David Eagleman o násilí a dehumanizaci #1

Děkuji vám za pozvání.
Moc si toho vážím. Zvlášť, když má moje přednáška
tak ponurý název. Je to ale něco, co považuju za velmi
důležité a chtěl bych o tom dnes mluvit. Hodně jsem
o tomto problému uvažoval. Různé skupiny lidí se v průběhu dějin
opakovaně dopouštěly násilí na ostatních členech populace. Tohoto násilí
se za souhlasu autorit dopouštěly na společenských skupinách, které pro ně nepředstavovaly
žádnou hrozbu a které byly bezbranné.

Proč k tomu tedy došlo? Jak si tento aspekt lidského
chování můžeme vysvětlit? Pokud tomu totiž
chceme zabránit v budoucnu, je zásadní,
abychom tomu porozuměli. Všichni víme,
že nacisté z náboženských, etnických a politických
důvodů pozabíjeli miliony lidí. Toto je nankingský masakr z roku 1937, při kterém Japonci napadli Čínu, zabili stovky tisíc
neozbrojených civilistů a systematicky znásilnili
80 000 - 100 000 lidí.

Toto je z roku 1915. Otomanští Turci tehdy systematicky
vyvražďovali arménskou populaci. Odhaduje se, že bylo zabito
1 - 1,5 milionu Arménců. V roce 1994 stihli
během pouhých sta dní Hutuové ve Rwandě
povraždit 800 000 Tutsiů.

Dosáhli toho pomocí mačet. Ve dnech, kdy násilí dosáhlo vrcholu,
stíhali mačetami zabíjet rychleji než nacisté plynovými komorami. Otázkou je, jak k tomu došlo. Všechno je to velmi
dobře zdokumentované. Historici poukazují
na politické důvody, občanské války
a hospodářské problémy. Skutečným problémem je ale to, že k podobným událostem
může dojít pouze v případě, že dojde k výrazné
změně v chování jednotlivců.

Jak takovou změnu
v chování můžeme chápat? Dnes chci mluvit o tom,
jak se na to dívá věda, a chci dát
dohromady nový rámec, abychom viděli,
jak se něco takového dá chápat a co se s tím dá dělat. Vezmu to od začátku.

Když uvažujeme o lidské evoluci, všichni z Darwinovy teorie víme,
že přežijí jen ti nejsilnější. Abyste přežili a aby se vám dařilo, musíte být zdatným soupeřem. Je to poměrně dobrá teorie.
Lidé si ale začali uvědomovat, že menší problém
představuje problematika altruismu. Jak ta teorie vysvětluje,
proč si lidé pomáhají? Čistě individuálním
výběrem se to nevysvětlí.

To lidi přivedlo
k příbuzenskému výběru. Existuje teorie sobeckého genu. To, že sdílím genetickou informaci
se svým bratrem a bratranci, možná vysvětluje, proč jim chci pomoct.
Nazývá se to příbuzenský výběr. Evoluční biolog
J. S. Haldane jednou řekl: "Milerád bych skočil do řeky,
abych zachránil dva svoje bratry nebo osm bratranců." Takto biologové
nahlížejí na příbuzenský výběr.

Ani to ale podle všeho nestačí. Lidé se totiž seskupují
a spolupracují bez ohledu na to, zda jsou příbuzní. To lidi přivedlo
k myšlence skupinového výběru. To znamená,
že pokud jste někdo, kdo spolupracuje s ostatními, výběrem projde
celá skupina jako celek. Jako skupině se vám
bude dařit lépe než lidem, kteří se svými sousedy
nespolupracují.

O problematice skupinového
výběru byla napsána spousta knih. Tyto tři knihy
vyšly jen za minulý rok. Říká se tomu eusocialita. "Eu" znamená dobrý nebo pozitivní.
Je to pozitivní sociální jev, který lidi stmelí nezávisle na tom,
zda si jsou příbuzní. Umožní jim
vybudovat kmeny, skupiny a národy. Autor Jonathan Haidt
to popsal pěknou analogií.

Řekl: "Když se v důsledku
evoluční historie zamyslíte nad lidmi, z 90 % jsme primáti, což znamená,
že nám záleží na individuální konkurenci, a z 10 % jsme včely."
Včelou má na mysli to, že se občas všichni
spojíme pro dobro úlu. Něco takového nelze vysvětlit
pouze individuálním výběrem. To, že chceme spolupracovat, je záležitost výběru celých skupin. Jedním z nákladů
je vznik členských a cizích skupin.

Na chvíli se zaměřím na členské skupiny.
Lidé v členských skupinách si říkají: "Všichni budeme spolupracovat
a budeme těžit z výhod, které to přináší. Všichni budeme spolupracovat
a v důsledku nám to všem přinese užitek." Ukázalo se, že to nedělají jen lidé.
Nedávná studie prokázala, že to můžeme vidět
například i u makaka rhesuse. Má členské a cizí skupiny.
Toto je z jednoho ostrova v Portoriku. Vy všechny makaky vyfotíte a pak jednotlivým makakům
ukážete fotky ostatních.

Podle jejich výrazu
a reakce můžete měřit, kdo z jejich tlupy
patří do členské a kdo do cizí skupiny. Funguje to i u makaků,
kteří právě přešli do jiné skupiny. Před dvěma týdny patřili do členské
skupiny a teď patří do cizí. Můžete vidět změnu v jejich reakci.
Je to rychlé a neustále se to mění. Ukazuje to,
jak makakům záleží na tom, kdo je v jejich členské
a cizí skupině.

Je tu i problém náboženství. Vím, že neoateisté někdy náboženství
označují za patologický virus. To ale není správný způsob,
jak o něm uvažovat. Z evolučního hlediska věci hodnotíme
podle toho, k čemu lidi přiměly. Díky náboženství lidé
utvářeli skupiny a byli eusociální. V rámci náboženství
tedy definujete skupinu, koordinujete její chování a stimulujete ji k tomu,
aby spolupracovala.

Jak řekl jeden evoluční
biolog v pozdním 19. století: "Náboženství je jen další zbraní v darwinovském boji o přežití." Kdyby jinými slovy
bylo maladaptivní, vymizelo by. Ono ale adaptivní je, protože se díky němu setkávají
skupiny, které pak spolupracují. Co to má společného s mozkem? Mozek se tradičně zkoumal tak, že jsme se zaměřili
na jeho jednotlivé části.

Řekli jste si: "Dobře.
Takhle funguje zrak, takhle sluch, takhle funguje rozhodování..." Až v posledních letech
si lidé začali uvědomovat, že se na eusocialitě
podílí velká část mozkových obvodů. Velká část souvisí s tím,
jak na sebe působíte s ostatními mozky. Důvěra, pověst, aliance... To vedlo ke vzniku nového oboru,
zvaného sociální neurověda, který se tím zabývá.

Dnes večer budu mluvit právě o něm
a o tom, co nám říká o skupinovém chování.

Chci začít
jedním filozofickým dilematem, o kterém někteří z vás
už možná slyšeli. Zní následovně. Říká se mu dilema tramvaje.
Po kolejích se blíží tramvaj. Řítí se plnou rychlostí
a nefungují jí brzdy. Vy vidíte,
že jí v cestě stojí pět dělníků, kteří to nepřežijí.
Tramvaj je všechny zajede. Pak ale zjistíte,
že stojíte hned vedle výhybky, která může změnit její směr.

Vidíte, že na druhé koleji
je dělník pouze jeden. Otázka zní:
Změníte směr tramvaje, aby zabila
jen jednu osobu místo pěti? Kdo změní směr? Přihlaste se. Dobře. Kdo směr nezmění? Dobře. Nebudu se vás ani ptát,
proč byste její směr změnili. Je to logické. Zemře tak jen jedna
osoba místo pěti.

Teď možnost číslo dvě. Je to to samé.
Tramvaj se řítí po kolejích. Vidíte pět dělníků, kteří zemřou,
protože brzdy tramvaje nefungují. Tentokrát ale stojíte
na mostě vedoucím přes koleje. Všimnete si,
že vedle vás stojí obézní muž. Když ho strčíte z mostu,
jeho váha postačí k tomu, aby tu tramvaj zastavila
a těch pět dělníků se zachránilo. Kdo do něj strčí?

Kdo do něj nestrčí? Dobře. Většina lidí
v prvním případě změní směr, aby zemřel
jeden člověk místo pěti. Všimněte si, že v druhém
případě je to ten samý výpočet. Ptám se vás, jestli obětujete
jeden život výměnou za pět. Většina z vás to ale neudělá,
což je zajímavé. Čísla jsou stejná.

Vy ho ale z mostu nestrčíte. Proč? Neurovědci
Joshua Greene a Jonathan Cohen se o tuto otázku
začali před několika lety zajímat. Během dilematu s tramvají
lidi snímali pomocí metod neurozobrazování. Zjistili v podstatě toto. Ve vašem mozku jsou oblasti,
které jsou spojeny s matematickými problémy. Řeknou si: "Kolik je jeden proti pěti?"
A provedou výpočet. Ve vašem mozku jsou další sítě,
které jsou spojeny s emocemi.

Simulují,
jaké pocity různé věci vyvolávají. Tento průřez mozkem prochází středem. Ty oblasti
se nachází spíš u středu. Ukázalo se, že v druhém případě,
kdy se rozhodujete, jestli do někoho strčíte, se tyto oblasti rozsvítí.
Změní vaše rozhodování. Emoce,
to jaký z toho máte pocit, jsou velmi důležitou
součástí rozhodování. To první je jednoduchý
matematický problém.

To druhé je emocionální problém,
což zcela mění výsledek. To nám ukazuje neurozobrazování.
Myšlenka toho, že rozum a emoce spolu neustále zápasí,
je ale velmi stará. Řekové měli metaforu,
že jste v životě jako vozataj, kterého kupředu táhne
bílý kůň rozumu a černý kůň vášně. Oba se vás neustále snaží
táhnout do opačných směrů. Jako vozataj máte
za úkol zůstat uprostřed cesty, což je těžké,
protože vás táhnou do jiných směrů.

Myšlenka toho,
že se emoce podílejí na rozhodování, je velmi stará
a dokládá ji i neurověda. Tento obrázek jsem sem dal, protože...
Při jednom vtipném experimentu se ukázalo, že když lidi dáte
do zapáchající místnosti, budou činit
drsnější morální rozhodnutí. Demonstruje to spojení mezi tím,
jaké emoce pociťujete, a tím, co je podle vás správné. Je to velmi důležitá část toho,
jak se při rozhodování orientujeme.

Nechtěli byste žít ve světě,
kde jsou všichni jako pan Spock a tyto emoce nemají. Toho tlustého muže
by z mostu totiž strčili všichni. Místo toho je ale používáme k tomu,
aby nás navedly k správnému rozhodnutí. Pokud z něčeho máme špatný pocit,
snažíme se to nedělat. Otázkou je,
co se stane v takovéto situaci. Toto je fotka z druhé světové války.
Je na ní německý voják, který se chystá popravit matku,
která k sobě tiskne své dítě. U této fotky
je třeba si povšimnout několika věcí.

Zaprvé se to chystá
udělat před fotografem. To naznačuje, že má v situaci
sníženou emoční reaktivitu. Ta situace ho nerozrušuje. Také tu vidíme známky
kompartmentalizace, protože on tuto fotografii
poslal své rodině. Má rodinu. Má manželku a dítě,
na kterých mu záleží. A on jim pošle fotku toho,
jak popravuje rodinu někoho jiného. Vidíme tedy, že si tyto velmi
odlišné myšlenky dokáže rozškatulkovat.

Neurochirurg Itzhak Fried o tom začal
na konci 90. let uvažovat. Řekl: "Když se podíváte
na všechny tyto události ve světě, takové chování najdete všude. Je to, jako by lidem
přestal normálně fungovat mozek a stali se někým jiným.
Chovají se úplně jinak. Když se podíváte na jejich příznaky,
je to, jako by je způsoboval nějaký syndrom." Pojmenoval ho syndrom E.

Hledali byste u něj
velmi specifické příznaky, stejně jako byste u zápalu plic
hledali kašel a horečku. Hledali byste konkrétní věci,
které takové chování charakterizují. Máme tu sníženou emoční reaktivitu, schopnost opakovaně
se dopouštět násilí... Lidé s tím na začátku možná mají problém.
Tento pocit se ale velmi rychle otupí. Přestane je to znepokojovat. Pociťují vysoké nabuzení
neboli rausch, jak tomu říkají Němci.

Cítí při těchto činech nadšení. Velmi důležitá je davová nákaza.
K té se ještě vrátíme. Dělají to všichni a šíří se to dál. Kompartmentalizace,
kterou jsem už zmínil. Někomu může záležet na vlastní rodině
a přitom něco takového může dělat jiné rodině. Z neurologického
hlediska je zajímavé, že věci jako jazyk, paměť
a řešení problémů fungují bez problémů. Ty vůbec postiženy nejsou.

To je vodítko k tomu,
co se děje pod kapotou. V případě syndromu E
pod kapotou dochází k něčemu takovému. V oblastech podílejících se
na emocích dojde ke zkratu. Přestanou být součástí procesu.
Stojí mimo něj. Vojáci se pak v takových situacích
chovají jako někdo, kdo by někoho
dalšího strčil z mostu. Jejich rozhodování
jinými slovy řídí části mozku, které odpovídají
za logiku, uvažování a paměť, nikoliv části,
které ho řídí normálně.

To vede k odpoutání se
od morálních pravidel. Jsou pak jako auto v neutrálu,
které jede s kopce. Nefungují u nich systémy, které by usměrňovaly
jejich činy a morálku. Jak se to dá zkoumat v laboratoři? V nedávné studii
lidem ukazovali fotky skupin, které buď obdivovali,
nebo které jim byly spíše cizí.

Probíhalo to následovně.
Když lidem ukážete fotky lidí, které obdivují,
olympioniků nebo tvrdě pracujících, rozsvítí se různé části mozku.
Všimněte si ale tohoto kolečka uprostřed. Je to oblast
zvaná mediální prefrontální kortex, která se podílí na emočních systémech
a také na sociální kognici. Kdykoliv jednáte s další osobou,
nikoliv s věcí, tato oblast je aktivní. Ukázalo se, že i když lidem
ukážete fotky skupin, které rádi nemají, lidí,
kterým závidí nebo které litují, mediální prefrontální kortex
se pokaždé aktivuje.

Omlouvám se, že to není pořádně vidět.
Je tam červené kolečko. Ta oblast se aktivuje. Jinými slovy je stále vidí jako lidi,
přestože patří do cizí skupiny. Když se ale na spektru
cizích skupin posunete dál a ukážete lidem fotky lidí,
kteří se jim hnusí, tato oblast se vypne.


Vůbec se neaktivuje. To znamená, že tyto lidi vidí jako věci. Když lidem totiž ukážete věci,
ta oblast se nerozsvítí. Rozsvítí se, když se díváte na všechny
lidi kromě těch v nejvíc cizích skupinách. Prostě se vůbec nezapne.
Mluvíme proto o dehumanizaci. Mluvíme o tom,
že se ta oblast vůbec neaktivuje. Tato část systému
přestane být součástí procesu. Když pak činíte
morální rozhodnutí o lidech, kteří jsou v cizí skupině,
ta část už neusměrňuje vaše chování.

Na mozcích psychopatů
je špatně hodně věcí. Jejich mozky v sobě mají vrozené vady.
Jedním z problémů je ale právě toto. Chybí jim oblasti, které by emocionálně
usměrňovaly jejich chování. Jsou těchto věcí schopní,
protože jim na vás nezáleží. Neumí se do vás vcítit. Nemají emoce,
které by vedly jejich rozhodování. Toto se stane,
když skupiny dehumanizují své sousedy.

Tady je skupina
německých občanů a vojáků, kteří svým židovským
sousedům nařídili, aby vydrhli chodník. Skvěle se při tom baví. Jde o to,
že kvůli sociálnímu kontextu, který umožnil vznik syndromu E... Za chvíli budu mluvit o tom,
jak k němu dochází sociálně. ...se tyto oblasti neaktivují.
Oni jim proto už nepřipadají jako lidé. Takovou situaci
tady máme znázorněnou.

Toto je citace jednoho japonského
generála z doby invaze do Číny. Řekl: "...protože jsme se na ně dívali
jako na věci, ne jako na lidi jako my." Toto řekla žena z Rwandy, která zorganizovala
zabití tisíců Tutsiů: "Nebyli pro nás
nic než hmyz nebo švábi." Toto řekl americký seržant,
který sloužil v Iráku: "Prostě se snažíte nemyslet na to,
že to jsou lidské bytosti. Vidíte je jako nepřátele."

Toto napříč časem i prostorem
znázorňuje představu dehumanizace, toho, že vypneme části mozku,
které nám umožňují vcítit se do ostatních. Překlad: qetu
www.videacesky.cz