V den, kdy Yankees archivovali číslo Babea Rutha, instinkt fotografa Nata Feina stvořil jeden z nejslavnějších sportovních záběrů. Snímek z roku 1948 vzdává hold nejen baseballové legendě, ale i „domu, který Babe Ruth postavil“.
Poznámka:
Live-ball Era (období živého míče) je označení baseballové ligy po roce 1920. Období předtím se nazývá Dead-ball Era.
MLB = Major League Baseball – americká profesionální baseballová organizace a nejstarší z hlavních profesionálních sportovních lig ve Spojených státech a Kanadě. Celkem 30 týmů hraje v Major League Baseball: 15 týmů v National League (NL) a 15 v American League (AL).
Dugout = doslova zákop; na stadionech jsou šatny pod tribunou, takže v podstatě „v podzemí“, a hráči přímo z nich vycházejí na hřiště.
Překlad: hAnko
www.videacesky.cz Když Amerika ztratila Babea Rutha,
přišla o víc než jen hráče baseballu. Myslím, že byl jednou
z nejdůležitějších postav 20. století. Pro mnoho lidí to bylo zdrcující,
což bylo vidět při vystavení jeho rakve
na stadionu Yankees. Newyorské ulice byly plné lidí,
kteří mu chtěli vzdát poslední poctu. To byl ten rok, kdy Babe
zaběhl 60 homerunů a Yankees vyhráli v sérii
ve čtyřech zápasech za sebou.
Babe Ruth, když použiji baseballovou
terminologii, opravdu změnil hru. Když Bambino zaběhl homerun, tisíce jásaly a další tisíce
sledovaly jeho zápas. Dřív nikdo neodpálil míček tak jako on. Měl jinou techniku,
uměl to výš a dál. Ve hře to bylo úplně nové. Když Babe odpálil,
všichni zůstali s otevřenou pusou. Éra živého míčku začala v roce 1920
v podstatě díky němu, protože lidi z MLB
zkrátka milovali homerun.
Ale především všechny okouzlil
svým úsměvem a milou povahou. Což mu mohlo i uškodit, sám přiznával, že mimo hřiště
si užil spoustu zábavy. Téměř 13 let od jeho posledního zápasu
Yankees ve slavnostním ceremoniálu vyřazovali jeho číslo.
Babe Ruth zemřel 2 měsíce poté. Yankees tehdy oslavovali
25 let od postavení stadionu. Babe Ruth byl jedním z hráčů,
kteří na něm odehráli první hru.
Byl to také den, kdy vyřazovali
číslo jeho dresu, trojku. Myslím, že mnozí tušili,
že je to jeho poslední veřejný výstup. Nat Fein, fotograf Herald Tribune,
tehdy neměl vůbec pracovat. Obvyklý sportovní fotograf onemocněl,
a tak Nata poslali místo něj. Byl jsem v šatně, kde mu
dva muži pomáhali s oblékáním. Bylo vidět, že je nemocný. Pak vyšel na hřiště a já hned za ním. Dav šílel, když se vynořil z podzemí.
Viděli jste jeho nožičky jako párátka,
tradiční kontrast jinak velkého těla. Strhl se obrovský potlesk. Všichni jásali. Když pouštěli sestřih jeho úspěchů,
taky mě to sebralo. A teď sotva stojí,
opřený o pálku jako o hůl. Patřila Bobu Fellerovi,
nadhazovači Cleveland Indians. Všichni fotografové stáli zepředu. A já si řekl, jak to asi vypadá vzadu.
Trojka končí, Babe odchází, už je to tak. Když se postavil za jeho záda,
zachytil nejen fotografy, nejen aktuální hráče Yankees
seřazené na lajně, ale především „dům, který Babe postavil“. Byla to první sportovní fotografie,
která získala Pulitzerovu cenu. Díky Natovi si pamatujeme
tvář „našeho“ Babea Rutha, nevidíme poslední obrázek
starého nemocného muže. Zachytil také emoci rozloučení.
S hrdinou, který byl dřív
tak silný a impozantní, zachytil ztrátu tohoto hrdinství, fyzické a emocionální poslední sbohem. Je to připomínka jednoho období,
které právě skončilo. Sultán odpalu bude navždy
čnít jako král baseballu. Prudký nápřah směrem k nadhozu mnohé nadhazovače budil
ze snu zbrocené studeným potem… Ta fotka zachycuje
americkou historii a mytologii.
hAnkoPublikováno: 5 let
91%5:47
98%8:41
96%3:56
95%5:31
93%6:13
92%4:18