Jordan Peterson – Buďte dnes lepší než včera

Na psychologii mě učili, že většina
lidských vlastností je rozdělena normálně. Většina lidí je průměrná
a pár je extrémních. To je normální rozdělení.
Inteligence a výška jsou takové. Průměrně vysokých lidí je víc
než velmi vysokých nebo malých. Váha je taková.
Mnoho věcí je normálně rozdělených. Psychologové si myslí,
že tak je to se vším, ale není. Kreativní tvorba
má Paretovo rozdělení. To je něco úplně jiného
a je důležité to vědět.

Je to zásadní znalost, která změní
váš pohled například na politický prostor. Tady je příklad Paretova rozdělení: Je takové pravidlo, že když máte firmu,
20 % zaměstnanců vykoná 80 % práce. Nebo že 20 % zákazníků
odpovídá za 80 % vašich prodejů nebo že 20 % z nich odpovídá
za 80 % hovorů na zákaznické podpoře. Ale to není to pravidlo,
je to ještě horší. To pravidlo říká: Odmocnina lidí v dané doméně
vykoná polovinu produktivní práce.

Když máte 10 zaměstnanců,
tři z nich vykonají polovinu práce. Fajn. Co když máte stovku zaměstnanců? Pak 10 z nich vykoná polovinu práce. Když máte 1 000 zaměstnanců,
je to 30. A když máte 10 000 zaměstnanců,
je to stovka. Ve skutečnosti to je železné pravidlo,
které platí v celé řadě situací. Platí i u hmotnosti hvězd
a velikosti měst. Je to velice univerzální pravidlo.

Říká zhruba to,
že ti, co mají hodně, dostanou víc a ti, co mají málo,
dostanou méně. Také se tomu říká Matoušův efekt: Každému, kdo má, bude dáno;
kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Ekonomové to občas
nazývají Matoušovým efektem. Popisuje svět plný nerovností. Občas zaslechnete,
že asi 85 nejbohatších lidí má víc peněz než spodní 2 miliardy.

To je dopad Paretova rozdělení. A můžete říct: K čertu s kapitalismem za to,
že to způsobil! Pardon,
ale to je špatná diagnóza. Je to zákon přírody. Ať se podíváte na jakoukoli společnost,
peníze budou rozděleny paretovsky. Počet nahraných písniček
má Paretovo rozdělení. Stejně tak počet napsaných textů
nebo trefených gólů.

Každá kreativní tvorba
má tuto vlastnost. Zčásti to je tím,
že když se stáváte úspěšnými, lidé vám dávají víc příležitostí. A když se vám nedaří,
lidé vás opouští a jdete ke dnu. Dobře, to je tvrdé. Znamená to,
že vždy bude existovat nerovnost. A neříkám,
že bychom s tím neměli nic dělat. Ale říkám, že nevíme, co s tím dělat.


To je ten problém. Protože můžeme ohnout
Paretovo rozdělení bohatství, ale nevíme, jak to udělat,
aniž bychom narušili celý systém tak moc, že se zhroutí, což se stalo
například v Sovětském svazu a Číně. Snažili se, alespoň v principu,
vyřešit tu nerovnost. Ale lék byl mnohem horší
než ta nemoc. A věc se má tak,
že my technicky nevíme, kolik nerovnosti musíme mít
pro vytváření bohatství. Můžeme hádat a vy řeknete,
že by to mělo být míň, a vy, že víc.

Pokud jste levičák, řeknete méně,
a pokud pravičák, necháte nerovnost vzkvétat. Víme ale, že to je nevyhnutelné. A také víme,
že nevíme, jak to regulovat. Máme tu nerovnost, což znamená,
že někteří lidé budou v něčem lepší než vy. A to je problém, protože se ve vás může
probudit závist, nenávist nebo zahořklost. Nebo ještě hůř – ztratíte naději,
protože se podíváte... Jeden můj kamarád
mi řekl vtipnou věc – stěžoval si na svůj neúspěch ve světě
a srovnával se se svým spolubydlícím.

Jeho spolubydlícímu z vysoké
se dařilo mnohem víc. A jeho spolubydlící byl Elon Musk. "Opravdu, nedaří se ti
tak jako Elonu Muskovi?" Bral to docela osobně,
protože byli spolubydlící. Nedařilo se mu špatně,
dařilo se mu dobře. "Nejsem tak dobrý jako Elon Musk." Ty a dalších 7 miliard lidí.

Ale podle mě to bylo poučné, protože si musíte dávat pozor,
s kým se srovnáváte. Zároveň se ale musíte srovnávat s někým
úspěšným, jinak nemáte na co mířit. A jedna věc,
kterou jsem se naučil od Junga... Udělám teď oslí můstek. Jung si myslel, že Kniha zjevení
byla přidána k Bibli, protože Ježíš byl v evangeliích
příliš milosrdný a hodný. On je ideál, že?


A Jung řekl: ideál je vždy soudce. To je ten problém s ideály. Nejste tak dobří jako váš ideál,
takže váš ideál je váš soudce. Ve zjevení se Ježíš vrací jako soudce. A to bylo Jungovo vysvětlení
na úrovni kolektivního podvědomí, pro přidání té pozoruhodně zvláštní
a hrůzné knihy na konec Bible. Tím chci říct,
že musíte mít ideál, jinak nemáte na co mířit,
ale ideál je soudce. A ideálu nikdy nedosáhnete.

Takže jak můžete mít výhody ideálu, aniž byste dostávali
zdrcující údery od soudce, který vás považuje
za nedostatečné? To jsem se snažil rozvést
v této kapitole. Tohle jsem musel hodně řešit
jako psycholog: Potřebujete cíl, ale ta vzdálenost k cíli
vás nesmí rozdrtit. Musíte si nastavit cíl
a rozložit ho na části, abyste se k němu přibližovali
a měli dobrou šanci na úspěch.

To je taková praktická... neřekl bych rada,
protože to je lepší než rada. Praktická znalost toho,
jak dosáhnout cíle. Dejte si vysoký cíl,
ale rozdělte si ho na kroky tak, že další krok je dost náročný na to,
abyste se někam posunuli, ale zároveň jste měli
rozumnou šanci na úspěch. Tak to děláte i s dětmi, že? Chcete jim dávat výzvy,
protože musí dospět a zlepšit se.

Ale nechcete je zničit
neustálými neúspěchy. Takže miřte nahoru,
ať je ten cíl obtížný, ale i dosažitelný. To je jeden pohled na věc. Ale další věc je... Měl jsem mnoho klientů třicátníků,
kteří se snažili... Řekl bych,
že tohle platí spíš pro ženy. Mnoho úspěšných žen
si ve třiceti stanoví cíle a pak si chtějí zpestřit život.

Chtějí manžela a rodinu,
přemýšlí, jak to udělat. A všiml jsem si, že okolo třicítky
se musíte přestat srovnávat s ostatními. A to proto, že váš život
je v tu dobu už tak unikátní a osobitý, že nikdo není jako vy. Protože záleží na detailech vašeho života. Možná se srovnáváte
s nějakou rockovou hvězdou a ten člověk je bohatý,
slavný a oslňující, ale užívá příliš alkoholu a kokainu
a třikrát se rozvedl.

Jak z toho něco vykoumáte? Měli byste se s ním
přísně srovnávat? A to nevíte, protože neznáte
podrobnosti jeho života. Koho tedy znáte natolik,
že se s ním můžete srovnat? To je snadné.
Sami sebe, ze včera. Tohle je dobrý plán: miřte vysoko,
a myslím to vážně, k tomu se ještě vrátíme. Miřte vysoko,
ale srovnávejte se se sebou. Takže váš cíl je být
o maličký kousek lepší než včera.

A "lepší" si můžete
sami nadefinovat. Nemusí jít o zvnějšku vynucenou morálku. Víte, co vám nejde
a co můžete zlepšit. Řekněte si:
"Takovýhle jsem byl včera. Kdybych dělal tuhle drobnost,
bylo by to o kousek lepší." A to je skvělé,
protože se dáte do pohybu a postupné zlepšování
je nezastavitelné. Můžete s tím začít a bude to vytvářet
paretovské následky.

Začne se to sčítat. Opakovaně jsem viděl... – Lidé mi neustále píšou, že to dělají – Opakovaně jsem viděl,
jak se to lidem stávalo. Nastavili si cíl a ten by měl být: Jaký život si můžu představit, že kdybych ho měl,
stálo by za to jej žít. A nemusel bych být zahořklý,
naštvaný, lstivý, arogantní a pomstychtivý. A o to jde.

Protože to s vámi udělá
opakovaná prohra a to není dobré. A to s vámi udělá i život bez poslání a cílů,
protože život je těžký. Takže si řeknete: dobře, potřebuju
způsob žití, který ospravedlní mé utrpení. Můžete se zeptat sami sebe:
co by dalo mému životu smysl? V té kapitole cituji Nietzscheho, myslím:
"Ten, kdo má proč, zvládne každé jak." To je krásná věta.
A stojí za to se nad ní zamyslet. Takže si řeknete: Jak se vypořádám
se vší bídou, utrpením a marností?

Musím přijít na to, co bych měl udělat,
aby to mělo smysl. Takže máte cíl a říkáte si:
musím se k němu postupně přibližovat. Protože toho moc neumím
a možná ani to ne. Ale stačí být o trochu lepší
než moje včerejší bídné já. A to vás velice rychle popožene vpřed a může se vám to povést, což je milé,
protože proč si nedat úspěch jako cíl? Protože jinak budete zvadlí
jako humr číslo 10 a to není dobré.

Budete pichlaví
a to není dobře. Takže to byla čtvrtá kapitola.