Proč někteří ptáci nelétájí?

„I když pták chodí, zdá se, jako by měl křídla.“ V bujných australských deštných pralesích hnízdí ptáci v nízkých větvích a prochází se po lesní půdě a přitom si užívají stín a tropické ovoce. Ale v džungli nejsou sami. Ve stínech se plíží pes dingo a jeho chutě ovoce neuspokojí. Ptáci odlétají do bezpečí, tedy až na kasuára, který se svými maličkými křídly vzlétnout nedokáže.



Místo toho útočí a dinga odhání jediným pohybem ostrých drápů. Kasuár je jedním ze zhruba 60 žijících druhů nelétavých ptáků. Nelétaví ptáci žijí po celém světě, od australské divočiny přes africké savany až po antarktické pobřeží. Patří sem některé druhy kachen a všechny druhy tučňáků, obyvatelé bažin, rychlí pštrosi, obří emu a drobní kiwi.



Ačkoli společný předek všech moderních ptáků létat mohl, mnoho druhů ptáků svou schopnost létat ztratilo. Létání má nesporné výhody, zejména útěk před predátory, lov a cestování na dlouhé vzdálenosti. Ale také má vysokou cenu: spotřebovává obrovské množství energie a omezuje velikost a hmotnost těla.



Pták, který nelétá, šetří energii, takže dokáže přežít na vzácnější nebo méně výživné potravě než ten, který létá. Například slípka novozélandská žije téměř výhradně na měkkých trsech horských trav. Pro ptáky, kteří hnízdí nebo se krmí na zemi, může být tento sklon k nelétavosti ještě silnější.



Když pták nečelí velkému tlaku, aby létal, může schopnost létat ztratit už za pár generací. Pak, během několika tisíc či milionů let, se ptačí těla uzpůsobí tomuto novému chování. Jejich kosti, kdysi řídké kvůli minimalizaci váhy, houstnou. Jejich robustní peří se mění v chmýří. Křídla se zmenšují a v některých případech mizí úplně. A výčnělek podobný kýlu na jejich hrudní kosti, kde se napojují letové svaly, se zmenšuje nebo mizí, s výjimkou tučňáků, jejichž letové svaly a výčnělky se uzpůsobily k plavání.



Schopnost létat ptáci většinou ztrácejí poté, co přiletí na ostrov, na kterém nejsou žádní predátoři. Dokud se tam žádní předátoři neobjeví, ptákům se daří, ale jsou zranitelní vůči změnám prostředí. Třeba když lidé na ostrovy přivezou psy, kočky, a neúmyslně i hlodavce. Tato zvířata nelétavé ptáky často loví, a mohou je i vyhubit.



Na Novém Zélandu ohrozili hranostajové dovlečení evropskými osadníky mnoho původních druhů nelétavých ptáků. Některé vyhynuly, zatímco jiné jsou v ohrožení. Ač s sebou nelétavost přináší úsporu energie, mnoho nelétavých ptáků si jejích výhod moc neužije a brzy končí stejně jako dodo. Ale někteří nelétaví ptáci na pevnině po boku dravců přežili.



Na rozdíl od většiny malých nelétavých druhů, které se rychle objevují i mizí, tihle velikáni nelétají už desítky milionů let. Jejich předci se objevili zhruba ve stejnou dobu jako první malí savci a dokázali přežít zřejmě díky tomu, že se vyvíjeli a rostli ve stejnou dobu jako jejich predátoři z říše savců. Většina z těchto ptáků, jako emu či pštrosi, znásobila svou velikost a vážila o stovky kil víc, než by jejich křídla uzvedla. Jejich nohy zesílily, i chodidla byla robustnější a nově vyvinuté stehenní svaly z nich udělaly impozantní běžce.



I když už je nemají na létání, velká část těchto ptáků používá křídla k jinému účelu. Můžete je spatřit, jak pod ně strkají hlavu, aby se zahřáli, jak jimi mávají na své partnery či schovávají vejce, nebo jak jimi dokonce navigují při běhu. Možná že už nelétají, ale pořád si to dávají. Překlad: marysol www.videacesky.cz