Karate KidAngry Video Game Nerd

Překlad: Rizyk www.videacesky.cz Tahle hra je na hovno. Kurva! KURVA! Kurva! Chcípni! Naser si! Chceš mi teď pomoct, dědo? Budu upřímný ohledně této hry.

Páni, jak já tuhle hru nesnáším. Nejradši bych se kvůli ní zabil. Utěšuje mě jen to, že všichni ostatní sdílí mou frustraci. Karate Kid je hra, která děsila mnohá dětství. Všichni říkají to samé: "Miluju ten film, tak jsem koupil hru... a nemůžu ji vystát. Přesto musím pokračovat, protože ji musím porazit." Takže o co jde s touhle hrou, že přeměnila nešťastné děti na zatrpklé dospěláky, připomínající jejich zlostné dětství?

Pořvávajíc na televizi a házejíc ovladač. Kdokoliv porazil tuhle neskutečně těžkou sračku, nebude mít ani špetku uspokojení, spíše výčitek. Protože to je naprostá ztráta zkurveného času. Je to jako vyhrát nějaký brutální souboj, ale dosáhnete jen toho, že budete mít krvavé modřiny a zlomené kosti.

Nestojí to za to. Největší problém je v divném ovládání. Šipkou nahoru skáčete, což moc nepomáhá, protože můžete skákat jen rovně do vzduchu. Musí stát nehnutě. Pokud se dotknete nepřítele, tak odletíte do protisměru. Nemůžete se dostat dost blízko na útok. Umřete v každé díře a je strašně lehké do nějaké spadnout.

Takže při každém zásahu blízko jámy jste v podstatě mrtví. První úroveň je až směšně lehká. Bojujete jeden na jednoho a všem nakopete prdel. Vyhráli jste. Teď to uděláte zas a znovu. Ve druhé úrovni se dostaneme k side-scrollingové části. Skoro jako vykrádačka Kung Fu, ale mnohem horší. Občas narazíte na bonusové úrovně, které jsou téměř nemožné. Myslím, že můžu říct, že tohle by bylo jednodušší v reálném životě.

Ve třetí úrovni je tajfun, takže vás vítr tlačí zpátky. A pokud to nestačí, tak tady poletují větvičky a ptáci. Každá možná střela vás oslabí a posune zpátky. A všude tu jsou jámy. Nesnáším tuhle hru, ale proč ji hraju? Takovou otázku si položil každý a všichni měli stejný důvod. Protože jste naštvaní a chcete vyhrát. Chcete porazit Nintendo. Krutá pravda ale je, že to zajímá jen vás samotné.

Pak se dostanete do čtvrté úrovně a ta je sakra těžká. Nemůžete se k nikomu přiblížit, abyste zaútočili. A všichni mají kopí, která vás posouvají zpátky. Občas někoho můžete trefit, když jdete do kopce, ale z kopce nejste schopni udeřit dost nízko. Všichni se na vás spojí, mlátí vás kolem a nemůžete nic udělat. A hádejte co.

To je poslední úroveň. Pokud jste čekali nějaké velké finále, které stálo za ty potíže, tak jste se mýlili. Stane se jen to, že pan Miyagi mrkne. To je ale sračka. Nejspíš si řekli, že když má jen čtyři úrovně, tak musí být co nejtěžší. A co takhle - co kdybych já udělal hru, kde je jen jeden útes, který musíte přeskočit, a je to skoro nemožné. Ale pokud to dokážete, tak vyhrajete hru a je konec.

Co si sakra mysleli s takovou sračkou? Do prdele. Pokud jste pravý Nintendo sběratel, udělejte si laskavost a nekupujte tuhle hru, nestojí za to. Udělala spousty životů mizernými. Pokud ji uvidíte ve slevě za dolar, držte se od ní. Ani se jí nedotýkejte.