Simon Sinek: Čeho se držet, až zažehnete svoji jiskru

Důležitou schopností vůdce je inspirovat k velkým věcem i ostatní. A proto jste snad dneska tady, ne? Chci vás slyšet! Dnes mě fakt moc těší, že spolu můžeme zažehnout a rozdmýchávat naši jiskru, protože vím, že lidi tady v místnosti chtějí něco změnit. Však vy víte, jak to myslím. A mám fakt radost, že vám můžu představit někoho, kdo udělal svoje poslání z toho, že pomáhá lidem najít jejich poslání.



To přece děláme v Usher's New Look! Ale ani na vás jsme nezapomněli. I když mezi mileniály nepatříte. Ten chlápek je teď tady. Přivítejte našeho hosta, velkého optimistu, významného TED Talks řečníka, autora knihy Začněte s proč, Lídři jedí poslední a Together is Better. Pořádně mu teď zatleskejte, je to totiž super inspirátor, pan Simon Sinek, přivítejte ho!



Dostal jsem radu, jak svoji řeč zahájit, tak teda: Swag, swag. Dnes jsem potkal několik z vás z Usher's New Look programu. Kde jste? Ozvěte se! To je ono. Všichni byli skvělí. Takže jsem měl v plánu, protože jsem dostal možnost tu k vám promluvit, se s vámi podělit o nějaké postřehy ohledně vaší budoucnosti.



Mám pět pravidel, která můžete ctít, až najdete v životě svoji jiskru. Za prvé vždycky usilujte o to, po čem toužíte. Teď příběh. Jednou jsem byl s kamarádem běhat v Central Parku. Běžecká organizace Road Runners tam o víkendu pořádá běžecké závody. Na konci závodu běžně sponzoři rozdávají běžcům drobnosti.



Třeba jablka, pečivo a tak. Toho dne jsme doběhli na konec závodu a tam na nás čekalo pečivo. Měli k tomu připravené piknikové stoly. Na jedné straně stáli dobrovolníci, v krabicích leželo to pečivo, a na druhé straně byla dlouhá řada běžců, kteří na něj čekali.



Řekl jsem, že si dáme taky. On odpověděl, že je ta fronta moc dlouhá. Povídám: "Jídlo zadarmo!" A on na to, že nechce čekat ve frontě. Tak znova povídám, pečivo zdarma! A on že ne, že je moc dlouhá. Došlo mi, že na svět se dá dívat dvěma způsoby: Někteří lidé vidí to, po čem touží, jiní vidí překážky v cestě k tomu, po čem touží.



Já viděl jen to jídlo. On viděl tu frontu. A tak jsem došel k té frontě, protáhl jsem ruku mezi dvěma lidmi a z krabice jsem vytáhl dva kusy. Nikoho to nenaštvalo. Pravidlo totiž zní, že můžete jít za tím, co chcete, ale nesmíte upírat nikomu jinému, aby dělal totéž.



Obětoval jsem možnost výběru, dostal jsem, co jsem naslepo vytáhnul, ale bez fronty. Nemusíte stát ve frontě a dělat věci jako ostatní lidé. Děláte to po svém. Ohýbáte pravidla. Ale nesmíte stát mezi člověkem a jeho cílem.



To je za prvé. Za druhé. Tohle mám rád. Bylo to v 18. století, kdy se nejprve v Evropě, potom i ve Spojených státech, objevilo něco, čemu se říkalo poporodní horečka neboli horečka omladnic. Stávalo se to, že ženy porodily, a poté do dvou dnů po porodu zemřely.



Tahle horečka pustošila Evropu a zdálo se, že se neustále zhoršuje, a tak tomu bylo více než sto let. V některých nemocnicích tato choroba postihla až sedmdesát procent rodiček, které nemoci následně podlehly. Ale tohle byla renesance! Doba vědy a empirických vyzkumů, kdy jsme odvrhli tradice a mystiku, a na řadu přišli muži vědy a lékařství.



A tihle vědci a lékaři chtěli přijít na kloub tomu, co tu chorobu způsobuje, a tak se do toho dali. Detailně studovali mrtvá těla žen, které nemoci podlehly. Ráno prováděli pitvy a odpoledne přiváděli na svět děti a chodili na vizity. Teprve v polovině 19. století doktor Oliver Wendell Holmes, otec soudce Nejvyššího soudu Olivera Wendella Holmese mladšího, zjistil, že si lékaři, co ráno pitvají, nemyjí řádně ruce před tím, než jdou odpoledne asistovat při porodu.



A nebál se říct nahlas, že právě oni jsou tím problémem. Oni ho ignorovali a dalších třicet let ho prohlašovali za blázna, než konečně někomu došlo, že kdyby si jednoduše umyli ruce, celý problém by odezněl. A to se nakonec stalo. Když si začali sterilizovat nástroje a mýt ruce, poporodní horečka postupně zcela vymizela.



Chci, abyste si z toho odnesli to, že někdy jste problémem vy. Naposledy jsme to viděli nedávno, u novodobých mužů vědy a empirismu, konkrétně u ekonomů. Byli hrozně chytří, než šlo všechno ke dnu. A vinu viděli všude, jen ne u sebe.



Chci tím řict, že musíme převzít zodpovědnost za svoje činy. Můžete přijmout uznání za všechno, co děláte dobře, ale pouze za předpokladu, že taky přijmete, co se vám nepovedlo. Musí mezi tím být rovnováha. Jedno bez druhého nejde. Přijímejte uznání, ale musíte převzít i zodpovědnost. Za druhé. Za třetí: starejte se.



Vojáci americké námořní pěchoty jsou zřejmě ta nejvyšší elita mezi vojáky celého světa. Jednoho z členů se ptali: Kdo většinou uspěje při náboru? Jaký typ člověka dostane možnost se k nim přidat? Odpověděl, že neví, jaký člověk se stane členem námořní pěchoty, jaký člověk obstojí v BUD/s výcviku, Ale věděl, jaký člověk se určitě členem nestane.



Chlapi s obrovskými napumpovanými svaly, tetování, kam se podíváš, kteří chtějí dokázat, jak jsou drsní, ti se nikdy nedostanou na konec. To samé rození vůdci, kteří přenášejí povinnosti na druhé, ale sami nedělají níc, ani ti to nezvládnou. Ty atletické hvězdy z vysoké, které si nikdy nesáhly až na samé dno, ty taky nakonec neprojdou.



Řekl, že někteří jsou hubení jak tyčka, samá šlacha, Někteří z těch, které přijmou, se třesou strachy jako ratlíci. Jenomže tihle chlápci, kteří výcvik dokončí, když jsou na pokraji fyzického a psychického vyčerpání, když už fyzicky nebo psychicky nemůžou dál, i tehdy uvnitř sebe samých nějak záhadně dokážou najít sílu. Sílu ukrytou někde hluboko, kterou je třeba vydolovat...



Silu pomoci klukovi vedle. Ti to dotáhnou na námořní pěchotu. U elitního vojáka nejde o tvrdou slupku, o vychytralost ani o rychlost. Pokud chcete mezi elitu, musíte dokázat podržet ty, kteří stojí po vašem boku. Tak se lidi posouvají ve světě kupředu.



Svět je až příliš nebezpečný a složitý na to, abyste všechno zvládli sami. Myslete na to, až najdete jiskru. A na koho se obrátit a v jakém případě pomoc přijmout? Učte se to poznat. Učte se tím, že si budete pomáhat. Bude to nakonec to nejlepší, co jste se kdy v životě naučili. Přijmout nabízenou pomoc a požádat o ni, když ji potřebujete. Když se naučíte požádat o pomoc, zjistíte, že všude okolo jsou lidé, kteří vám chtěli pomoci, jen nevěděli, že to potřebujete, protože jste to na sobě nedali znát.



V tu chvíli, kdy přiznáte, že nevíte, co dál dělat, že se bojíte a nevěříte, že to dokážete, zjistíte, že vaši blízcí přijdou, aby vám pomohli. Nejdřív se ale musíte naučit krýt záda jim. Za čtvrté. Nelson Mandela je zvláštním příkladem z hlediska historických vůdců, protože je za skvělého vůdce považován obecně.



Můžete studovat další, ale názory na ně se budou lišit podle národa, kterého se ptáte. Ale Mandelova reputace skvělého vůdce platí napříč celým světem. Mandela byl syn náčelníka kmene. Jednou se ho zeptali, kde se naučil vést lidi. Odpověděl, že s otcem chodíval na kmenové sněmy, a když se otec setkával s lidmi, Nelson si všimnul dvou věcí: První byla, že spolu vždy všichni seděli v kruhu.



A druhá byla, že jeho otec promluvil vždy jako poslední. Ostatní vám budou tvrdit, že musíte umět poslouchat. Já říkám, naučte se mluvit jako poslední. Vidím to v zasedačkách každý den. I lidé, kteří se mají za schopné vůdce, a třeba i právem, vejdou a spustí: "Tady je problém, můj názor, teď chci slyšet ten váš."



To je pozdě. Když si necháte svůj názor pro sebe, než promluví ostatní, stanou se dvě věci. Za prvé, každý bude mít pocit, že byl jeho názor vyslyšen. Každý z toho získá dojem, že svým dílem přispěl. A za druhé, vyslechnete si cizí názory, než přidáte ten vlastní. Zpočátku ten názor ale opravdu neprojevujete. I když s někým souhlasíte, nekývejte na souhlas. Když nesouhlasíte, nesmíte kroutit hlavou.



Jednoduše seďte, vnímejte ostatní, a nanejvýš klaďte otázky, abyste lépe pochopili, co chtějí řict a proč si to myslí. Musíte pochopit, co je k takovému názoru vede. Proč to vidí tímhle způsobem, ne jenom co říkají nahlas. Nakonec se dostane i na vás. Je to těžší, než se může zdát. Naučte se mluvit poslední. Jako to dělal Nelson Mandela.



Za třetí. Za páté. Jak z Montyho Pythona. Jedna! Dvě! Pět! Tři! Vtip pro nerdy v publiku. Je tam. Za páté. Moje úplně nejoblíbenější. Tohle se vážně stalo. Jeden bývalý zástupce ministra obrany měl přednášet na konferenci před tisícovkou lidí.



Stál na jevišti s plastovým kelímkem kávy v ruce a četl poznámky s prezentací za zády. Napil se kávy, pohlédl do svého kelímku a usmál se. A pak improvizoval. "Vloni jsem přenášel na této konferenci také. Byl jsem zástupce ministra obrany. A loni jsem přiletěl business třídou, na letišti mě vyzvedli, aby mě odvezli do hotelu, v hotelu už jsem byl zapsaný, a dovedli mě přímo do mého apartmánu.



Druhý den ráno jsem sešel dolů a v hale už někdo čekal, aby mě uvítal, a odvezl mě právě sem, kde jsme teď. Přivedli mě zadním vchodem a uvedli mě do místnosti, kde mi podali šálek kávy ve vkusném keramickém hrnečku. Teď už funkci nemám, tak jsem letěl nízkonákladovkou, do hotelu jsem jel taxíkem a zapsal se. Ráno jsem sešel dolů a taxíkem sám dojel až sem.



Vstoupil jsem předními dveřmi, sám došel do zákulisí, a když jsem se zeptal, jestli bych si mohl dát kávu, ukázali na automat na kafe a já jsem si koupil instantní kávu v tomto plastovém kelímku. Chci tím říct to, že ten keramický hrnek nebyl určen mně. Byl určen zástupci ministra obrany. Já si zasloužím leda tak kelímek." Pamatujte si, že když získáte slávu, získáte bohatství, získáte prominentní pozici, lidé se k vám budou chovat lépe.



Budou vám držet dveře, Donesou vám čaj nebo kávu bez ptaní, budou vás oslovovat s úctou a obdarovávat vás. Nic z toho ale nebude pro vás. Bude to pro vaše postavení. Bude to pro úroveň moci, kterou zastáváte, nebo váš úspěch, to je jedno.



Ale vy, jako člověk, si vždycky zasloužíte ten plastový kelímek. To si pamatujte. Pamatujte na tu lekci skromnosti a vděku. Můžete ty výhody a věci zadarmo přijímat. Můžete si je klidně užívat. Ale buďte za ně vděční a nezapomeňte, že nejsou vaše. Pamatuju si, když jsem vystupoval z vlaku, z New Yorku do Washingtonu jsem jel vlakem, vystoupil jsem jako ostatní, šel jsem po nástupišti s ostatními a prošel jsem okolo generála Nortona Schwartze, bývalého náčelníka štábu amerického letectva.



Tak jsem tak sledoval toho chlápka v obleku, jak táhne kufřík nástupištěm jako já, chlápek, který pár měsíců zpět cestoval soukromým tryskáčem, a zavazadla mu nosili.



Jenže už tu pozici nezastával, takže teď si kufřík táhnul sám. Snad nikdy jsem neměl lepší důkaz, že si nikdo nezaslouží přepych, jen plastový kelímek. Moc rád jsem vás dnes poznal. Vaše upřímnost, zvědavost a vyrovnanost mě naprosto ohromily. A i když teď Amerika působí jako chaos, vím, že ji čeká skvělá budoucnost. V tuhle zářivou budoucnost věřím z jediného důvodu: Protože jednou budete tou budoucností vy.



Všem vám děkuji. Jste skvělí.