Napalm girl

Překlad: hAnko www.videacesky.cz Myslím, že ta fotka změnila můj i její život a taky celou válku. Nick Ut vyfotil snímek „Napalm girl“ před 45 lety. Dívka se jmenuje Kim Phúc. Viděl jsem padat čtyři bomby, přímo na pagodu. Výbuch. O dvě minuty později další letoun, A-1 Skyraider, klesl hodně nízko a vypustil další čtyři. Pomalu a padaly a já řekl: „To je napalm.“ A udělal jsem snímek. Dva lidé nesli těla malých dětí, utíkali a po nich další s mrtvými dětmi.



A jedna stará paní, babička té dívenky Kim Phúc, volala: „Pomoc, pomozte mi!“ V náručí měla chlapečka, který umřel přesně ve chvíli, kdy jsem stiskl spoušť. A pak jsem v hledáčku uviděl dívku, držela si ruku, pokrytá černým prachem. Napadlo mě, proč na sobě nemá šaty? Běžel jsem k ní a pořád fotil. Uviděl jsem její ruku, záda, celé tělo těžce popálené. Věděl jsem, že nemá moc času. Vyhrkly mi slzy: „Proč tu nikdo není?“ Držela si tu ruku, spálenou kůži, měl jsem strach, že umře taky.



Proto jsem ji vzal do nemocnice. Práci jsem odvedl, měl jsem svůj snímek. Tak jsem ji vzal, odnesl do své dodávky, sledoval ji celou dobu až do nemocnice, byla to čtyřicetiminutová jízda. Fotil jsem spoustu napalmu, ale nikdy nic takového. Po vyvolání v temné komoře bylo jasné, že je to TEN snímek. Vzpomněl jsem na bratra, fotografa AP, než zemřel, jak říkal mně a své ženě vždycky, když něco fotil: „Snad jednou fotka skončí válku.“ A když jsem Kim vyložil ve špitálu, povídám bratrovi, mám něco pro tebe.



Všichni editoři v naší kanceláři řekli, že ta fotka neprojde, protože je ta dívenka nahá. Ale šéfredaktor se jen podíval a řekl: „Přidej popis, rychle. Nebudeme nic měnit.“ Ut za snímek v roce 1973 získal Pulitzerovu cenu. Z Vietnamu odjel tři dny před pádem Saigonu a s Kim na dlouho ztratil kontakt. Od toho dne jsem ji navštěvoval každý týden.



Pokaždé, když jsem tam měl práci, šel jsem k nim, stali se mou rodinou. Dva roky jsem pak žil v Tokiu, ale chtěl zpátky do Vietnamu. Chtěl jsem vidět napalmovou holčičku. Moc jsem se o ni bál. Marně se ji snažil najít. Znovu se setkali po čtrnácti letech. Tehdy měla jen 9 let. A teď je větší než já! Tak hezká a usměvavá! Potkali jsme se v Havaně na Kubě.



Volala: „Strýčku Nicku! Podívej na mě a můj obličej!“ Teď je vdaná, má dvě děti a je ambasadorkou OSN. Vídáme se často. Ut odešel do důchodu po padesátileté fotografické kariéře. Po pádu Saigonu jsem měl štěstí a dostal se do Hollywoodu. Tolik zajímavých případů. Fotil jsem O. J. Simpsona. Všechny velké kauzy. Paris Hilton ve vazbě, to je taky má fotka. Ale válka pro mě byla snazší.



V Hollywoodu do vás každý strká. Jsem mrňavý, nemám to lehké! Miluju Vietnam, tolik se změnil. Během války se moc neohlížíte, ale dnešní Vietnam je jako Hong Kong. Vysoké budovy, úplně jiná země. Volají tam na mě: „Nicky, vrátil ses! Zveme tě na kávu! Koupíme ti pho!“ Hlavně staříci jako já, moc přátelští. Proto mám lidi z Hanoje tak rád, jsou na mě tak hodní. Všichni ten snímek znají. Říkají: „Dneska jsme tady, Nicky, jen díky tvojí fotce.“ Všichni mi děkují.



Potkal jsem spoustu bývalých amerických vojáků. Někteří z nich do Vietnamu neodjeli. „Nejel jsem tam díky tvé fotografii.“ Nebo: „Vrátil jsem se kvůli ní dřív domů.“ „Jsem naživu díky tvojí fotce, Nicky.“