavnějších knih v oboru, Obedience to Authority. Nemohl tomu totiž uvěřit.

Nemohl uvěřit, že by ho lidi poslechli a došli až do úplného konce, kdy mohli zabít někoho, koho vůbec neznali a kdo jim nikdy nic neudělal. V knize provedl 19 různých verzí experimentu. Pohrál si se všemi možnými parametry. Přišel na jistá pravidla. Když jste žákovi blíž a vidíte ho, poslušnost klesá. Když se na něj musíte dívat. Stejně tak když je od vás výzkumník dál, poslušnost klesá.

Když na vás v extrémním případě mluví přes telefon, poslušnost klesne jen na 20 %. 20 % je ale na uštědření takových šoků stále hrozně moc. Místo s muži to udělal jen se ženami, a i když ženy dávaly najevo víc rozrušení, šoků dávaly úplně stejně. 65 % jich došlo až do konce. Chtěl se ujistit, že to nemá nic společného s Yaleovou univerzitou, kde pokus prováděl, a že to nemá co dělat s akademickou prestiží. Zařídil si kancelář v centru New Havenu v Connecticutu.

Pronajal si náhodné kancelářské prostory, jako by byl jakýkoliv jiný výzkumník. Lidi se podvolili úplně stejně. Přišel na spoustu různých věcí. Byla to jedna z nejvíc šokujících ukázek toho, jak snadné je lidi přimět k tomu, aby v sociálním kontextu poslouchali autority. Je tu ještě jeden sociální vliv. Vliv vašich vrstevníků.

Milgram měl kamaráda ze střední, Philipa Zimbarda. Milgram skončil na Yaleu a Zimbardo pracoval na Stanfordově univerzitě. Zajímal se o ten samý problém. Zimbardo udělal druhý nejslavnější psychologický experiment, stanforský vezeňský experiment. Hodně se zajímal o to, jak se spravuje vězeňský systém a proč se lidi ve vězení chovají tak, jak se chovají. Najal lidi na dvoutýdenní studii.

Řekl: "Za účast vám zaplatíme. Náhodně vám přidělíme buď roli dozorce, nebo vězně." Provedl na nich kompletní psychologické testy, aby se ujistil, že se všichni pohybují v normálním rozpětí. Byli to v podstatě náhodní účastníci. Nebylo na nich nic zvláštního. Jedné polovině z nich náhodně přidělil roli dozorce a druhé roli vězně. Dozorci dostali brýle, aby jim nebylo vidět do očí, obušky a tak dále. Vězně zbavil veškerého oblečení, až na prostou košili.

Udělal to co nejvíc realisticky. Pro vězně přijelo policejní auto. Když je odváděli, nasadili jim pouta a tak dále. Měl tři různé směny dozorců, které se střídaly po osmi hodinách. Vězni žili ve sklepě, který přeměnili na vězeňskou celu. Mnoho z vás pravděpodobně zná výsledek tohoto experimentu. Musel ho předčasně ukončit, protože dozorci i vězni... se okamžitě vtělili do svých rolí.

Dozorci se k vězňům začali chovat tak brutálně a byli tak vynálezavě zlí... Vymýšleli různé tresty, pravidla a tak dále. ...že všichni účastníci utrpěli psychologické trauma. Dozorci vězně záhy svlékali do naha, odpírali jim jídlo, zabavovali jim postele, zamykali je na samotku, nutili je dělat spoustu nahodilých věcí. Museli se seřadit a spočítat se.

Byla to skvělá příležitost pro to, aby je dozorci pomocí různých nahodilých pravidel trápili. "Teď pozpátku. Teď to zazpívejte. Nezpíváte dost sladce. Ještě jednou." Hodiny je takhle trýznili. Výsledky tohoto experimentu všechny naprosto šokovaly. Všichni jím byli otřesení, protože to byli normální mladí lidé, kteří se začali chovat zcela odlišně na základě rolí, které jim byly přiděleny. Zimbardo napsal skvělou knihu Luciferův efekt o tom, jak se lidé můžou začít dopouštět tak hrozných činů.

Zimbardo silně zdůraznil, že když lidi postavíte do určité role, má na ně vliv daná situace. Není to ale jen o tom. Musíte porozumět celému systému. Protože to, co se děje ve vězeních, neplatí to jen pro stanfordský experiment. Ve vězeních se to děje pořád. Je tak totiž nastavený celý systém. Máte dozorce a vězně, kteří mají svoje role.

Dozorci vyžadují naprostou poslušnost a vězňové jim chtějí vzdorovat. Dozorci proto stupňují závody ve zbrojení, dokud si nejsou naprosto jistí, že si vynutí poslušnost. To, co se stalo v Abú Ghrajbu, proto není žádným překvapením. Vynořily se odtud fotky mučení a ponižování povstalců, které tam drželi. Přesně to se stalo ve stanfordském vězeňském experimentu. Vysvlékali je do naha a ponižovali je, terorizovali je psy.

Tomuto muži řekli, že ho zabijí proudem, jakmile se vyčerpá a spadne z bedny. Omlouvám se, že ten slide není vidět celý. Vidíme ale, jak si americký voják hraje s foťákem, aby si to mohl vyfotit. To celé samozřejmě fotí ještě někdo další. Zimbardovi jde o to, že se na to nemůžeme jednoduše dívat jako na pár zkažených jedinců v systému, jak se to pokusila ospravedlnit armáda.

Řekli: "To, co se stalo v Abú Ghrajbu, nás šokovalo. Zjevně tam působilo několik zkažených jedinců." Podle Zimbarda to tak není. Problém je podle něj v systému. Je to systém, který umožňuje, aby došlo k určitým situacím. Rozhodně to ty lidi neomlouvá, ale je důležité přijít na to, jak tento systém napravit, aby k tomu nedocházelo. Když jsem byl asi před měsícem na cestě na letiště, slyšel jsem na CNN, že se objevilo několik dalších fotek vojáků, kteří pózovali s mrtvými příslušníky Talibánu.

Pózovali s nimi, dělali různé věci s částmi těl a tak dále. Zaujaly mě titulky novin. V LA Times psali: "Fotky amerických vojáků pózujících s mrtvými Afgánci zatracovány." A podtitulek: "Američtí představitelé odsuzují činy vojáků, kteří se fotografovali s mrtvými povstalci a jejich částmi těl." To snad není pravda. Armáda řekne: "Chceme, abyste tam jeli, zabili je, zničili jim cesty, spálili mosty...

Ale nefoťte se s nimi. To je neuctivé." To, jak předstírají, že odsuzují to, co se děje, je hrozná hloupost, protože je to součástí systému. Je to součástí situačních proměnných. Vy mladé muže a ženy vybízíte k tomu, aby šli zabíjet nepřátele. Používáte propagandu, dehumanizujete nepřátele a pak řeknete: "Pobouřilo nás to.

Jsme v šoku, že se něco takového mohlo stát." Jen tak na okraj, s objevem digitální fotografie si všichni myslí, že jsou tyto hrozné věci něčím novým. Vždycky to ale šlo ruku v ruce s válkou. Lidé vždycky pózují s mrtvolami svých nepřátel. Sahá to daleko do minulosti. Před vynálezem fotografie lidem třeba odřezávali uši nebo jim vytrhávali zuby a dělali si z nich pásky a náhrdelníky. Nic nového na tom není.

Opakuju, že to jejich chování neomlouvá. Jsou ale jisté situační proměnné, které mění, jak se lidé v těchto situacích rozhodují. Překlad: qetu www.videacesky.cz