David Eagleman o násilí a dehumanizaci #4

Chci zmínit jednu věc,
která se týká sociálního kontextu. Problematiku nákazy. V těch nejhorších
a nejnásilnějších čtvrtích Chicaga, se gangy
dopouštějí příšerného násilí. Často tam zabijí
tři až čtyři lidi denně. Někoho zabijí, pak ho jde pomstít
jeho bratranec a tak dále. Neustále se tam zabíjí.


Je tam hrozné násilí. Jeden můj kamarád a kolega,
doktor Gary Slutkin, který je epidemiolog, se touto situací
začal zabývat. Žije v Chicagu. Řekl si: "Studuju epidemiologii. Epidemiologie se zabývá
vzorci, jakými se šíří viry. Proč se tak nemůžeme dívat na násilí?
Co když se násilí šíří jako epidemie?" Jestli si vzpomínáte, se syndromem E
se pojila davová nákaza. Řekl:
"Máme všemožné sociální programy, které se v naději,
že zastaví násilí, snaží bojovat proti chudobě
a problémům s bydlením a vzděláváním.

Co kdybychom
se pokusili zastavit přímo násilí?" Začal organizaci zvanou CeaseFire,
jejíž heslem je "přestaňte zabíjet". Cílem CeaseFireu je porozumět, jak se násilí šíří
v komunitách a jak ho zastavit. Jak násilí přerušit tak, že ho stejně jako epidemii
jakékoliv nemoci dostanete pod bod zlomu. Jednou z věcí...


Gary ho tedy založil. Je to nesmírně úspěšný komunitní
intervenční program proti násilí. Já s Garym momentálně spolupracuju na neurozobrazování
rizikové mládeže v těchto čtvrtích. Snažíme se přijít
na to, co se děje. Důležité je to kvůli problémům
sociálního kontextu. Všichni ví,
že jsou mladí muži v těchto čtvrtích ochotní dopouštět se násilí
před svými vrstevníky. Před svou babičkou to ale neudělají.


Když se dívá babička, neudělají to. Je to velmi zajímavé.
Je to totiž ten samý hardware. Podle toho, kdo je právě sleduje,
na něm ale běží jiný software. Velmi rychle mezi nimi
v rámci sociálního kontextu přepínají. Potřebujeme tomu porozumět,
abychom věděli, jak budovat a optimalizovat
komunitní intervenční programy. Jádrem Garyho práce je nastavování společenských očekávání. Když vás naštve, že vás někdo urazil,
a odpovíte na to násilím, budou vás starší
členové komunity ostrakizovat.

Je to velmi chytrý tah.
Studujeme, co se děje, a následně to používáme k tomu,
abychom věci namířili správným směrem. To mě přivádí k poslednímu bodu. Co můžeme udělat,
až těmto věcem porozumíme? Jak můžeme situaci zlepšit?
První věc, na kterou chci poukázat a která je rozhodující,
je problematika vzdělávání. Milgramovy a Zimbardovy
experimenty nám dávají přiležitost k tomu, abychom o nich
naučili příští generaci tak, aby se jim zažily.

Budou ty experimenty
znát a budou vědět, co dělat. Milgram ve své knize napsal: "Ze všeho, co jsme zjistili, vytříbím všechna pravidla, která musíte zavést, když chcete,
aby vás lidé poslouchali jako autoritu."

Díky různým experimentům
si například uvědomil, že zaprvé potřebujete
předem dohodnutý smluvní závazek. V tomto případě to bylo:
"My vám zaplatíme čtyři dolary a vy se zúčastníte experimentu." Dáte účastníkům smysluplné role. "Jste učitel, dozorce..." Tím se aktivuje specifický scénář reakcí.
Lidi si řeknou: "Přesně vím, co dělat." Představíte základní pravidla,
která je třeba dodržovat.

"Když odpoví špatně,
přejdete na další úroveň šoku." Později se dají libovolně měnit. Změníte sémantiku svého jednání. Místo "ubližování obětem"
tomu budete říkat "pomoc výzkumníkovi". Umožníte rozptýlení odpovědnosti. Jestli si vzpomínáte,
v tom experimentu řekl: "Bez obav. Pokud se mu něco stane,
odpovědnost ponesu já. Pokračujte.


Nepřestávejte mu dávat šoky." Začnete po malých krůčcích.
"Dejte mu mírný elektrický šok." Pak ještě trošku, ještě trošku... Je to jako žába v hrnci.
Lidi tak rádi poslouchají. Náklady na odchod musí být vysoké.
Nenecháte je experiment opustit. Umožníte jim ale,
aby vyjádřili rozrušení. Mají pak ze sebe lepší pocit. I tak dojdou až k 450 voltům, ale budou ze sebe mít lepší pocit,
protože řekli: "Já to dělat nechci."

Stejně to ale udělají. Milgram byl napříč časem i prostorem
schopný vyjmenovat všechny věci, které jsou společné lidem,
kteří slepě poslouchají autoritu. Potřebujeme to naučit naše děti,
aby věděly, jaké znaky hledat. Aby věděly,
že se na to nemají nechat nachytat. To byla první věc. Pardon, ještě nabídnout vyšší cíle.
To jsou ideologie. V případě Milgramova
experimentu to jednoduše bylo: "Snažíme se studovat vztah
mezi pamětí a bolestí a to, jestli bolest paměť zlepšuje."

V případě mnoha
hrozných věcí, které se staly, to bylo: "Bude v naší zemi bezpečněji.
Očistíme naši zemi od etnické rasy XYZ." To byla první věc.
Druhou věcí jsou sociální vzory. Mohlo by to znít,
jako že se syndromem E nakazí všichni. Vždycky se ale najdou hrdinové,
kteří se autoritě vzepřou. Bílá růže byla studentská
skupina v nacistickém Německu, která vynakládala
veškeré úsilí na to, aby vyráběla a šířila letáky
a pamflety proti činům Třetí říše.

Nacisté je všechny bohužel
pochytali a popravili. Takové věci
bychom ale měli učit naše děti, aby oslavovaly hrdiny,
kteří se postavili autoritám, a ti se tak stali
sociálními vzory. Až se někdo
v takové situaci ocitne, bude mít vzor,
který bude moct následovat.

Třetí věcí
je promýšlení sociální struktury. Toto je fotka irokézských indiánů, kteří žili
v dnešním severním New Yorku. Jsou známí jako Liga míru a moci.
Vždycky to tak ale nebylo. Před 400 lety to bylo šest různých kmenů,
které spolu neustále bojovaly. V sedmnáctém století je sjednotil takzvaný Velký usmiřovatel. Všechny je sjednotil
do jednoho národa.

To ale nestačí. Když lidi sjednotíte,
zůstanou mezi nimi hranice, kvůli kterým se to může snadno rozpadnout.
On ale vytvořil důmyslnou strukturu. Lidi v každém kmenu
patřili do jednoho z 12 klanů. Pardon, do jednoho z devíti klanů.
Já bych například byl seneka a jestřáb a vy byste byli
seneka a želva a tak dále. Klíčem bylo,
že se klany a kmeny různě překrývaly. Jak mají senekové
bojovat proti mohawkům, když jsme my dva medvědi
a oni dva jsou jestřábi?

Pomocí důmyslné struktury
zabráníte tomu, aby se podobné věci děly. Je asi naivní si myslet,
že dosáhneme světového míru tak, že všechny přimějeme k tomu,
aby spolu vycházeli. Hluboce v nás jsou totiž
zakořeněné cizí a členské skupiny. Když ale všechno zasadíte
do vhodné struktury, aby se to vyvážilo, lidi spolu nebudou moct bojovat.
Toto je podle mě velmi šikovný příklad. Poslední věcí je výzkum.
Zmínil jsem, že Zimbardo zastával názor, že místo toho,
abychom se snažili vyléčit jednotlivce, je potřeba porozumět systému.

"My těch několik
zkažených jedinců vyléčíme." Jinak se to totiž bude dít pořád dokola.
Není to jednotlivci, ale systémem. Pak jsem zmínil experimenty,
které právě provádím v Chicagu. Za použití neurozobrazování
zkoušíme tři různé druhy intervencí, abychom zjistili, jak lidi, kteří by reagovali
agresivně, přimět k tomu, aby si řekli: "Dobře.

Zpomalím
a zachovám chladnou hlavu. Neudělám to." Díky tomu
by se násilí nešířilo jako nákaza a rychle by se zastavilo,
stejně jako by tomu bylo u epidemie. To, co jsem vám říkal
o sociální neurovědě, v jistém smyslu souvisi s tím,
jak nám záleží na ostatních. Systémy v mozku,
ve kterých se vyvinuly emoce, které nám umožnují,
aby nám záleželo na ostatních... Jsou výsledkem našeho vývoje.
Výsledkem našeho vývoje je eusocialita. Nejsme nezávislí konkurenti.


Máme tvořit skupinu. Studovat to je podle mě
naprosto zásadní, protože to určí naši budoucnost. Lijeme stovky milionů do výzkumu
například autismu, Alzheimera a tak dále. To je báječné.
To, o čem jsem ale mluvil dnes, náš druh ovlivňuje mnohem hlouběji a moc výzkumu o tom není. Mým úkolem
je tomu porozumět víc do hloubky, protože to rozhodne o tom,
jestli v budoucnosti přežijeme.

Děkuju vám za pozornost.
Odpovím teď na vaše dotazy. Překlad: qetu
www.videacesky.cz