Ali vs. Liston

V 60. a 50. letech znal každý malý kluk dvě věci: věděli, kdo vyhrál fotbalovou ligu a kdo je světový šampion těžké váhy. Box byl v kurzu. Šampionát těžké váhy v Lewistonu v Maine má víc pozornosti než bingo. Dav zvědavců se srocuje před arénou St. Dominic. Ten zápas byl v květnu 1965. Během vzestupu hnutí za občanská práva, všech těch pochodů…



A Muhammad Ali oznámil, že si mění jméno při vstupu do černošské muslimské sekty. Což přililo olej do ohně zaujetí proti němu, a většina amerických médií odmítla říkat mu novým jménem. Máme tu muže, který si legálně změnil jméno na Muhammad Ali, má na to plné právo, a přesto mu nebylo dopřáno. A tak byl zápas v Lewistonu v Maine označen jako Clay-Liston. Lidé tomu prvnímu zápasu nemohli uvěřit, Liston byl neporazitelný. Velký zlý Sonny Liston.



Ali ho v tom zápasu roznesl. Mnozí říkali, že Liston málo trénoval, spousta lidí ho omlouvala, ale většina fanoušků se nemohla dočkat odvety. Vyzyvatel, který tvrdí, že je mu 31, vstupuje do ringu jako první. Muhammad Ali, Cassius Clay, 23, šampion, dosud neporažený. V roce 1965 sportovní fanoušci Muhammada vůbec nechápali, a jak by mohli, byl první svého druhu. Sportovci dřív bývali skromní.



Ve stejném počtu kol nebo méně. Titul v těžké váze, velký zápas, velká noc! První kolo! Čekáme na zvonek a začínáme! Vidíte, že se Cassius drží uprostřed ringu, kde je králem! Muhammad dal možná tak čtyři rány za celý zápas a jedné z nich se začalo přezdívat „Fantom punch“. Pravý hák na bradu! Ali vyhrál i odvetu, odrovnal Sonnyho Listona během dvou minut v prvním kole.



Dva nebo tři dny před zápasem jsem strávil dohadováním o proudu s elektrikáři. Arény byly nasvícené reflektory, bylo to jako fotit ve studiu, jako módní fotografie, proto mají snímky takovou kvalitu. Na zápasy tehdy chodili především muži a spousta z nich byli kuřáci. Hlavní zápas nezačal dřív než v deset, v jedenáct večer a v tu dobu už tam byla mlha.



Ale když se to vyfotilo, spolu s reflektory to vytvořilo takový modrý opar, který tomu dodal dramatičnost. Neměl jsem tušení, že mám ten snímek, že Ali udělal tuhle pózu. Že zkřížil ruku na hrudi, že křičel, neslyšel jsem ani slovo. Těžko uvěřit, jak rychle se to odehrálo. Můj snímek je jedinou barevnou fotkou toho okamžiku. Když jsem druhý den letěl s filmem do New Yorku, koupil jsem si noviny a tam byla moje fotka.



Od fotografa jménem Rooney, dvě židle nalevo ode mě. Úplně totožný snímek, ale v přirozeném světle. Všichni fotku sdíleli, byl tam za Associated Press, já dělal pro Sports Illustrated, takže má fotka jinde nebyla. Nedali ji na obálku časopisu, ale až na čtvrtou stranu čtyřstránkové barevné reportáže ze zápasu. Pár lidí mi řeklo, máš to pěkný, ale nic světoborného. Myslím, že fotka se stala ikonou, za kterou ji dnes lidé považují, protože Muhammad Ali se stal ikonickou sportovní legendou.



Jak jeho sláva rostla a on stárnul, lidé si ho chtěli pamatovat v době největší slávy, když odrovnal Velkého zlého Sonnyho Listona v prvním kole. Přesně tak si ho chtěli pamatovat.