Westworld a skvělý Anthony Hopkins

Podobně jako
předtím Hra o trůny je i Westworld z produkce HBO
propracovaná epická skládačka, která slouží jako záminka k prozkoumání
něčeho mnohem menšího a důležitějšího. Postavy. Proto kromě úchvatných
výhledů všechno stojí na dialozích. Jak jsou napsány
a jak jsou zahrány. Dnes se chci zaměřit na jeden
se skvělým Anthonym Hopkinsem. Konkrétně chci rozebrat,
jak Hopkins scénu zahrál, jak každý řádek rozhovoru pozvedl
na hypnoticky zajímavou úroveň.

Musíte si myslet, že jsem se zbláznil.
Že jsem sešel z cesty, viďte? Jen nám dělá starosti
rozsah změn, které provádíte. - Chceme chránit váš odkaz.
- Můj odkaz? Vysvětlím, o co tu jde. Theresa Cullen,
provozní ředitelka zábavního parku Westworld, se snaží zastavit nebo alespoň pozdržet
snahu Roberta Forda, Anthonyho Hopkinse, vytvořit pro návštěvníky nový příběh,
který by způsobil takový chaos, že by znepokojil
finančníky parku. Theresa zjevně Fordovo
počínání považuje za riskantní, ale místo toho, aby mu to otevřeně řekla,
vyjadřuje své obavy v eufemismech.

- Chceme chránit váš odkaz.
- Můj odkaz? Ta pauza trvá plných
sedm vteřin a je úžasná. Poté, co tomuhle nestoudnému
eufemismu nemůže uvěřit, projde Hopkinsem
potichu několik emocí. Nejprve nevěřícnost. Poté na zlomek vteřiny
zvažuje skutečný význam tvrzení. Možná by si svůj odkaz měl chránit
a nebýt ve svém věku tak ctižádostivý.

Poté úsměv. V téhle scéně bude více
odstínů úsměvu, tenhle je milý. Tak milý, jak jen tváří v tvář
domnělému útoku může být. Útoku, který uráží
jeho inteligenci. Poté, co sklopí pohled a zasměje se,
jeho úsměv podkreslí potlačovaný vztek. Zatímco se snaží uklidnit.
dokáže jí věnovat jen zběžné pohledy. Následně protikladnou
poznámkou zahájí protiútok. Nemáte to tu moc ráda, že?

Za ta léta tu
prošla spousta lidí a poznám ty, kterým se
u nás líbí, i ty, kterým ne. Je působivé, jak Hopkins
text ve scénáři rozdělí. V rozhovorech Hopkins popisuje,
jak své scénáře čte až dvěstěkrát, dokud se mu v hlavě neusadí. Potom je odloží a dialog
nechá ležet v hlavě. Když pak dorazí na natáčení,
uvolní se a nechá roli hrát skrz sebe. Tím, že Hopkins tak ovládá jazyk,
dokáže přizpůsobit tempo dialogu tak, aby byl výsledek co nejlepší.

- Například tato věta je zrychlená.
- Za ta léta tu prošla spousta lidí... Stejně tak i začátek té následující
až do pauzy po kterým, která zvýrazní slovo líbí,
po kterém vše opět odsýpá tak, že se Hopkins málem zakoktá,
až po poslední dvě slova, která společně s očním kontaktem
tempo zpomalí a fungují jako obvinění. Za ta léta tu
prošla spousta lidí a poznám ty, kterým se
u nás líbí, i ty, kterým ne.

Obdivuji to tu. Líbí se mi ta troufalost. Drobné citoslovce, ale vidíte, jak se
ze shrbené pozice otevře jako květina? Jak se malinko uvolní,
aby přijal kompliment? Skvělý detail. Jako malá jsem
tu byla s rodiči. Možná jsme dokonce
seděli u tohoto stolu. Když jsem k vám ale nastoupila,
došlo mi, že to není nic pro mě. S potvrzením jeho podezření
přichází druhé citoslovce, po kterém se opět
shrbí a povolí krk.

Po tomhle Hopkins
spustí svůj klíčový proslov. Zpočátku jsem si představoval,
že tu vše bude v dokonalé rovnováze. Dokonce jsem se s partnerem
Arnoldem vsadil, že to dokáži. Vymysleli jsme stovky slibných příběhů,
téměř nikoho ale nezajímaly. Tu sázku jsem prohrál. Arnold vždy v lidech
viděl jejich horší stránku. Měl raději výtvory.

Prosil mě, abych vás
k nám nepouštěl. Investory. Delos. Teď se dozvíme, že celé setkání
je jen Hopkinsovou připravenou výhrůžkou. Aby to dal najevo, postupně výhrůžku
třemi označeními adresuje. Vás, investory a Delos.
Poslechněte si to znovu. Prosil mě, abych vás
k nám nepouštěl. Investory. Delos. Já mu ale řekl, že bude vše v pořádku.


Že nevíte, za co platíte. Není to podnik nebo zábavní park, ale celý svět. Stvořili jsme každičkou jeho píď. Každé stéblo trávy. Tady jsme byli bohové. A vy pouhými hosty. V tenhle moment mně
při prvním zhlédnutí došlo, jak klíčová Fordova osobnost
pro fungování seriálu je.

Westworld je v mnoha
ohledech absurdní nápad, ať už jako zábavní
park nebo jako seriál. Aby Fordova nafoukanost fungovala, musela
být zmapována, reflektována a zdůvodněna v komplexních
přáních a tužbách tvůrců. Toho scenáristé dosáhli, ale je to
Hopkins, kdo tyto prvky přivádí k životu. A jak se tohle
osvědčilo Arnoldovi? Bohužel...
Arnold sešel z cesty. Zbláznil se.

Já ale ne. Jak jistě víte, vždy jsem měl
o dění v parku dokonalý přehled. Když je teď výhrůžka jasná, je Hopkins
po zbytek scény až zlověstně veselý. Tohle je ten stůl,
kde jsem s rodiči seděla. O našich hostech víme všechno,
stejně jako o našich zaměstnancích. Od tohoto momentu už svoji výhodu zdůrazňuje
nikoliv silou, ale s klidem a s úsměvem. Už Theresu nepotřebuje
přesvědčovat o své převaze. Hopkins pár vteřin
zaujímá různé postoje, aby se nakonec
vrátil zpět k úsměvu.

Jako tady, kde je věcný. O našich hostech víme všechno,
stejně jako o našich zaměstnancích. Nebo tady, kde je starostlivý. Doufám, že si
na Bernarda dáte pozor. Nebo tady, kde je skutečně starostlivý
a na chvilku dokonce uhne očima. Je to citlivá duše. Tvůrci seriálu chytře nechali
kameru upřenou na Hopkinsův obličej.

Jeho desítky let budovaná
schopnost sdělit takovou spleť citů a vnuknout takový komplex niterních citů
postavě, o které toho víme tak málo, zvětšuje rozsah celého seriálu a posiluje
jeho přesvědčivost jakožto uměleckého díla. Tohle skvělý herec umí.
Dokáže dát slovům, představám, ale i krátkým scénám, jako je tahle,
tichým pohledem nesmírnou energii. Podle Hopkinse není Westworld v jeho
rukou jen obrazem osobnosti jeho tvůrců, nýbrž autoportrétem. Můžete vyřídit radě, že můj
nový příběh bude hotový včas.

A nepůjde o retrospektivu,
jak jste se jistě obávali. Nejsem sentimentální typ. Překlad: heindlik
www.videacesky.cz