Filmová historie: Filmy jsou magické

Nazdárek. Co takhle lístek na jednu z nejvlivnějších forem hromadné komunikace všech dob? Je to všejazyk vyprávějící příběhy o našich nadějích a obavách, dává smysl světu a lidem kolem nás. Mluvím o filmu. To vám asi docvaklo z názvu. Ale jo, mluvím o filmu. Toto mocné médium je součástí lidské kultury, na pomezí umění, průmyslu, technologií a politiky.



Neutečete mu jako výstraze o pirátství a trailerům, které profláknou celý film. Myslím tebe, Batmane vs. Supermane. A taky vs. Wonder Woman, protože byla v traileru. Ale před myšákem Mickeym, tulákem a zda Han vystřelil první, musíme na začátek, do předaleké galaxie… přímo tady. Musíme na začátek, protože stvoření tohoto původce moderní zábavy byla náhoda. Dlužíme to vynálezcům a umělcům, již zkoušeli nové technologie a chtěli zachytit část reality, vidět svět zcela jinak.



Jsem Craig Benzine a tohle je filmová historie. Můžeme? Světla! Kamera! Akce! Teď znělku. Pusťte tam tu znělku. FILMY JSOU MAGICKÉ Pojem „film“ původně popisoval danou technologii. Tenký, pružný materiál s emulzí citlivou na světlo, která si se světlem zachová obraz.



Je to i produkt fotochemického procesu. Film je příběh, ale je to i sloveso, kterým vyjadřujeme natáčení, jako „dnes budu filmovat film“ nebo „Nick mě teď filmuje“ nebo „nafilmuji film na film“. Postupem přešla původní filmová technologie k analogu a digitálu. Nejdřív na VHS a BETA a pak na digitál, třeba když něco točíte mobilem. Na samém počátku své historie, před těmito inovacemi, začal film jako statické obrazy, které se sledovaly v rychlém sledu, což vytvářelo iluzi pohybu.



To, co teď vidíte. Z tohoto kouzla vzešla umělecká tvorba, mísící literaturu, drama, fotografii a hudbu. Jak ale tato iluze funguje? Všechno je to jen o lidském vnímání. Oči si hrají s mozkem, mozek si hraje s očima nebo obojí.



Britský vědec 19. století Peter Mark Roget tento trik nazval perzistence vidění. Díky tomuto jevu neuvidíte černá místa mezi snímky promítaného filmu. Snímek je ve filmařině dost věcí, ale v tomto případě je to okénko, které tvoří film. Když vám před očima bliká snímek, mozek si zachová obraz asi pětinu sekundy. Pokud se v tomto čase objeví další snímek, mozek to černé místo nezachytí. Uvidíte další obraz.



Takže když vám film běží 24 snímků za sekundu, mozek ho nevidí jako 24 snímků oddělených záblesky černé. Vypadá to jako plynulý obraz. To se podobá jinému podivnému jevu jménem „fí jev“, který popsal v roce 1912 český psycholog Max Wertheimer. A „podivný jev“ mi říkali na střední. Fí jev je optická iluze, kdy vidíte řadu snímků v rychlém sledu jako jednotný pohyb.



Asi znáte ty listovačky. Nakreslete v sledu několik obrázků, rychle s nimi listujte a voilà, iluze pohybu. Máte pohyblivý obrázek nebo sledový obrázek, jinými slovy natočeninu, ale ještě lépe: film. To zní dobře, to necháme. Lidé vypráví od doby, kdy mluví, a využívají a animují obrázky stejně dlouho.



Filmy prý vznikly už s jeskynními malbami v Chauvet ve Francii a El Castillo ve Španělsku. Takové ty malůvky zvířat, stromů a lidí načmáraných za zdech před 32 tisíci lety. Tehdejší umělci mohli prý používat pochodeň k iluzím pohybu. O 5 tisíc let později najdeme lidi, kteří vymýšleli vymakanější zařízení ke stejné iluzi pohybu. Z těchto předfilmových animačních nástrojů asi nejvíce znáte zootropy. Jsou to válce se sledy obrázků nakreslenými uvnitř a malými štěrbinami na stěnách.



Roztočte válec a nahlédněte a díky perzistenci vidění a fí jevu to vypadá, že se obrázky pohybují. Po staletí měla tato zařízení nejrůznější tvary a jména. Fenakistiskopy, stroboskopy, stereoskopy, všechny možné skopy, ale ne mikroskopy, ty sem nepleťte. A na hodně dlouhou dobu jsme se filmu blíže nepřiblížili. Dokud nepřišla fotografie.



Měli byste vědět, že film nikdo nevynalezl. Nebyl tu jeden hlavoun a žádný velký plán na průlom v celosvětové komunikaci nebo umění. Jinak bych to byl já, ale to jsem nežil. Ale film, jak ho známe dnes, existuje díky pár šťastným náhodám, technickým inovacím a vědeckým úletům. Zprvu nikdo nevěděl, co dělá. Jako dneska. Myslím tebe, Batmane vs.



Supermane. Fotky přišly v první půlce 19. století, v době velké vědecké a umělecké inovace. Kdo na to měl, ten se tím ve volnu zabýval, zkoušel, co s technikou vytvoří, skloubí, rozšíří nebo přemění. Před fotografií lidé zachycovali svět zařízením jménem „camera obscura“. V latině to znamená „tmavá komora“ a je to skříňka, stan nebo pokoj s čočkou nebo dírou na jednom konci a zrcadlem na druhém. Světlo proletí otvorem a zrcadlo ukáže převrácený obraz.



Jako i předfotografické techniky camera obscura byla novota, hračka. Nebo nástroj umělců pro studium a obkreslování obrázků. Na konci 19. století lidé blbli s fotocitlivými chemikáliemi a zkoušeli poznat jejich vlastnosti a nepoleptat se u toho, což by měl zkusit každý. Ve 20. letech 19. století Francouz Joseph Nicéphore Nièpce pořídil první fotku. Byl to Pohled z okna na Le Gras. Nièpce promítal camerou obscurou na desku cínu s chemikálií citlivou na světlo.



Nejvíce zasažená chemikálie ztvrdla, ale málo osvětlené oblasti zmizely, takže hrubý záznam obrazu přežil. Vědci věří, že desce trvalo několik dní, než se obrázek konečně ukázal. Takže k filmům máme ještě daleko. Ale už se blížíme. Těšte se. Louis Daguerre, Francouz a kámoš Nièpce, zkrátil dobu expozice na pár minut.



Daguerrotypie se v roce 1839 stala první masově prodávanou formou focení, což se obvykle považuje za zrod fotografie. Hurá! Všechno nejlepší. Ale nepředbíhejme. Daguerrotypie měla pár much. Fotky byly dost křehké, blbě se kopírovaly a chemikálie byly, řekněme, jedovaté. Přichází George Eastman, americký podnikatel a zakladatel Eastman Kodak, který dělal fotky na papír, a ne na kovové a skleněné desky.



Nebylo potřeba tolik chemikálií, což asi zachránilo dost fachmanů před otravou. A pak to šlo, jak když bičem mrská. Doslova. Koukněme do Thought Bubble, jak se fotkami pozastavoval čas, a zaměřme se na pohyb. Rozjeď to, Thought Bubble. Teda, já to rozjedu. Budu vyprávět. V roce 1872 se Leland Stanford, bývalý guvernér Kalifornie a dostihový závodník, vsadil s dalším kádrem, že se kůň v plném cvalu nebude v jednu chvíli dotýkat země.



Stanford proto najal vynálezce Eadwearda Muybridge, aby to dokázal fotkou. Muybridge postavil podél dráhy 12 kamer, každá se spustila drátkem a zachytila koně v pohybu. Jeho sada 12 fotek byla novinkou. Rychlý pohyb se změnil na zmrazené okamžiky. Bacha, spoiler. Stanford vyhrál sázku. Vznikly dva obrázky, kde se kůň vůbec nedotkl země.



Z Muybridgeova pokusu vznikly pohybové studie, když fotografové a vynálezci začali těmito novotami rozdělovat nepřetržitý pohyb na dílčí obrazy. A to byl velký skok k pohyblivým obrázkům. Díky, Thought Bubble, jsi super. Dalším fotografem byl zase Francouz jménem Étienne-Jules Marey, kterého fyziologie přivedla k pohybovým studiím letících ptáků a atletů v akci. Místo Muybridgeových drátů přišel s takzvanou fotografickou zbraní.



Skvělý! A přešel z papírových listů na role, takže mohl pořídit sérii fotek, 12 za sekundu. I přes tyto stále vymazlenější techniky nezapomínejte, že jde stále o sadu fotek. Pohybové studie se promítaly díky Muybridgeovu zoopraxiskopu, ale nikdo nechtěl točit filmy, takže svět byl nuda. Tyto inovace dovedly týpka, kterého asi znáte, Thomase Edisona a jeho podřízeného W.



K. L. Dicksona k vynálezu kinetografu. První filmové kamery na světě. A ti připravili půdu pro první filmaře zkoušející filmové techniky a vyprávění. Už víme, že film je iluze, ale je to iluze stvořená lidmi, kteří předvádí daný úhel pohledu. Díky volení úhlu a velikosti záběru, objektivu, osvětlení, a kolik chlupů dáte na Wookieho, mohou filmaři ovlivnit, jak jako publikum vnímáme realitu. Film tedy nebyl vynalezen, narazili jsme na něj.



Pár náhodiček přineslo filmy jako Občan Kane, Velká iluze, Černoška z… a experimenty Stana Brakhage. A Čaroděj ze země Oz, Dobyvatelé ztracené archy, Captain America: Občanská válka a Žralokonádo. Filmů máme habaděj. A hodně vás jich může ovlivnit. Ale o tom si promluvíme příští týden. Dnes jste pochopili film jako magii díky tomu, jak oči a mozek fungují.



Díky, oči a mozku. Představili jsme si počátky filmu, kdy lidé používali sledy obrázků k vyprávění. Probrali jsme fotografii jako obří skok kupředu, když chemikálie a světlo zachytily obrazy a ukázaly zcela novou realitu. Příště probereme první filmové kamery a začátky filmů, jak je známe dnes. Překlad: Kara www.videacesky.cz