Jak generace Z zvládá stres
Před pěti lety jsme pro vás přeložili jedno z nejvíce komentovaných a sdílených videí Simona Sinka na našem webu – Problém dnešní generace mileniálů. V tomto videu se s vámi podělí o jeho pohled na generaci Z (skupinu lidí narozených od poloviny 90. let 20. století do roku 2012).
Přepis titulků
Mileniálové… S námi je to těžké, ale tahle mladší generace je plná aktivistů. Když jde o změnu klimatu, tak se nám to líbí, ale když jako stážista pošlete řediteli e-mail, že si nemyslíte, že… Jde to udělat jinak. Začíná to empatií. A musíme pochopit, ať to dopadne jakkoliv, měnící se roli práce v našich životech.
Když se vrátíme v čase o pár dekád zpátky, smysl pro život vám dodala církev, smysl pro komunitu bowlingová liga, znali jste své sousedy, o víkendu jste spolu grilovali. V práci jste byli loajální a práce zase k vám. Časem jste dostali zlaté hodinky. Mimochodem, teď tu máme generaci, která absolutně netuší, o čem teď mluvím. Tak moc se svět změnil. Práce byla místo, kam jste prostě chodili vydělávat peníze.
Ale stále jste ji měli rádi, byli jste loajální. Návštěva kostelů časem poklesla, bowlingové kluby už nejsou, se sousedy nemluvíme, jsme izolovaní. Došlo k tomu, že celý ten tlak se přenesl do práce. Od práce očekáváte, že tam najdete smysl, přátele, komunitu i sociální život. Teď je to i místo, které musí souhlasit s vašimi politickými názory. To je novinka. A hlavně teď během covidu je to ještě silnější mezi mladými lidmi, kdy ještě musíte být i jejich terapeut, jejich terapie.
Do práce si přinesou všechny své problémy. A… vypadá to, že emocionální profesionalismus už není mezi námi. Na poradách vidíte lidi, kteří sedí takto. Zeptáte se, co se děje, a odpoví, že mají špatný den. To je emocionálně neprofesionální. Chci, abyste do práce přinesli emoce, abyste tam byli celí.
A protože emoční profesionalismus využíváme i jinde v životě, děláme to i v práci. Takže jedním z problémů, se kterým bojuje mladá generace, je to, že nejsou připraveni na to, jak zvládat stres. Oproti předchozí generaci jsou hůře připraveni kvůli sociálním sítím, internetu nebo výchově, existuje mnoho důvodů, proč neumí zvládat stres, proč jim tak moc nejdou konflikty. Tak moc se vyhýbají konfliktům, že raději přestanou komunikovat, než by se s někým po půl roce vztahu rozešli.
Raději dají výpověď, než by řekli šéfovi, ať jim zvýší plat. Obvykle v pompézním stylu: Nevážíte si mě, málo platíte. A vy na to: „Kdybys něco řekl, přidali bychom ti, máme tě rádi.“ Ale oni skončili, protože se bojí téhle konverzace. Takže – děsí je konfrontace, neumí si poradit se stresem, nejsou emocionálně zralí, jsou emočně neprofesionální. Není to dobrá ani špatná věc.
Jen to tak je. To, že jsme empatičtí a chápeme to, je důležité. Tím se dostáváme k otázce, jak zvládají stres. Moc dobře ne. V mnoha kancelářích je tak možné vidět nový fenomén, kdy si zejména mladí lidé najdou jednoho nebo dva empaty v daném týmu, a chodí za nimi úplně se vším. Ale nejde o „nemám rád šéfa, nesnáším práci“. Na práci si stěžujeme běžně. Jde o „nesnáším mámu, nevím, co se životem, kdy odejdu z domu“.
Znáte to – „můj přítel necvičí, moje holka necvičí“. Každý problém mého života na jednoho až dva lidi v týmu, v našem týmu tak došlo k tomu, že tři lidé odešli. Mám malý tým. Tři lidé odešli kvůli vyhoření. A já na to… „Vím, kolik práce děláš. Jak jako vyhořelý? Ty máš ještě nějakou jinou práci? Jak můžeš být vyhořelý?“ Zjistil jsem, že šlo o empaty našeho týmu, že za nimi všichni chodili si ulevit.
Vyhořeli, protože přebírali stres ostatních. A když už to nemohli unést, skončili. Když jsem o tom začal veřejně mluvit, přišel za mnou jeden třiadvacetiletý: „Já to dělám.“ Musíme si uvědomit, že mají potíže. V měnícím se, chaotickém, šíleném světě, ve kterém je teď tolik nejistoty.
Svět byl vždycky nejistý, ale proboha teď je… Je válka, země si jdou po krku, a pak tu je globální oteplování. Je to prostě šílené, chudáci děti. Nemají žádný únik, neví, jak s tím naložit. Takže moje velká výzva… Je to výzva pro nás všechny. Jak jim dáme prostor? Problém je, že ani nepoznají, když pro ně uděláme něco správného.
To je na tom nejtěžší. Hodně zloby, ale problém je, že to bude nějakou dobu trvat. Jsme v období mimořádné nestability a ono se to hned nesrovná. Pár příštích let to bude hrbolatá jízda. Správná odpověď neexistuje. a budete… Překlad: sethe www.videacesky.cz Žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán.
Když se vrátíme v čase o pár dekád zpátky, smysl pro život vám dodala církev, smysl pro komunitu bowlingová liga, znali jste své sousedy, o víkendu jste spolu grilovali. V práci jste byli loajální a práce zase k vám. Časem jste dostali zlaté hodinky. Mimochodem, teď tu máme generaci, která absolutně netuší, o čem teď mluvím. Tak moc se svět změnil. Práce byla místo, kam jste prostě chodili vydělávat peníze.
Ale stále jste ji měli rádi, byli jste loajální. Návštěva kostelů časem poklesla, bowlingové kluby už nejsou, se sousedy nemluvíme, jsme izolovaní. Došlo k tomu, že celý ten tlak se přenesl do práce. Od práce očekáváte, že tam najdete smysl, přátele, komunitu i sociální život. Teď je to i místo, které musí souhlasit s vašimi politickými názory. To je novinka. A hlavně teď během covidu je to ještě silnější mezi mladými lidmi, kdy ještě musíte být i jejich terapeut, jejich terapie.
Do práce si přinesou všechny své problémy. A… vypadá to, že emocionální profesionalismus už není mezi námi. Na poradách vidíte lidi, kteří sedí takto. Zeptáte se, co se děje, a odpoví, že mají špatný den. To je emocionálně neprofesionální. Chci, abyste do práce přinesli emoce, abyste tam byli celí.
A protože emoční profesionalismus využíváme i jinde v životě, děláme to i v práci. Takže jedním z problémů, se kterým bojuje mladá generace, je to, že nejsou připraveni na to, jak zvládat stres. Oproti předchozí generaci jsou hůře připraveni kvůli sociálním sítím, internetu nebo výchově, existuje mnoho důvodů, proč neumí zvládat stres, proč jim tak moc nejdou konflikty. Tak moc se vyhýbají konfliktům, že raději přestanou komunikovat, než by se s někým po půl roce vztahu rozešli.
Raději dají výpověď, než by řekli šéfovi, ať jim zvýší plat. Obvykle v pompézním stylu: Nevážíte si mě, málo platíte. A vy na to: „Kdybys něco řekl, přidali bychom ti, máme tě rádi.“ Ale oni skončili, protože se bojí téhle konverzace. Takže – děsí je konfrontace, neumí si poradit se stresem, nejsou emocionálně zralí, jsou emočně neprofesionální. Není to dobrá ani špatná věc.
Jen to tak je. To, že jsme empatičtí a chápeme to, je důležité. Tím se dostáváme k otázce, jak zvládají stres. Moc dobře ne. V mnoha kancelářích je tak možné vidět nový fenomén, kdy si zejména mladí lidé najdou jednoho nebo dva empaty v daném týmu, a chodí za nimi úplně se vším. Ale nejde o „nemám rád šéfa, nesnáším práci“. Na práci si stěžujeme běžně. Jde o „nesnáším mámu, nevím, co se životem, kdy odejdu z domu“.
Znáte to – „můj přítel necvičí, moje holka necvičí“. Každý problém mého života na jednoho až dva lidi v týmu, v našem týmu tak došlo k tomu, že tři lidé odešli. Mám malý tým. Tři lidé odešli kvůli vyhoření. A já na to… „Vím, kolik práce děláš. Jak jako vyhořelý? Ty máš ještě nějakou jinou práci? Jak můžeš být vyhořelý?“ Zjistil jsem, že šlo o empaty našeho týmu, že za nimi všichni chodili si ulevit.
Vyhořeli, protože přebírali stres ostatních. A když už to nemohli unést, skončili. Když jsem o tom začal veřejně mluvit, přišel za mnou jeden třiadvacetiletý: „Já to dělám.“ Musíme si uvědomit, že mají potíže. V měnícím se, chaotickém, šíleném světě, ve kterém je teď tolik nejistoty.
Svět byl vždycky nejistý, ale proboha teď je… Je válka, země si jdou po krku, a pak tu je globální oteplování. Je to prostě šílené, chudáci děti. Nemají žádný únik, neví, jak s tím naložit. Takže moje velká výzva… Je to výzva pro nás všechny. Jak jim dáme prostor? Problém je, že ani nepoznají, když pro ně uděláme něco správného.
To je na tom nejtěžší. Hodně zloby, ale problém je, že to bude nějakou dobu trvat. Jsme v období mimořádné nestability a ono se to hned nesrovná. Pár příštích let to bude hrbolatá jízda. Správná odpověď neexistuje. a budete… Překlad: sethe www.videacesky.cz Žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán.
Komentáře (0)