Proč mají zvířata tak rozdílnou délku života?

Pro háďátko obecné, mikroskopického laboratorního červa, celý život představuje pouhých pár týdnů na Zemi. Srovnejte to s želvou, která se může dožít i víc než 100 let. Myši a krysy umírají už po 4 letech, zatímco velryba grónská, nejdéle žijící savec na Zemi, může žít i přes 200 let. Stejně jako většina živých organismů i převážná část zvířat postupně degeneruje po dosažení pohlavní dospělosti v procesu známém jako stárnutí.



Ale co to stárnutí vlastně je? Příčiny tohoto procesu jsou různé a složité, ale ve výsledku je stárnutí způsobeno odumíráním a dysfunkcí buněk. Když jsme mladí, naše buňky se neustále regenerují, aby nahradily ty odumřelé a odumírající. S přibývajícím věkem se však tento proces zpomaluje. Starší buňky navíc nevykonávají svou funkci tak dobře jako mladé. Naše tělo kvůli tomu chřadne, což časem vede k nemocem a smrti.



Pokud je tomu skutečně tak, proč jsou tedy v živočišné říši tak velké rozdíly ve stárnutí a délce života? Odpověď spočívá v několika faktorech, včetně okolního prostředí a velikosti těla. Ty mohou na živočichy vyvíjet silný evoluční tlak, aby se přizpůsobili, důsledkem čehož se proces stárnutí u různých druhů liší. Vezměte si chladné hlubiny Atlantiku a Severního ledového oceánu, kde se žraloci grónští dožívají i víc než 400 let a chionka jedlá až 500 let.



Možná nejpůsobivějším z těchto oceánských staříků je antarktická křemitá houba, která v ledových vodách přežívá víc než 10 000 let. V takto chladných prostředích se zpomaluje srdeční tep a metabolismus. Vědci se domnívají, že i to způsobuje zpomalení stárnutí. Lze tedy říct, že svým způsobem prostředí přispívá k dlouhověkosti. Pokud jde o velikost, často, i když ne vždy, platí, že větší druhy mají delší dobu dožití než druhy menší.



Tak například slon nebo velryba budou žít mnohem déle než myš, krysa nebo hraboš, které zase mají roky navrch oproti mouchám a žížalám. Někteří malí živočichové jako žížaly a mouchy jsou navíc omezeni mechanismem buněčného dělení. Jsou tvořeni hlavně buňkami, které se při poškození nemohou dělit a nahrazovat, takže jejich těla degenerují rychleji. A velikost je u zvířat významným evolučním faktorem.



Menší tvorové jsou snazší kořist pro predátory. Například u myši lze jen těžko očekávat, že ve volné přírodě přežije déle než rok. Proto se vyvinula tak, aby rostla a rozmnožovala se rychleji, což byl z evolučního hlediska obranný mechanismus proti kratší době dožití. Naproti tomu větší zvířata se lépe brání predátorům, a tak si mohou dopřát čas na to, aby dorostla do velkých rozměrů a několikrát se za svého života rozmnožila. Výjimku z pravidla o velikosti tvoří netopýři, ptáci, krtci a želvy, ale všechna tato zvířata mají jiné adaptace, které jim umožňují predátorům uniknout.



I tak známe případy, kdy zvířata s podobnými charakteristickými znaky, jako jsou velikost a životní prostředí, stárnou zcela odlišným tempem. Bývají to genetické odlišnosti, třeba to, jak buňky jednotlivých organismů reagují na hrozby, které mají často za následek rozdíly v délce života. Kombinace všech těchto faktorů, které se u různých zvířat projevují v různé míře, vysvětluje variabilitu, kterou v živočišné říši můžeme pozorovat.



A jak je to u lidí? Průměrná naděje dožití je u lidí v současné době 71 let, což znamená, že ani zdaleka nejsme nejdéle žijícími obyvateli Země. Jsme ale velmi dobří ve zvyšování naší naděje dožití. Na počátku 20. století se lidé v průměru dožívali pouze 50 let. Od té doby jsme se naučili přizpůsobovat a ovlivňovat mnoho faktorů, které způsobují smrt, jako jsou expozice životního prostředí a výživa.



Díky tomu a dalšímu prodlužování naděje dožití jsme zřejmě jediným druhem na Zemi, který převzal kontrolu nad svým přirozeným osudem. Překlad: marysol www.videacesky.cz