Kreativní použití úvodních titulkůNerdwriter1

Coulsone, vraťte se na základnu. Tohle je stupeň 7. Odteď jsme ve válce. Co budeme dělat? Jedna ze skvělých věcí na Jossu Whedonovi je, že málokdy promarní jakýkoliv detail. Mým oblíbeným příkladem je právě ona scéna z prvních Avengers, kde použije úvodní titulek filmu k zodpovězení otázky postavy ve filmu. Je to skvělý vtípek, protože udává atmosféru celého filmu. Whedon nám zaměřením naší pozornosti na pojetí filmu ukazuje, že ví, že jde jen o film, co se nebude brát příliš vážně - a v kterém budou vtípky.

- Ten chlápek hraje Galagu. Podobně použil na konci Avengers: Age of Ultron kreativní střih, který vám do hlavy doslova nasadí konkrétní slovo. Avengers... Snad máme všichni na mysli totéž slovo. SHROMÁŽDĚTE SE Možná je to maličkost, ale způsob, jakým je umění pojato, mě vždy fascinoval.

Pojetí, jako je tohle, je totiž dalším prvkem, který musí umělec zvolit. Mělo by to být kreativní rozhodnutí stejně jako všechna ostatní v samotném filmu. Když se samozřejmě jedná o projekt za miliony dolarů, umělci si jen zřídkakdy mohou vybrat, jak bude filmový či knižní titul vypadat. Obálky knih a filmové plakáty jsou často navrženy s čistě komerčními záměry. To ale neplatí u všech uměleckých forem ani u všech způsobů pojetí. Whedon pochopitelně musel film pojmenovat Avengers, přišel však se zajímavým způsobem, jak název zapracovat do filmu.

Podobně se snažili v bondovce Casino Royale z roku 2006 režisér Martin Campbell a celý tým bondovskou značku restartovat do postteatrální doby po Austinu Powersovi. Vzhledem k tehdejším standardům bylo potřeba natočit drsnější film. Museli pochopitelně zachovat scénu s hlavní zbraně, ale tím, že místo klasického designu s tečkami scénu zakomponovali do příběhu, dali najevo, že půjde od základu o trochu jinou bondovku. Můj zájem o podobný typ pojetí podle mě pramení z epigrafů, těch citací v úvodech knih.

Epigrafy používám, abych čtenářům naznačil, jakým způsobem mají na knihu nahlížet nebo jaké věci by měli mít na paměti. Můj oblíbený spisovatel M. John Harrison to vystihl naprosto přesně. Epigrafy a vlastně všechny extra detaily, které obklopují umělecká díla, jsou do jisté míry jejich součástí. Jsou to instrukce, nebo spíše návrhy, jak dotyčný projekt správně vnímat. Tady je dobrý příklad z Tarantinova filmu Auto zabiják, který příběh vyjadřuje skrze nádech exploatačních filmů sedmdesátých let, a to včetně zrnitého obrazu a závěrečných falešných trailerů na podobné béčkové filmy.

Přestože nejsou tyto detaily přímou součástí filmu, dotváří kolem něj bezprostřední auru, která určuje atmosféru. Příkladů krásných úvodních titulků v historii filmu samozřejmě existuje spousta. Králem jich všech je Saul Bass, který navrhl všechno od Psycha a Vertiga až po Mafiány a Casino.

Takhle Bass vnímá svoji práci: Už delší dobu mám pocit, že zapojení publika do filmu by mělo začít už s prvním snímkem. Zdálo se, že se naskytl nový způsob, jak úvodní titulky využít: vytvořit atmosféru příběhu, který diváka čeká. Bassova filozofie o nastolení atmosféry filmu žije dál, i když už prodloužené titulkové pasáže nejsou tak časté. Vlastně jsem si všiml, že se spousta z nich přemístila na konec filmu.

Závěrečné titulky Blue Valentine například ukazují rychlé záblesky vztahu, který právě na konci filmu skončil. Pamatuji si, jak mě ty titulky v kině naprosto ohromily tím, jak moji mysl zpětně vedly celým příběhem. Tím byl srdcervoucí konec filmu ještě bolestivější. Na zcela opačné straně spektra jsou závěrečné titulky 22 Jump Street, které jsou dokonalou parodií na mentalitu nekonečných hollywoodských pokračování. Tohle byla asi první titulková pasáž, která byla ještě vtipnější než samotný už tak dost vtipný film.

Jeden z mých nejoblíbenějších příkladů jsou úvodní titulky u 451° Fahrenheita od Françoise Truffauta. Příběhu o společnosti, která svým občanům zakázala číst knihy. Aby Truffaut divákům slova vyhnal z hlavy, úvodní titulky jsou čteny nahlas. Podle románu Raye Bradburyho. Hudbu složil Bernard Herrmann.

Kamera Nicolas Roeg. Ne každý film nebo umělecké dílo musí věnovat takovou pozornost svému pojetí. Mám tyhle věci ale rád, protože příběh obohacují. Totéž se dá říct o úvodních titulcích The Wire, kde se prolínají úlomky perspektiv všech seriálových vypravěčů i záběry ze samotných epizod a všechno je postaveno na stejnou úroveň. To zdůrazňuje tvůrce seriálu David Simmons: The Wire není o Jimmym McNultym nebo Avonu Barksdaleovi, ani o zločinu, trestu, drogách nebo násilí.

Je o městě. Tyto titulky dělají víc, než jen odrážejí téma díla. Pomáhají ho tvořit. Všichni umělci se k divákovi nějak snaží přenést své úmysly. I kdyby mělo jít o co možná nejminimalističtější pojetí díla. Řada malířů například nechává svá plátna bez názvu nebo je jen očíslují. Zde je úmyslem nechat dílo mluvit samo za sebe.

Filmy a knihy tuhle možnost nemají, ale když Woody Allen použije pro všechny své filmy stejné písmo a titulkovou pasáž, tak nejspíš chce, aby je divák tolik nevnímal a sledoval samotný film. Ale i takovéhle nerozhodnutí je vlastně rozhodnutí. Ne že by titulky byly ve filmu to nejdůležitější, ale důraz na detaily je něco, co jako divák oceňuji. Když už na celovečerní film vynaložíte tolik času a peněz, proč nezkusit udělat smysluplně vše v něm i okolo něj?

- Nech to být, nemůžu dovnitř. - Dvě minuty. - Ne, nejde to. Zpackali jsme to, nemůžu tam přijít uprostřed filmu. Uprostřed filmu? Přišli jsme jen o titulky, jsou švédsky. Překlad: heindlik www.videacesky.cz