Pravidla pixarovek: Nápady

Výběr nápadu spočívá v nalezení podstaty vašeho příběhu. Většina dobrých příběhů se točí kolem boje postavy mimo její komfortní zónu. Rádi sledujeme postavy, které čelí svým protipólům. Krysa, co chce vařit. Jen se nad tím zamyslete. Co může být pro krysu horšího než mít vášeň pro vaření? Snít o tom, že bude vařit ve francouzské restauraci? Jako většina pravidel vyprávění příběhů je i toto to nejstarší. V knize Tisíc tváří hrdiny přetvořil Jack Campbell všechny slavné klasické mýty do obloukových vyprávění. Hrdinka žije ve svém obyčejném světě, dokud jednoho dne nezačne volat dobrodružství a ona je vyslána do jiného podivného, děsivého a vzrušujícího světa, který vůbec nezná. Přesně o tom vypráví Pixar. Například kovboj Woody. Je nesmírně rád Andyho oblíbenou hračkou a vůdcem komunity hraček. Co nejhoršího by se mu mohlo stát? Co mu bude nejvíce nepříjemné? Co třeba nová hračka, která ho nahradí a připraví ho o prestiž a identitu? Tento protipól je víc než jen nejhorší možný scénář. Je to změna, která nutí našeho hrdinu reagovat, vypořádat se s ní a v těch nejlepších filmech se vyvinout. Nestačí, aby se stalo něco špatného. Musí to být něco, co Woodyho donutí emocionálně reagovat a být povolán k akci. Hledáme katastrofy šité na míru. Pixaru se podařilo najít pro Woodyho ještě více protipólů. V Příběhu hraček 2 objevuje stránku své identity, o které nevěděl, minulou rodinu, a je nucen si vybrat, kam patří. V Příběhu hraček 3 se Woody bojí, že bude úplně opuštěn. Ano, Andy ho chce vzít na vejšku, ale Woody a Andy už si tak nekvitují. Většina filmu je exodem z přežívání ve světě bez Andyho, ale v jeho emocionálním jádru jde o to, že Woody Andyho nechává jít. Na konci filmu, kdy se Woody i Andy loučí, je vidět, jak přijímají, že jejich společný čas skončil. Film moudře uvádí příklad toho, co se stane s hračkou, která této úrovně přijetí nedosáhne. Stanou se zlomyslnými jako medvěd Mazel. Od velmi nervózního otce, rybky, která překoná oceán, aby pustila svého syna, až po superhrdinu, který uvízl v nejvšednějším životě. Jen se podívejte. Pouhý pohled vám ukáže, že mu to není pohodlně. Stařec se zlomeným srdcem, který se musí postarat o nevinné dítě. Ctižádostivá příšera, která není děsivá. Závodník, který musí emocionálně i fyzicky zpomalit. Pixar vyniká v tom, že své postavy umisťuje na ta nejhorší možná místa. Proč je ale toto pravidlo tak důležité? Protože tento protipól, toto narušení pohodového života postavy, je podstatou příběhu. Vraťme se k Remymu, kryse, která chce vařit. Jakmile máte tuto premisu, máte i vrstvy konfliktů. A konflikty jsou palivem každého příběhu. Remy je jiný. Přátelé a rodina ho nechápou, a proto je osamělý, odmítaný, zklamaný. Takže se cítí rozpolcený, Musí si vybrat mezi svou nenormální vášní a rodinou a komunitou. Vášní, které nemůže dosáhnout. Nemůže vkročit do kuchyně, aniž by se ho někdo nepokusil zabít. Máte-li podstatu, máte semínko, které může vyklíčit do příběhu, a také dobrý nástroj, jak ho spořivě využít. Co není součástí této podstaty, by nemělo být součástí příběhu. Nepohodlné postavy jsou tak přitažlivé, protože sami chceme pohodlí, a když nás někdo z našeho pohodlí vytrhne, musíme se s těmito novými okolnostmi smířit. Rozdíl je v tom, že postavy Pixaru jdou na věc. Podniknou velké kroky, aby získaly svůj život zpět, ať už je to vesmír, oceán nebo Sidův sklep. Sledovat, jak reagují na nové okolnosti, jak bojují a rostou, je to, co dělá filmy Pixaru tak emotivní a příjemné. Díky za sledování. V dalším díle Pravidel pixarovek si povíme o postavách. Odebírejte a navštivte naše webovky bloopanimation.com. Překlad: Markst www.videacesky.cz