Zdravím. Nedávno jsem se dostal do pěkného maléru... se spolubydlící. Vy používáte spíš výraz "spolubydla", že jo? Jednoho dne mi totiž moje spolubydla napsala: "Jamesi, mohl by sis z koupelny odnést oblečení, co ti tam schne, a nechat si ho u sebe v pokoji?" Měl jsem si přenést oblečení, protože měla přijet její máma, která náš byt ještě neviděla, a ona na ni chtěla udělat dojem.

Tak jsem vzal všechno oblečení a schoval jsem ho do pokoje. Bylo pořád trochu mokré, takže... hrdinský čin. A pak se stalo tohle. Stačí koupit raz, dva, tři, pět, šest sáčků mouky... vyhradit si jedno odpoledne a zapojit fantazii a máte z bytu...

líheň drogového dealera. Je to hračka. Samozřejmě nestačí jen... Musíte být hodně kreativní. Pak jsem ještě našel dolar... A pak... přišlo mi to pořád... Přišlo mi, že se držím při zdi, tak jsem si založil knihu lidí, co mi dluží prachy... za drogy...

které jsem jim prodal. A celé to bylo... Musím na rovinu říct, že vás to pobavilo mnohem víc než spolubydlu. Problém je, že já nikdy nepoznám, kde končí sranda, kde je ta hranice... Tohle byla jen předehra. Když jsem se do toho bytu nastěhoval, měli jsme velkou schůzku, kde se řešil domovní řád a tak. A spolubydlové koupili v IKEE takové šikovné bedýnky na toaletní potřeby.

Jednu mi vyklidili a já měl radost. Ale místo toaletních potřeb jsem svou bedýnku naplnil až po okraj gumovýma kachničkama. Přišlo mi to vtipný. A pokaždé, když jsem šel do koupelny, nějak jsem je přerovnal. Začalo mě to hrozně bavit. Hrozná hlína. Postupně to dostalo příběh.

Udělal jsem třeba honičku... A po čtyřech pěti měsících přišly ty kachničky s vlastním náboženstvím. Začaly uctívat nejrůznější předměty. Jednoho dne dokonce slavily svatbu... Byl to překrásný den. Počasí nám vyšlo skvěle. Vážně nádhera. Pak přišel Halloween... Po šesti nebo osmi měsících už začaly být dost sofistikované. Potřebovaly se zabavit, a tak začaly točit vlastní filmy. Natočily několik blockbusterů.

Byla to nádhera, krásný moment... Ale to není vše... Dívejte. Hrozná tragédie... Problémem bylo, že jsem... Pořídil jsem jich víc. Začal jsem je aranžovat, jako by vylézaly z odpadu. Ale nejhorší na tom je, že když vlezete na internet a začnete pátrat, můžete si objednat...

velkoobchodní balení... až z Číny. Tohle jsou skutečné záběry... Neměl jsem co na práci. Z koupelny byl najednou hotovej Norimberk. Začalo to se mnou jít z kopce. Bylo to zlý. Tehdy mi přišla zpráva: "Jamesi, musíme si promluvit o těch kachničkách."

O takovou zprávu nikdo nestojí. Odepsal jsem: "O jakých kachničkách?" Zatloukal jsem, co to šlo. "O těch, co jsou v koupelně." "V koupelně?" "Jo, o těch kachničkách v koupelně!" "Aha, ty myslíš tyhle..." "Co je s nima?" "Prosím, už přestaň."

"Když jsem se šla ráno sprchovat, musela jsem odklidit dobrou stovku... malých kachniček." Napsal jsem: "To mě mrzí. Od teď už žádné malé kachničky." Většina z vás tu zprávu prohlédla mnohem dřív než ona. Jí to vůbec nedošlo. Málem to s ní seklo. Tobě to připadá vtipný? docela jo "Na víkend jedu pryč, ale než se vrátím, chci, aby všechny ty kachny zmizely!"

Nemějte jí to za zlé. V tom bytě se skoro nedalo hýbat. Všude samá kachnička. Tak jsem napsal: "Můžu si nechat aspoň jednu?" Načež odepsala: "Jednu." Tobě jeblo. Kač-kač! Díky za pozornost. Úžasný. Vážně skvělý! Díky, žes přišel.

To byl James Veitch, dámy a pánové! Překlad: BugHer0 www.videacesky.cz