Jump London

Překlad: LaBleue
www.videacesky.cz Toto je příběh o cestě. O cestě, která začíná
na kraji pařížského předměstí a vrcholí nevídaným výletem po střechách
nejvýznamnějších londýnských památek. Když se chcete dostat z bodu A do bodu B,
stojí vám v cestě budovy. Riskují na našich nejvýznamnějších
veřejných budovách. Řekl bych, že architektům
by se to líbilo, ne? Že se děje něco
neplánovaného...

Představte si,
že žijete ve městě, kde se nemusíte spoléhat
na přeplněné vlaky, kde se nesetkáváte s uzavřenými ulicemi
a ucpanými chodníky. Představte si, že máte
schopnosti superhrdiny... a umíte skákat
ze střechy na střechu, takže nic, ani budovy,
vás nemůže zastavit. To je parkour, nová anarchická sportovní disciplína
spojená s freerunningem.

Freerunning je nový
městský sport, jehož zakladatelem je
Sébastien Foucan. Tento sport se zrodil z dětských her
Sébastiena a jeho přátel. Poté, co se freerunneři objevili v reklamách
na významné značky jako Nike nebo Toyota, stal se tento sport předmětem
celosvětového zájmu. Freerunning je však víc než jen
představení pro zadavatele reklamy. Je to disciplína. Je o zdolání všech překážek,
které vám stojí v cestě, a pro zakladatele freerunningu
a jejich následovníky je také způsobem, jak se stát svobodnými
v městském prostoru, který nás omezuje.

Freerunning existuje odjakživa. Vždycky tady byl. Jen ho nikdo nepojmenoval a nezařadil do žádné škatulky. Je to opravdu
starobylé umění. Už neandrtálci museli
freerunning používat, když lovili nebo
se chtěli přemisťovat.

Toto nové mezinárodní hnutí vzniklo
v klidném pařížském předměstí Lisses z dětských her mladého Sébastiena
a jeho kamarádů. Vyrůstali jsme v Lisses.
Je to krásné město s hezkou přírodou kolem, ale nebylo tam co dělat. Tak tady freerunning začal. Tady se zrodil,
tady je jeho počátek. Byli jsme malí.


Tohle byla naše škola. Nebyli jsme ani takhle velicí. Sem jsme po škole
chodili se svačinou. Běhali jsme kolem... Všichni běhali, točili se,
skákali... Bylo to trochu jako hra na schovávanou,
všechny děti ji hrají. Honili jsme se a skákali, takhle jsme si hráli. Taky jsme samozřejmě lezli
na střechu školy.

Hráli jsme si na ninjy
a superhrdiny. Tak to probíhalo, tak to bylo v naší fantazii. Postupně se to vyvíjelo dál. Pak už tu celé město
bylo pro nás a pro freerunning. Stačí se dívat. Stačí přemýšlet...
jako děti. Kdyby sem přišly děti, dříve nebo později
by aspoň jedno z nich začalo dělat tohle. Takhle myslí všechny děti.

I my to tak stále vidíme.
Toto je pohled freerunningu. Roky ubíhaly
a naše hry pokračovaly. Postupně se vyvíjely, takže v 15-16 letech
už jsme zdolávali skoky a výšky jako tato. Toto byl počátek velkých skoků. Na začátku jsme byli skupina
velmi mladých lidí. Pak jsme vyrostli a každý
se dal svou vlastní cestou. Někteří v této
disciplíně pokračovali. Pak přišli další jako například
Johann nebo Jérôme.

Pak jsme se společně rozhodli
vytvořit skupinu Yamakasi. Měl jsem kamaráda,
který se s freerunnery znal. Chtěl jsem, aby mě s nimi seznámil. Jel jsem se na ně
podívat do Lisses. To byl začátek mé cesty. Ze začátku jsem byl překvapený. Viděl jsem lidi, kteří už to dělali
hodně dlouho a byli v tom velmi dobří. Viděl jsem, že toho moc neumím.

Ale pomáhali mi
a vysvětlovali... Dělali jsme, co se nám zachtělo. Po tomto prvním dni jsem se tam vracel
každý den, zas a zas, a stále trénoval, znovu a znovu,
abych toho uměl víc. Mezinárodní úspěch nového sportu otevřel
freerunnerům dveře k tomu, aby mohli své pohyby zkoušet na místech, pro které byl tento sport
určen - na městských budovách a v parcích. Lisses se však překvapivě příliš nehlásí
ke své roli kolébky freerunningu. Pokud jde o tuto novou disciplínu, když jsem nastoupil
úřad starosty v našem městě, byl jsem poněkud překvapen
a znepokojen, protože všude ve městě byli vidět mladí lidé,
kteří lezli nahoru a dolů po zdech jako kočky.

Byl jsem velmi znepokojen. Nemohu to
mladým lidem zakazovat. Jsou zodpovědní
sami za sebe. Můžeme jim pouze
vysvětlit rizika, dát jim k dispozici vybavení,
které potřebují, a když se jim chce skákat,
mohou skákat zcela bezpečně.

Na matracích.... a ne běhat po střeše školy
během vyučování nebo skákat po domovech důchodců
a děsit seniory. Pro Sébastiena není
freerunning jen hra. Nejsou to jen děti,
co si hrají na střechách. Je to jejich disciplína, která se pro ně stala
způsobem života.

V životě pociťujete stejné strachy a obavy
jako ve freerunningu. Stejné pochybnosti a obavy jako v běžném životě
zažijete ve freerunningu. V běžném životě je však
někdy těžší je překonat. Freerunning naučí člověka bojovat
se svými strachy a démony... a toho lze pak využít
v běžném životě. U Sébastiena se mi líbil
jeho intelektuální přístup k freerunningu. On freerunning poprvé popsal. Nikdo před ním nevyjádřil slovy
to, co jsme dělali.

Zřejmě se jako první dotknul
filosofické stránky freerunningu. Sébastienova filosofie je inspirována mnoha
představiteli moderní kultury, včetně Matrixu, Hvězdných válek
a Bruce Leeho. Bruce Leeho velmi respektuji. Jeho samotného... i jeho filosofii. Mezi všemi tradičními disciplínami
jako karate, judo nebo taekwondo přišlo Jeet Kune Do s čerstvým,
zcela novým konceptem.

S něčím, co sice existovalo,
ale bylo potřeba to rozvinout.

Vytvořil něco, proti čemu
se nedá nic namítat. Svou vlastní disciplínu. Vybral z každého bojového umění to nejlepší
a vytvořil zcela nové, svobodné. Freerunneři dokázali Lisses i Francii,
co oni a jejich disciplína dokáží. Vyzvali jsme je,
aby freerunning předvedli na střechách některých nejvýznamnějších
londýnských památek. Londýnská architektura
jim poskytne jeviště pro představení,
které nemá obdoby.

Rychle! Jsem kočka. Jsem... černý panter. Růžový panter. Růžový panter. Netočíš to?

Pro následujících několik týdnů se Londýn stane
domovem pro Sébastiena, Johanna a Jérôma... a dějištěm velkolepé
přehlídky freerunningu. Zatímco probíhají jednání,
aby nejvýznamnější londýnské památky otevřely své brány a střechy, freerunneři se musí připravit
na svou největší výzvu. Je čas si Londýn trochu osahat. Myslím, že život ve velkých městech
jako Londýn je bláznivý. Lidé se nedívají kolem sebe, jdou přímo do práce,
pak domů, pak jdou spát,
pak se vzbudí a znovu...

Není to příjemný život. Myslím, že život ve velkém městě
je sám o sobě stresující. My se na město díváme
jako na hřiště. Nebude snadné přesvědčit některé
z nejslavnějších britských institucí, aby freerunnerům dovolily
předvést své umění, často vysoko na střechách.

Pozornost freerunnerů přitáhla jedna
z nejimpozantnějších budov na Temži. V Somerset House ještě před 3 lety sídlily
vládní úřady a budova byla veřejnosti nepřístupná. Jejich reakce na náš zájem o střechu budovy
nebyla nijak neobvyklá. Mysleli jsme si,
že jste blázni, šílenci, ale zároveň nás to
neuvěřitelně zaujalo. Tyto budovy vypovídají
o tradici, nádheře, luxusu a zašlých časech.

Jsou nabité historií. Dovolí však freerunnerům
provádět své kousky na jejich střeše? Na to jsme se ptali ve významných budovách
po celém Londýně. Rádi bychom to umožnili,
ale než dáme souhlas, budeme muset
zvážit spoustu věcí. Jde o světově proslulou budovu,
a kdyby se při filmování něco stalo, nebylo by to dobré
pro nás ani pro vás. Když si představíte, jak parta chlápků
běhá po střechách nejvýznamnějších památek jako je například Albert Hall, jde o něco
opravdu výjimečného.

Mně se na tom líbí právě to, že to vlastně
odporuje původnímu účelu těch budov. Budovy byly pečlivě vyprojektovány
za určitým účelem a střecha nebyla
jejich funkčním prvkem. Pro South Bank Centre, který je pro freerunnery také vysoko na seznamu
preferovaných lokalit, to není poprvé, co některý z nových
městských sportů zneužil jeho prostory.

Je zajímavé, jak je venkovní prostor využíván
skateboardisty a dalšími jim podobnými. Je to vlastně náhodný prostor, který je tvořen
geometrií okolních budov. A lidé pro něj
aspoň našli využití. Řekl bych, že architektům
by se to líbilo, ne? To, že se tam děje
něco neplánovaného. Než dají správci budov zelenou
jejich riskantním kouskům, musí si freerunneři
jednotlivé lokality prohlédnout a promyslet si možný postup.

Je to všechno o zkušenostech. Když máte zkušenosti, umíte si místo zanalyzovat
- tohle je dobré místo, tohle ne. Tohle místo disponuje
spoustou překážek. Poběžíš tudy... a tady skočíš. Čím více je tam míst, kde se dá skákat,
tím úžasnější je to pro freerunning. Zásadou ve freerunningu je,
že musíš jít stále dopředu.

Vždycky existuje cesta. Odsud se můžeš dostat sem. Cesta může vést kudykoli,
ale nikdy nesmíš jít zpátky. Osvoboď svou mysl. Ne všechny londýnské pamětihodnosti
jsou však budovy. Jeden z největších objektů, které
freerunneři prozkoumají, je "HMS Belfast", válečný křižník, který spravuje
Královské válečné muzeum. Každé místo představuje odlišné příležitosti
pro praktikování různých skoků a pohybů, a odlišná rizika.

Kdo říkal, že je to tady dobré? Sébastien považuje
za velkou příležitost skok z jednoho z nejvyšších
míst na lodi. Jeho návrh překvapil jak tým,
tak ostatní freerunnery. Domnívá se, že by mohl
zvládnout obrovský skok z vrcholu admirálského můstku
dolů na střeleckou věž, která je o dvě patra níž.

Raději bych skočil až úplně seshora. Ale může to dopadnout
trochu neočekávaně. Může se stát, že skončíme až tady. Opatrně! Není to bezpečné. Každý pohyb a skok,
který chtějí freerunneři provést, musí promyslet a prověřit týmový koordinátor
pro kaskadérské výkony Jason White, který má bohatou zkušenost se spoluprací
na filmových hitech jako Dech života, Vetřelci
nebo Indiana Jones.

Až dopadneš, dotkneš se země
a přejdeš do kotoulu. Ano. Můj první dojem byl:
"Páni!" "Tohle je opravdu vysoko." Nebyla to výška, ze které může někdo jen tak
skočit a přistát na nohou. Dokonce... i pro kaskadéra by to byl
opravdu velký výkon.

Moc jsem toho o těch
chlapcích nevěděl. Takže jsem měl
určité pochybnosti. Jason není jediný z bezpečnostního týmu,
jehož nervy zažívají nápor. Když jsem poprvé viděl
některé jejich skoky naživo, musím říct,
že jsem měl srdce až v krku. Protože ať uděláš jakákoli
bezpečností opatření, ať to naplánuješ sebevíc, víš, že tohle je prostě nebezpečné
už z podstaty.

Pořád je to nebezpečná věc. Taky ale vidíš, že ti hoši
jsou mimořádně schopní. Mají pro to fyzické předpoklady.
Jsou velmi hbití... a velmi silní. Mají za sebou léta
tréninku a zkušeností. A to mi dodalo důvěru
pro další práci. Protože jsem si uvědomil,
že jsou mnohem zdatnější... než mnozí gymnasté nebo kaskadéři,
kteří se přímo nespecializují na tuto činnost.

A pak, až přeskočí zábradlí
a dopadne do uličky... Tohle není bondovka. Žádný Dech života. Freerunneři navštívili
více než tucet lokalit, aby připravili choreografii
svých skoků a pohybů. Zatímco naše jednání o povolení přístupů
stále pokračují, začínají se fyzicky připravovat
na výzvu, která před nimi stojí. Trénink a zkušenost je ve freerunningu
to nejdůležitější.

Bez toho nedokážete nic. Sport představuje
způsob sebevyjádření... nebo také úniku. Zvláště pro lidi
z městského prostředí. Umožní jim vidět jiné věci a osvobodí je.

Kamarád mi jednou řekl: "Znám pár chlapů, co umí létat.
Jsou opravdu výjimeční. Musíš se na ně
přijít podívat." A tak jsem se s nimi setkal. Na předměstí Paříže,
asi před dvěma lety. Když jsem je viděl poprvé,
bylo to pro mě překvapení. Byl jsem překvapen tím,
co dělali. Lidé se rádi dívají
na lidské tělo v pohybu.

Nemohou uvěřit, že je to možné,
že se tělo může takto pohybovat, že může být tak pružné
a zároveň tak silné. Hrozně ráda se dívám
na někoho v pohybu, na jevišti, v prostoru..
Líbí se mi figury, které dělají. Je to fascinující. Pro freerunnery je elegance jejich pohybů
stejně důležitá jako jejich rozsah. Nejdůležitější je harmonie
mezi vámi a překážkou. Pohyb musí být elegantní,
díky tomu je hezčí.

Délka a vzdálenost
krásu pohybu jen doplňují. Když dokážete přeskočit plot elegantně,
je to krásné. Lepší než jen říct: "Hodně skáču."
K čemu to je? Navzdory intenzivnímu tréninku
někdy nevyhnutelně dochází ke zraněním. Původně měla Londýn dobýt
čtveřice freerunnerů. Čtvrtým měl být Johannův
starší bratr Stéphane. Stéphane se stále zotavuje z nejhoršího zranění,
jaké se kdy někomu z nich přihodilo. Přetržený křížový vaz.

Nejhorší je, když je vidím. Zranění se mi přihodilo
před rokem... Při skoku. Byl už jsem velmi unavený, ale chtěl jsem dát
ještě jeden skok. A při doskoku... Při doskoku a kotoulu
jsem si přetrhl vaz. Prostě tak.

Vrátím se, slibuju. Vrátím se. Zatímco se Stéphane utěšuje tím, že Robert Pirès
se ze stejného zranění úspěšně zotavil, byla dokončena jednání a dohodnut konečný
seznam slavných střech a prostorů. Celkem 14 londýnských památek
udělilo freerunnerům přístup. Je mezi nimi Somerset House, Trafalgarské náměstí, ulice Mall, Royal Albert Hall, křižník HMS Belfast, most Millennium Bridge, City of London School, Shakespearovo divadlo Globe, Galerie Saatchi, Old County Hall, Královské národní divadlo a galerie Tate Modern.

Za normálních okolností odmítáme všechny akce,
které nemají spojitost se Shakespearem, ale tohle se nám zdálo tak vzrušující,
tak odlišné, a vlastně i tak divadelní,
že jsme se toho museli zúčastnit. Jestli se toho zúčastní jiné budovy,
vznikne tam určitý prvek konkurence. Naše budova je dost obtížná. Myslím, že pokud my řekneme ano,
další nás budou následovat. Určitým zvláštním způsobem se to
k činnosti Národního vztahovalo.

Naše aktivity nebyly vždy
omezeny jen na pódia. Bylo to sice dost na hraně toho,
co jsme dosud dělali, ale byli jsme velmi zvědaví,
co budete provádět. Freerunneři budou skákat
v pěti segmentech. Detaily zůstanou utajeny. U akce nebudou
žádní novináři. A bude se skákat
bez záchranných sítí. 16.

června 2003 Sébastien, Jérôme a Johann
dobudou Londýn. Více než tucet lokalit,
tři Francouzi, a představení, které nemá obdoby. 5:30, svítání, Londýn 7:34, špička 7:38, Somerset House, 38 metrů 8:50, Trafalgarské náměstí 9:22, The Mall, 46 metrů 9:51, Royal Albert Hall, 41 metrů Jak ses dostal nahoru?

Nevím. 11:02, HMS Belfast On skočí odtamtud? Musí být blázen.

12:00, čtvrť Bankside 13:03, doba oběda 14:46, City of London School, 20 metrů 15:17, Shakespearovo divadlo Globe Pro mne je toto tatarština. SHAKESPEARE - SOUBORNÉ DÍLO Čas ubíhá různě, podle toho s kým. Je dobrej, co?

Jo, ale líp by vypadal v kostýmu. 16:59, galerie Saatchi 17:05, špička 18:13, Wardour Street, čtvrť Soho, 20 metrů 19:13, Královské národní divadlo, 18 metrů 21:24, galerie Tate Modern, 99 metrů

Cesta Johanna, Sébastiena
a Jérôma skončila. Londýnské památky už nikdy
nebudou stejné jako dřív. Jaká je však
budoucnost freerunningu? Druhý den. Po vyčerpávajícím fyzickém úsilí
se hoši zotavují ze dne, který se zdál být
nejdelším v jejich životě. Některým z těch, kteří
byli svědky jejich představení, zůstaly v paměti trvalé dojmy.

Všichni jsme se tam podívali dolů
a vypadalo to hrozně. On ale zvážil rizika a řekl:
"Dá se to zvládnout. Půjdu do toho." A bylo rozhodnuto. Je úžasné ho pozorovat.
Je velmi odvážný. Musí být hrozivé
skákat z takové výšky. A člověk si uvědomí,
že to, oč usilují, je to, co jsem cítil i já,
když jsem začal s horololezectvím: určitou svobodu,
sebevyjádření, něco velmi opravdového
a syrového.

Myslím, že právě v tomto
je kouzlo toho, co dělají. Jeden úžasný Blakeův citát říká: Když se člověk potká s horou,
dějí se velké věci. Myslím, že to znamená, že když je člověk postaven do mimořádné
situace, vznikne něco magického. Vždycky jsem rád.
Je to vždycky radost, když se skok povede. Na druhou stranu, pokud se mi nepovede,
žádná radost to nebude.

Jérômův pád během natáčení měl naštěstí
za následek jen malé zranění. Po takovém skoku cítíš... něco jako vlnu.
Nevím, jak to vysvětlit. Je to radost z toho, že jsi něco vytvořil,
něco dokázal... A že to děláš dobře. Je to pocit naplnění. Povedlo se ti to,
co sis předsevzal. Když se pak zvedneš,
je to skvělý pocit. "Dokázal jsem to.
Vidíš mi to ve tváři." Máš hlavu v oblacích.

Byl jsem tady,
teď jsem tady. Otázkou zůstává, jak široce bude
freerunning v budoucnu praktikován. Existují srovnání tohoto nového městského
sportu s těmi, které vznikly před ním. V mnoha směrech by budoucnost
freerunningu mohla být stejná jako v případě skateboardu,
kolečkových bruslí nebo BMX kol. Je to vlastně velmi čistá forma
těchto sportů. Je to podobný sport,
ale bez vybavení. Freerunning by se tedy opravdu mohl stát
novým významným městským sportem pro mladé muže a ženy...


Možná i pro starší muže a ženy... Skateboard byl ze začátku způsobem,
jak se v našem prostředí pohybovat jinak. Myslím, že tohle mají skateboard
a freerunning společné. Bylo by skvělé mít
freerunningový park, kde bychom mohli trénovat a vymýšlet
nové triky a techniky. Freerunneři mají to, čemu v právním smyslu
říkáme "kvalifikace" pro tuto činnost, což znamená, že mají potřebné
schopnosti, zkušenosti a trénink. Je to vlastně všechno, co ve svém
volném čase a v životě dělají.

Umí to dobře...
a umí to dělat bezpečně. Pokud nemáte potřebné schopnosti,
neměli byste tohle dělat. V tom případě
to nedělejte. Freerunning je nebezpečná
a extrémní aktivita. Pokud vůbec bude někdy akceptována
jako sport, byť specializovaný, budou se muset Sébastien a jeho tým
poučit z jiných nebezpečných aktivit, jako je například potápění, aby byl nalezen způsob,
jak tento sport regulovat.

Chceme, aby se freerunning stal
opravdovým sportem. Protože to je
opravdový sport. Tento sport se dá
praktikovat velmi snadno. Je to jako běhání. Potřebujete jen boty,
šortky a tričko, to je všechno. Proto chceme freerunning
udělat bezpečný a udělat z něj opravdový sport, který respektuje životní prostředí
a také soukromí, protože to je dnes
velký problém.

Chtěli bychom, aby se tohle všechno
stalo součástí certifikačního programu, který vychová
nové instruktory. A tito instruktoři
budou mít za úkol dál předávat toto poselství
a vzdělání. Představení freerunnerů v Londýně
bylo nejen radostnou zkušeností, ale také nastolilo otázku: K čemu slouží město? Myslím, že jsou
velmi pozoruhodní.

Pozoruhodné je nejen to,
co dělají, ale navíc nám ukazují ve výjimečném světle
i některé budovy. Například když vidíte
ten stoj na rukou, najednou vidíte Londýn pohledem, jakým jste ho
ještě neviděli, i když chodíte denně kolem. Určitě se i další chystají
"zneužít" veřejné prostory všemi možnými způsoby,
které nás ještě ani nenapadly. Vynakládáme miliony a miliony liber
na stavbu těchto "věcí". Ale na co dalšího by se tyto "věci"
ještě daly využít?

O to tady jde. Freerunning nám ukazuje,
že máme na výběr. Dovolíme městu,
aby nás spoutalo, nebo nás naopak osvobodí? Mě vždycky zajímali lidé,
kteří do Londýna přicházejí. Mnozí z nich sem
do města unikli. Jako my. Přitahuje je zdejší rychlý
a energický životní styl. Velká města byla vždycky místem,
kam se utíkalo.

Když takovým místem
přestanou být, když se vše příliš usadí
a převládne rutina, v takovém okamžiku
začne město umírat. Freerunneři nám velmi nečekaným,
velmi originálním způsobem říkají: "Londýňané, stojíte na místě! Pojďte s námi uniknout.
Myslete neotřele." Je to velmi osvěžující. Doufám, že v budoucnu bude
freerunnerů mnoho.

Také doufám, že nás budou brát
mnohem vážněji než dosud. A že každý bude chápat
myšlenku freerunningu. Doufám, že freerunning bude uznán
jako regulerní disciplína. Překlad: LaBleue
www.videacesky.cz