Vztyčení vlajky na IwodžiměSlavné fotografie
15
Joe Rosenthal vzpomíná na okolnosti vzniku slavné fotografie, za kterou získal nejen Pulitzerovu cenu, ale navíc byl záběr zpracován do podoby sochy, připomínající památku námořních jednotek na Arlingtonském hřbitově ve Virginii.
Přepis titulků
Nikdy se nezbavíte toho pocitu, když zatínáte prsty do země a říkáte si, co tady vlastně dělám… Překlad: hAnko www.videacesky.cz 23. února 1945 Joe Rosenthal šplhal na horu Suribači na ostrově Iwodžima. Na vrcholku potkal vojáky vztyčující americkou vlajku. Přicházel jsem na vrchol úbočí, zbývalo mi nějakých 60 metrů. A jak jdu blíž, vidím tu malou vlajku vlající na dlouhém stožáru. Úplně mě z toho mrazí, stejně jako tehdy.
Byla to naše vlajka. A já neměl tušení, jakou fotku tam nahoře udělám. Určitě ne vztyčování, protože už přece vlála. U stožáru jsem pak uviděl v pokleku na zemi asi tak tři mariňáky, co po zemi kutáleli tyč, a jeden z nich měl v podpaží do typického trojúhelníku složenou druhou americkou vlajku. Tak se ptám: „Co děláte, kluci?“ A oni na to…
Něco jako: „Musíme vztyčit tuhle větší vlajku, plukovník chce, aby ji viděly jednotky z celého ostrova.“ Jakože na zvednutí morálky. A ještě taky, že chce tu zatracenou první vlajku zpátky. Tak jsem odhadl, kde ta vlajka bude, jak vysoká ta věc je, jak daleko se musím vrátit, abych všechno zachytil. Bill Genaust, fotograf a kameraman od námořnictva, se objevil po mé pravici a povídá: „Nepřekážím ti, Joe?“ A než jsem řekl, že v pohodě: „Už jde nahoru, Bille!“ Právě zvedli ten stožár ze země a pomalu stoupala nahoru.
Zhoupnul jsem foťák k obličeji a držel, sledoval v hledáčku, kdy přijde vhodný okamžik. Ani mě nenapadlo řešit, jestli je to první nebo druhá vlajka, prostě jsem chtěl vlajku nad Iwo. Moc jsem to chtěl. A můžu jen doufat, že se povedla tak, jak jsem ji v tom hledáčku viděl.
Boje na ostrově pokračovaly dalších 31 dnů a 3 ze 6 vojáků na fotce padli v boji. Podle Rosenthalova slavného záběru vznikla socha, nyní umístěná na válečném památníku blízko Arlingtonského hřbitova.
Byla to naše vlajka. A já neměl tušení, jakou fotku tam nahoře udělám. Určitě ne vztyčování, protože už přece vlála. U stožáru jsem pak uviděl v pokleku na zemi asi tak tři mariňáky, co po zemi kutáleli tyč, a jeden z nich měl v podpaží do typického trojúhelníku složenou druhou americkou vlajku. Tak se ptám: „Co děláte, kluci?“ A oni na to…
Něco jako: „Musíme vztyčit tuhle větší vlajku, plukovník chce, aby ji viděly jednotky z celého ostrova.“ Jakože na zvednutí morálky. A ještě taky, že chce tu zatracenou první vlajku zpátky. Tak jsem odhadl, kde ta vlajka bude, jak vysoká ta věc je, jak daleko se musím vrátit, abych všechno zachytil. Bill Genaust, fotograf a kameraman od námořnictva, se objevil po mé pravici a povídá: „Nepřekážím ti, Joe?“ A než jsem řekl, že v pohodě: „Už jde nahoru, Bille!“ Právě zvedli ten stožár ze země a pomalu stoupala nahoru.
Zhoupnul jsem foťák k obličeji a držel, sledoval v hledáčku, kdy přijde vhodný okamžik. Ani mě nenapadlo řešit, jestli je to první nebo druhá vlajka, prostě jsem chtěl vlajku nad Iwo. Moc jsem to chtěl. A můžu jen doufat, že se povedla tak, jak jsem ji v tom hledáčku viděl.
Boje na ostrově pokračovaly dalších 31 dnů a 3 ze 6 vojáků na fotce padli v boji. Podle Rosenthalova slavného záběru vznikla socha, nyní umístěná na válečném památníku blízko Arlingtonského hřbitova.
Komentáře (0)