Windblown JackieSlavné fotografie

Jackie tvrdila, že jí narušuju soukromí. Já myslím, že ne. Jednou celebrita, navždy celebrita. Musíte se s tím srovnat. Jste slavný, jste na mušce na veřejném prostranství. Překlad: hAnko www.videacesky.cz Když jsem fotil od 60. do 80. let, paparazzi měli celkem volnou ruku. Zlatá éra, jeden na jednoho, mohli jste všude, zachytit správný úhel, výraz, to jsem uměl. Upřímné emoce, výraz v obličeji, to je to hlavní.

Takže jsem přepadl… Tak bych to neměl říkat… Přišel jsem k nim, a pokud se zdráhali, respektoval jsem to. Hlavně musíte mít auto, nedá se spoléhat na taxíky, ti vám červenou neprojedou. Taky se musíte schovávat. Nedívat se do objektivu, ale do očí, navázat kontakt. Okna limuzín, tam musíte s foťákem co nejblíž, aby vám nevznikl odraz. Tak jsem získal skvělé snímky Micka Jaggera s rozevřenými rty.

Když vidíte celebrity obklíčené fotografy, jsou jak hejno piraní. A první piraňou byl Ron Galella. Nebo žralokem, protože plaval sám. Před Galellou paparazzi neexistovali. Museli jste si vytvořit vlastní kodex, a tím se řídit. Galella byl první a po něm následuje jasný propad. Střed Manhattanu byl pro mé focení zlatý důl. A Jackie byla moje zlatá rybka. Poprvé jsem ji viděl v galerii Wildenstein na Madison Avenue roku 1967.

Měla veliké oči a mluvila šeptem, málokdy dávala rozhovory a tohle tajemno bylo jejím osobním kouzlem. Chtěli jsme toho o ní vědět víc a to je součást půvabu, tajemno. Dobře že jsem znal její adresu, Pátá Avenue 1040. Před jejím domem se dobře fotilo, nikdo nezavazel. Byla můj oblíbený ideální objekt, protože byla plná života, hýbala se a já rád fotil lidi v akci, když jsou sami sebou.

Ani nevím, kolik fotek Jackie jsem udělal, snad milion. Já svoje snímky nepočítám. Jackie s Johnem Juniorem jeli na kolech do Central parku. Řekl mi to vrátný odvedle. Zachytil jsem je na chodníku a jako obvykle nařídila ochrance, aby mi rozbili foťák, ale to se nepovedlo. Tak za mnou poslala dva agenty pro film. Žaloval jsem ji za ohrožení mého živobytí, agenti mě prudili.

Dopadlo to špatně, nesměl jsem k ní blíž než na 45 metrů. A k jejímu domu blíž než 90. Ale po odvolání to zkrátili na 8 metrů. Vyrobil jsem si metr a chodil s ním za Jackie. Bylo to k smíchu, že to poruším, jsem říkal už u soudu. Povídám, je to nepraktické, zavazí mi lidi a věci. Prostě nemůžu z takové dálky pracovat. Rok před soudem Galella potkal Jackie na East Side, kde vznikla Windblown Jackie.

Modelka Joy Smith chtěla fotky do portfolia. A já miluju krásu, tak jsem ji fotil zdarma. Říkám, vyzvednu tě, půjdem do Central parku, třeba potkáme Jackie. Když jsme z parku odcházeli, Jackie vyšla zadním vchodem, vyrazila k Madison Avenue na 85. ulici a dál na sever. Na rohu jsem geniálně skočil do taxíku, přirozené snímky musíte získat nenápadně. Mezi 89.

a 90. ulicí jsem cvakl dva, díky ruchu ulice mě neviděla ani neslyšela. A pak taxikář nečekaně zatroubil, protože se mu Jackie taky líbila. Ona se na tom rohu otočila a já tak získal Winblown Jackie. Nádhera. Exkluzivní, spontánní, improvizovaná. Nevěděla, že jsem to já, byl jsem za objektivem. Ale jen jsem vystoupil, poznala mě, nasadila si brýle, ale já fotil dál v dalším bloku od 90. po 91. Pak odbočila na západ.

Tam jsem dal druhý foťák Joy Smithové, Přeostřil jsem na 4,5 metru a povídám vyfoť mě, jak jdu za ní. Z toho mám dva dobré záběry. Pak jsem ji fotil zezadu, než se otočila a řekla: „Jste se sebou spokojený?“ A já: „Ano, děkuju, nashle.“ A šel jsem. Říkám, že je to moje Mona Lisa, usmívá se rty i očima. Je to začátek úsměvu. Není nalíčená ani učesaná. Přirozená krása, vlasy vlající ve větru, krásné měkké světlo. Úžasný byl její nadčasový styl.

Ať už tato, či minulá sezona, nebo padesát let starý kousek, co vytáhla ze skříně, a Windblown Jackie je toho důkazem, vůbec na tom nezáleží. Fotka se téměř nedá přesně datovat. Je to ikonický snímek americké aristokratické celebrity, který definuje celý žánr. Když vezmeme v úvahu, jak dotěrní jsou dnešní paparazzi, myslím, že Ron Galella byl tehdy skoro neškodný. Otázkou zůstává, kde je ta hranice. Zda můžete v noci spát, když vás tohle živí.

A buďto můžete, nebo ne. Za focení Jackie jsem se necítil provinile. Pravda, že jsem svobodu tisku tlačil až nadoraz, ale tak už to je. Nemyslím, že je to nemorální nebo špatné. Bylo to skvělé. A jsem rád, že jsem ty snímky zachoval. Když nikdo jiný, tak já ano. Po více než desetiletém sporu roku 1982 byla kauza Galella versus Onassis urovnána. Do dnešního dne Galellovi hrozí pokuta 120 000 dolarů a až 6 let vězení za focení Jackiiny jediné žijící dcery, Caroline Kennedyové.