Tři generace matekSlavné fotografie

Překlad: hAnko www.videacesky.cz MÁTI Tři generace žen podle Arlene Gottfried. Když se máti s babi loučily na konci dne, dávaly si pusu. Pusu na rty. Připadalo mi to k popukání. Ale bylo to pro ně typické. Pamatuju, jak na mě máti volala, byla jsem kdesi na chodbě… Chtěly se rozloučit a věděly, že to ráda fotím, tak mě volala. Kdykoliv jsem viděla milý okamžik, něco k zachycení, prostě jsem fotila.

Máti, babi a sestru. Je to jejich život v Brooklynu. Nakupování… babi na návštěvě u máti, stárnutí, nemoci… Bylo to v obyčejném prostředí, nikdy nic výstředního. Ale tak to je, tak jsme žily. Arlene už je tady. A jen co přišla, už mě tady fotografuje. Babi se jmenovala Minnie Zimmerman.

Hned se mi vybaví jeden obrázek, jak babi sedí na posteli. Byla rozhodně velice samostatná, silná osobnost. - Chceš jít ven? - Ano, můžeš mě vzít kamkoliv. - Nemám povolenku. - Nemáš povolenku? - Ne. - Proplížíme se ven? - Jasně. Mám moc ráda její fotku z Burger Kingu. Je to jako dárek, čisté štěstí, když všechno funguje a podaří se dobrý snímek. Kupodivu to byl její poslední den, byla jsem v nemocnici s bratrem.

Vracela jsem se z venku a zaslechla, jak mu říká: „Z Arlene bude slavná umělkyně, ale já už to neuvidím.“ Já tomu nevěřila. Ale ona ano. Mamka se jmenovala Lilian Zimmerman. Měla takovou bohémskou duši. Nikdy nešla s davem, byla vždycky proti proudu. Byla těžce nemocná a hodně trpěla. Ale všichni přiložili ruku k dílu a starali se o ni.

Bylo to hrozné a všichni jsme to prožívali s ní. Nemohla jsem skoro nic dělat. Kromě focení. Stárnutí, onemocnění a postupné vytrácení. Je to součást života, i když ne moc radostná. Nevím, jestli bych to zvládla znova, třeba právě teď, nejsem si jistá. - Arlene ani já to nemůžeme zvednout. - Vezmu to. Myslím, že jsem se snažila zastavit čas. - Haló?

- Což samozřejmě nešlo. Sestra se jmenuje Karen Gottfried. O máti se starala tak laskavě, jak jen to šlo. Teď má skvělého syna, Grahama, je mu 11. Máti a babi zemřely chvíli po sobě. A když Karen porodila, bylo to jako pokračování toho života. Pomohlo to zmírnit bolest ze ztráty. Mám v hlavě vzpomínku, jak běžíme ulicí na Coney Islandu. Máti byla šťastná, foukal vítr, byly jsme u oceánu, měla tolik energie, když byla mladší, silnější a zdravější.

Co nás naučily? Asi být čestné. Obě dvě. Vždycky dodržely slovo. Život nebyl vždy lehký, ale obě mu dávaly vše, co mohly.