Kreativní použití úvodních titulků

Coulsone, vraťte se na základnu.
Tohle je stupeň 7. Odteď jsme ve válce. Co budeme dělat? Jedna ze skvělých věcí na Jossu Whedonovi
je, že málokdy promarní jakýkoliv detail. Mým oblíbeným příkladem je
právě ona scéna z prvních Avengers, kde použije úvodní titulek filmu
k zodpovězení otázky postavy ve filmu. Je to skvělý vtípek,
protože udává atmosféru celého filmu. Whedon nám zaměřením naší
pozornosti na pojetí filmu ukazuje, že ví, že jde jen o film,
co se nebude brát příliš vážně - a v kterém budou vtípky.


- Ten chlápek hraje Galagu. Podobně použil na konci
Avengers: Age of Ultron kreativní střih, který vám do hlavy
doslova nasadí konkrétní slovo. Avengers... Snad máme všichni
na mysli totéž slovo. SHROMÁŽDĚTE SE Možná je to maličkost, ale způsob,
jakým je umění pojato, mě vždy fascinoval.

Pojetí, jako je tohle, je totiž dalším
prvkem, který musí umělec zvolit. Mělo by to být kreativní rozhodnutí stejně
jako všechna ostatní v samotném filmu. Když se samozřejmě jedná
o projekt za miliony dolarů, umělci si jen zřídkakdy mohou vybrat,
jak bude filmový či knižní titul vypadat. Obálky knih a filmové plakáty jsou
často navrženy s čistě komerčními záměry. To ale neplatí u všech uměleckých
forem ani u všech způsobů pojetí. Whedon pochopitelně musel
film pojmenovat Avengers, přišel však se zajímavým způsobem,
jak název zapracovat do filmu.

Podobně se snažili v bondovce
Casino Royale z roku 2006 režisér Martin Campbell a celý tým
bondovskou značku restartovat do postteatrální doby
po Austinu Powersovi. Vzhledem k tehdejším standardům
bylo potřeba natočit drsnější film. Museli pochopitelně zachovat
scénu s hlavní zbraně, ale tím, že místo klasického designu
s tečkami scénu zakomponovali do příběhu, dali najevo, že půjde od základu
o trochu jinou bondovku. Můj zájem o podobný typ pojetí
podle mě pramení z epigrafů, těch citací v úvodech knih.

Epigrafy používám, abych čtenářům naznačil,
jakým způsobem mají na knihu nahlížet nebo jaké věci
by měli mít na paměti. Můj oblíbený spisovatel M. John Harrison
to vystihl naprosto přesně. Epigrafy a vlastně všechny extra detaily, které obklopují umělecká díla,
jsou do jisté míry jejich součástí. Jsou to instrukce, nebo spíše návrhy,
jak dotyčný projekt správně vnímat. Tady je dobrý příklad
z Tarantinova filmu Auto zabiják, který příběh vyjadřuje skrze nádech
exploatačních filmů sedmdesátých let, a to včetně zrnitého obrazu a závěrečných falešných trailerů
na podobné béčkové filmy.

Přestože nejsou tyto detaily
přímou součástí filmu, dotváří kolem něj bezprostřední
auru, která určuje atmosféru. Příkladů krásných úvodních titulků
v historii filmu samozřejmě existuje spousta. Králem jich všech je Saul Bass,
který navrhl všechno od Psycha a Vertiga až po Mafiány a Casino.

Takhle Bass vnímá svoji práci: Už delší dobu mám pocit,
že zapojení publika do filmu by mělo začít
už s prvním snímkem. Zdálo se, že se naskytl nový
způsob, jak úvodní titulky využít: vytvořit atmosféru příběhu,
který diváka čeká. Bassova filozofie o nastolení
atmosféry filmu žije dál, i když už prodloužené titulkové
pasáže nejsou tak časté. Vlastně jsem si všiml, že se spousta
z nich přemístila na konec filmu.

Závěrečné titulky Blue Valentine
například ukazují rychlé záblesky vztahu, který právě
na konci filmu skončil. Pamatuji si, jak mě ty titulky
v kině naprosto ohromily tím, jak moji mysl zpětně
vedly celým příběhem. Tím byl srdcervoucí konec
filmu ještě bolestivější. Na zcela opačné straně spektra
jsou závěrečné titulky 22 Jump Street, které jsou dokonalou parodií na mentalitu
nekonečných hollywoodských pokračování. Tohle byla asi první
titulková pasáž, která byla ještě vtipnější
než samotný už tak dost vtipný film.

Jeden z mých nejoblíbenějších příkladů
jsou úvodní titulky u 451° Fahrenheita od Françoise Truffauta. Příběhu o společnosti, která
svým občanům zakázala číst knihy. Aby Truffaut divákům
slova vyhnal z hlavy, úvodní titulky
jsou čteny nahlas. Podle románu Raye Bradburyho. Hudbu složil Bernard Herrmann.

Kamera Nicolas Roeg. Ne každý film nebo umělecké dílo musí
věnovat takovou pozornost svému pojetí. Mám tyhle věci ale rád,
protože příběh obohacují. Totéž se dá říct
o úvodních titulcích The Wire, kde se prolínají úlomky perspektiv
všech seriálových vypravěčů i záběry ze samotných epizod
a všechno je postaveno na stejnou úroveň. To zdůrazňuje tvůrce seriálu
David Simmons: The Wire není o Jimmym McNultym
nebo Avonu Barksdaleovi, ani o zločinu, trestu,
drogách nebo násilí.

Je o městě. Tyto titulky dělají víc,
než jen odrážejí téma díla. Pomáhají ho tvořit. Všichni umělci se k divákovi
nějak snaží přenést své úmysly. I kdyby mělo jít o co možná
nejminimalističtější pojetí díla. Řada malířů například nechává
svá plátna bez názvu nebo je jen očíslují. Zde je úmyslem nechat dílo
mluvit samo za sebe.

Filmy a knihy tuhle možnost nemají, ale když Woody Allen použije pro všechny
své filmy stejné písmo a titulkovou pasáž, tak nejspíš chce, aby je divák
tolik nevnímal a sledoval samotný film. Ale i takovéhle nerozhodnutí
je vlastně rozhodnutí. Ne že by titulky byly
ve filmu to nejdůležitější, ale důraz na detaily je něco,
co jako divák oceňuji. Když už na celovečerní film
vynaložíte tolik času a peněz, proč nezkusit udělat smysluplně
vše v něm i okolo něj?

- Nech to být, nemůžu dovnitř.
- Dvě minuty. - Ne, nejde to. Zpackali jsme to,
nemůžu tam přijít uprostřed filmu. Uprostřed filmu?
Přišli jsme jen o titulky, jsou švédsky. Překlad: heindlik
www.videacesky.cz