Jump London

Překlad: LaBleue www.videacesky.cz Toto je příběh o cestě. O cestě, která začíná na kraji pařížského předměstí a vrcholí nevídaným výletem po střechách nejvýznamnějších londýnských památek. Když se chcete dostat z bodu A do bodu B, stojí vám v cestě budovy. Riskují na našich nejvýznamnějších veřejných budovách. Řekl bych, že architektům by se to líbilo, ne? Že se děje něco neplánovaného...

Představte si, že žijete ve městě, kde se nemusíte spoléhat na přeplněné vlaky, kde se nesetkáváte s uzavřenými ulicemi a ucpanými chodníky. Představte si, že máte schopnosti superhrdiny... a umíte skákat ze střechy na střechu, takže nic, ani budovy, vás nemůže zastavit. To je parkour, nová anarchická sportovní disciplína spojená s freerunningem.

Freerunning je nový městský sport, jehož zakladatelem je Sébastien Foucan. Tento sport se zrodil z dětských her Sébastiena a jeho přátel. Poté, co se freerunneři objevili v reklamách na významné značky jako Nike nebo Toyota, stal se tento sport předmětem celosvětového zájmu. Freerunning je však víc než jen představení pro zadavatele reklamy. Je to disciplína. Je o zdolání všech překážek, které vám stojí v cestě, a pro zakladatele freerunningu a jejich následovníky je také způsobem, jak se stát svobodnými v městském prostoru, který nás omezuje.

Freerunning existuje odjakživa. Vždycky tady byl. Jen ho nikdo nepojmenoval a nezařadil do žádné škatulky. Je to opravdu starobylé umění. Už neandrtálci museli freerunning používat, když lovili nebo se chtěli přemisťovat.

Toto nové mezinárodní hnutí vzniklo v klidném pařížském předměstí Lisses z dětských her mladého Sébastiena a jeho kamarádů. Vyrůstali jsme v Lisses. Je to krásné město s hezkou přírodou kolem, ale nebylo tam co dělat. Tak tady freerunning začal. Tady se zrodil, tady je jeho počátek. Byli jsme malí.

Tohle byla naše škola. Nebyli jsme ani takhle velicí. Sem jsme po škole chodili se svačinou. Běhali jsme kolem... Všichni běhali, točili se, skákali... Bylo to trochu jako hra na schovávanou, všechny děti ji hrají. Honili jsme se a skákali, takhle jsme si hráli. Taky jsme samozřejmě lezli na střechu školy.

Hráli jsme si na ninjy a superhrdiny. Tak to probíhalo, tak to bylo v naší fantazii. Postupně se to vyvíjelo dál. Pak už tu celé město bylo pro nás a pro freerunning. Stačí se dívat. Stačí přemýšlet... jako děti. Kdyby sem přišly děti, dříve nebo později by aspoň jedno z nich začalo dělat tohle. Takhle myslí všechny děti.

I my to tak stále vidíme. Toto je pohled freerunningu. Roky ubíhaly a naše hry pokračovaly. Postupně se vyvíjely, takže v 15-16 letech už jsme zdolávali skoky a výšky jako tato. Toto byl počátek velkých skoků. Na začátku jsme byli skupina velmi mladých lidí. Pak jsme vyrostli a každý se dal svou vlastní cestou. Někteří v této disciplíně pokračovali. Pak přišli další jako například Johann nebo Jérôme.

Pak jsme se společně rozhodli vytvořit skupinu Yamakasi. Měl jsem kamaráda, který se s freerunnery znal. Chtěl jsem, aby mě s nimi seznámil. Jel jsem se na ně podívat do Lisses. To byl začátek mé cesty. Ze začátku jsem byl překvapený. Viděl jsem lidi, kteří už to dělali hodně dlouho a byli v tom velmi dobří. Viděl jsem, že toho moc neumím.

Ale pomáhali mi a vysvětlovali... Dělali jsme, co se nám zachtělo. Po tomto prvním dni jsem se tam vracel každý den, zas a zas, a stále trénoval, znovu a znovu, abych toho uměl víc. Mezinárodní úspěch nového sportu otevřel freerunnerům dveře k tomu, aby mohli své pohyby zkoušet na místech, pro které byl tento sport určen - na městských budovách a v parcích. Lisses se však překvapivě příliš nehlásí ke své roli kolébky freerunningu. Pokud jde o tuto novou disciplínu, když jsem nastoupil úřad starosty v našem městě, byl jsem poněkud překvapen a znepokojen, protože všude ve městě byli vidět mladí lidé, kteří lezli nahoru a dolů po zdech jako kočky.

Byl jsem velmi znepokojen. Nemohu to mladým lidem zakazovat. Jsou zodpovědní sami za sebe. Můžeme jim pouze vysvětlit rizika, dát jim k dispozici vybavení, které potřebují, a když se jim chce skákat, mohou skákat zcela bezpečně.

Na matracích.... a ne běhat po střeše školy během vyučování nebo skákat po domovech důchodců a děsit seniory. Pro Sébastiena není freerunning jen hra. Nejsou to jen děti, co si hrají na střechách. Je to jejich disciplína, která se pro ně stala způsobem života.

V životě pociťujete stejné strachy a obavy jako ve freerunningu. Stejné pochybnosti a obavy jako v běžném životě zažijete ve freerunningu. V běžném životě je však někdy těžší je překonat. Freerunning naučí člověka bojovat se svými strachy a démony... a toho lze pak využít v běžném životě. U Sébastiena se mi líbil jeho intelektuální přístup k freerunningu. On freerunning poprvé popsal. Nikdo před ním nevyjádřil slovy to, co jsme dělali.

Zřejmě se jako první dotknul filosofické stránky freerunningu. Sébastienova filosofie je inspirována mnoha představiteli moderní kultury, včetně Matrixu, Hvězdných válek a Bruce Leeho. Bruce Leeho velmi respektuji. Jeho samotného... i jeho filosofii. Mezi všemi tradičními disciplínami jako karate, judo nebo taekwondo přišlo Jeet Kune Do s čerstvým, zcela novým konceptem.

S něčím, co sice existovalo, ale bylo potřeba to rozvinout.