Umění filmových přechodů

Z uznávaných režisérů současnosti
by se dle mého názoru v mém světě, tedy světě videoesejí,
nejlépe cítil Edgar Wright. Každý týden se tu jako každý esejista
v podstatě snažím sdělit svůj názor. Rozdíl mezi mnou a třeba fejetonistou
New York Times Paulem Krugmanem je, tedy kromě doktorátu
z ekonomie a množství ocenění, že já pro svá tvrzení používám
video, zatímco on pouze jazyk. Naše cíle jsou ale i tak stejné.
Prezentovat přesvědčivé a zajímavé tvrzení. Stejně jako si spisovatelé
dávají pozor na použitá slova a opatrně tvoří přechody
mezi jednotlivými myšlenkami, já jako klíčové pro efektivitu
mých videí vnímám jejich rytmus a spád.

A tady se ještě mám
od Edgara Wrighta co učit. Můžeme to probrat jindy? Edgar Wright je mistr rytmu. Tohle je jeden z mnoha mimořádných přechodů
mezi scénami ve filmu o Scottu Pilgrimovi. Trvá asi čtyři a půl vteřiny, ale stojí
za to se na něj znovu podívat zpomaleně. Tenhle přechod je celý
o pohybu směrem vpravo.

Začíná pohledem Anny Kendrick vpravo
z pohledu kamery, což je směr pohybu, zároveň se ale skrz ohraničení
dívá na svého bratra. Její polovina je stejně jako ta Scottova
přirozeně odsunuta ze záběru, Wright ale Scotta chytře umístil do levé
části záběru, aby mohl odkrýt pravou část a pokračovat v pohybu. V pravé části záběru je křeslo,
které přejetím odhaluje venkovní scénu. Písmena citoslovce školního zvonku
pak pomáhají přechodu na záběr, který v pohybu pokračuje reálným
pohybem kamery směrem vpravo.

Znázornění tohoto přechodu
by vypadalo asi nějak takhle. Máme pak lepší představu o tom,
kolik je do pár snímků vloženo péče. Pro Edgara Wrighta jsou
přechody jistou příležitostí. Nejsou to jen
příležitosti pro optické vtipy, kterým se v jiném videu, které tu vidíte,
krátce věnoval můj kamarád Tony. Jsou šancí vytvořit důležité lepidlo,
které diváka provází příběhem. Příběh je podle mě
vlastně podobný argumentu. Aby fungoval,
musí být přesvědčivý.

- Scotte!
- Co? Celou písničku
jsi hrál jen jednu notu. Na začátku filmu je
Scott Pilgrim mimo. Rozchod, který poslední rok
ovlivňoval jeho život, už není omluvou
pro jeho zatrpklou povahu. Začne randit se sedmnáctiletou dívkou,
aniž by jejich vztah bral jakkoli vážně, a životem jen
tak nějak proplouvá. Jsem si jistý, že ten pocit
spousta lidí, včetně mě, zná.

Když vám všechno splyne dohromady
a vy jen přeskakujete z místa na místo. Tenhle pocit Wright do filmu přenesl
spojením přechodů mezi scénami. K tomu využívá několik technik. Třeba během rande s Knives
je vidět několik přejetí mezi záběry, ve kterých jsou použity
pohybující se objekty, obvykle lidi. Přechody jsou tak plynulé, že na okamžik
přelstí mozek, který si přechodů nevšimne. Tahle přejetí jsou navíc doprovázena
zvuky, které rovněž pochází ze záběru, ať už jsou to auta,
skateboard, chrastění ramínek, nebo pípnutí automatických dveří.


To všechno vás vtáhne do příběhu. Jsou zde také záběry, při jejichž
obrácení se sice nezmění pozice záběru, ale postavy jsou už
na zcela jiném místě. Je to zajímavé, protože Wright používá
pravidla kinematografie proti nám. K přechodům mezi scénami
obvykle nedochází obrácením záběru. Takhle jste už na jiném místě, aniž byste si uvědomovali,
že jste opustili to původní. Když si tuhle sekvenci vybavíte, jen těžko
budete jednotlivá místa vnímat odděleně.

A přesně takhle se cítí Scott. - Říkal jsem to 50krát.
- Jdeme na párty, debile. Za celý film Wright nikdy nepromarní
příležitost použít kreativní přechod. Ať už je to mezi scénami... Je to dneska!
V R... nebo v rámci jedné scény
mezi dvěma záběry. Celkový efekt má pak dvě úrovně. Nejenže vás přejetí, rozmazané
přechody a návaznost střihu vtahují do
rozvíjejícího se příběhu, ale zároveň vás nutí
vše sledovat pozorněji.

Některé přechody
při prvním zhlédnutí minete a všimnete si jich
až napodruhé, nebo naopak. Kde přesně je například
přechod mezi scénami v tomhle záběru? Všechno se děje úplně
mimo obraz nebo spíš za ním. Podle mě je buď scéna domu na kolech,
nebo se k jiným pozadím otáčí koupelna. Ať je to jakkoliv, jde o matoucí
přechod, v dobrém slova smyslu.

Díky tomu, že co vidíme, není reálné,
jsme nuceni si film poskládat dohromady. Podobná interaktivita
je pro film o videohrách příznačná. Důležité je, že je divák do filmu
zároveň zapojený i zaujatý. Téhle křehké rovnováhy je dosaženo
přechody, které jsou často lyrické. Jako taková vizuální poezie
na nejméně pravděpodobném místě. Za zmínku možná stojí i to,
že Scott Pilgrim je příběh o přechodném období
v životě hlavního hrdiny. O úseku mezi obdobím, kdy člověk věděl,
kdo je, a rozhodováním, čím bude.

Životní přechody se ovládají hůře
než ty ve filmu nebo videoesejích. Všechny ale musí být přesvědčivé. A přesvědčování není jen o použitých
slovech, představách nebo myšlenkách, ale i o tom,
jak tyhle věci spojíte. Překlad: heindlik
www.videacesky.cz