Přiznávám, že jako cyklistka, jsem dost pohodlná a mnohem víc času jsem s kolem strávila jeho designováním než ježděním. Ale pro spoustu lidí, obzvlášť pro ty, které tu dnes máme, je cyklistika o hodně víc než jen koníček. Je to způsob života. Pojď sem! Řekni, prosím tě, ten konec. Já jsem Erin Cantelo a tohle jsou Subkultury. Mohl by ses trochu víc usmívat?

Bla bla bla... Kdybych se měl popsat jedním slovem, asi jo, bylo by to cyklista. Prostě obecně milovník kol. Holka, já tě žeru. Fakt že jo. Kol mám pět. A každý má svou osobnost a jméno. To je Garfield. 'Murica. Universe.

Mezi mnou a tímhle je to vážný. Už nikdy nebudu jako dřív. Dělám to, protože je to zábava, připadám si díky tomu naživu. Ke kolu jsem se vlastně dostal přes tátu. Znáte to, děti jsou rodiči hodně ovlivněné. Vyrůstáte v nějaké čtvrti a ta možnost být za 15 minut někde úplně jinde... Los Angeles pro mě najednou bylo úplně jiné, než jak jsem ho viděl předtím. Byl jsem hodně svázaný, ale teď si můžu jen tak vyrazit a dělat, co chci.

Dělám v Orange 20 Bicycles. A celý den řeším jenom kola. ...ty jsou vrchní dvě... Takže to má vypadat asi takhle. Myslím, že to, co mě u kol udrželo, byla ta kultura za tím. Díky tomu jsem pořád tady, protože jsem našel lidi, co jsou na stejné vlně jako já. Orange 20.

Já rád jezdím, protože se dostaneš všude, kam potřebuješ. Nic ti nebrání, jedeš si jak daleko chceš, jak dlouho chceš... Prostě normálka. K ježdění mě dostal kamarád. Přitáhl ke mně domů festku. Po půl roce už jsem se celkem dost naučil a pak se jenom zlepšoval. Festky jsou podle mě taková začátečnická droga cyklistiky. Jsou jednoduchý, člověka to rychle chytne, já sám na jedný taky začínal. Festky jsou přímo o tom jednom kolečku.

Nemají žádnou přehazovačku, o to hůř se načasovávají tríčky, ale právě to je na tom ta výzva. Nováčkům většinou přijde hrozně cool, že se dá jezdit pozadu. Je to freestylový sport, každý si jede to svoje. Není žádný přesný způsob, jak něco musíš dělat. Takže se skrz jízdu může každý vyjádřit po svém. Pokud jezdíte rychle a jezdíte po L.A., pravděpodobně vás zajímá Wolfpack Hustle. Ti jsou tu hlavní autorita.

Pokud se chcete zapsat jako rychlý cyklista, měli byste být u nich. Jde o noční dálkové jízdy, od 48 do 112 kilometrů za noc. Los Angeles je město aut. A to vážně. Ale v noci si ho tak nějak krademe pro sebe. Je to úplně skvělý. Je fuk kdo jsi nebo odkud jsi. Když zvládneš jet a pojedeš dobře, úplně to stačí. Moje první jízda s Wolfpack Hustle nevyšla úplně tak, jak jsem si představoval.

Prostě... jsem se trhnul. A to hodně. Jedete, co to jde, úplně na doraz, ale ať děláte, co děláte, pomalu zaostáváte a ztrácíte hlavní skupinu. A s tím nic moc dělat nejde. Leda přijít příští týden s o trochu silnějšíma nohama. Připadám si, že k lidem od festek patřím. Vždyky se sejdem, všichni jezdci od nás z obchodu, a jezdíme a hecujeme se k lepšímu.

Skočit tamty schody a pak trochu větší a ještě větší, nebo zkusit vyšší... Posouváme se vzájemně dál, pilujeme tríčky a tak. Šílený na tom je, že nejdřív jsem neuměl nic, a teď toho je kupa a je skvělý vidět, co umím, ve srovnání se začátkem. Jsou lidi, co budou vždycky rychlejší než vy, a nic s tím neuděláte. Je to taky dost náročný. Žere to čas a stojí to úsilí.

Ale přijde doba, kdy budete jen jezdit celej víkend. Musíte být trochu někde jinde, abyste mohli být cyklista v L.A. Je tu hromada agresivních lidí. Měl jsem nepěknou srážku. Byl jsem před ním, on najednou zahnul, přejel mi kolo, a já šel přes kapotu na chodník. Praskla mi helma a odřel jsem si ruce a obličej. Kolo to mělo spočítaný.

A on odjel. Což bylo nejhorší. Hecnout se a vidět potom ten pokrok... mě to hrozně naplňuje. Pokud se tomu věnujete a zamakáte, začnete překonávat i ty, co to třeba dělají dýl. Kdybych se tomu věnoval sám, nikdo by mě to tolik nebavilo. Změnilo mě to. To kdo jsem, jak se chovám. Udělalo to ze mě někoho lepšího. Chci se cyklistice věnovat... už na pořád.