Philips CD-i, část 1.

Tohle je jeden z původních
plyšových Donkey Kongů z počátku 80. let. Proč mu udělali takový ruce?
Co se nám tím snaží říct? A čumte na ten výraz.
Ví, že je to prdel. "Hele, hele, hej! Mrdat tě!" Vezme vás zpět do minulosti hrát ty největší zhovadilosti. Radši by si nechal od buvola nasrat do ucha.

Radši by sežral shnilou řiť přejetého skunka a zapil to pivem. Je to nejnaštvanější hráč, jakého znám. Je to Naštvaný Nintendo Nerd. Je to Naštvaný Atari Sega Nerd. Je to Naštvaný Videoherní Nerd. A sakra...
Dnes si něco povíme o Philips CD-i. Nejdřív vám poodhalím
trochu té historie.

Nintendo spolupracovalo s Philips
na CD rozšíření pro Super Nintendo, které nikdy nevyšlo. Na stejném konceptu pracovalo
Nintendo i se Sony... A všichni víme,
co z toho nakonec vzešlo. Playstation. Ale i Philips přišel s vlastní
herní konzolí, ale navíc dostal povolení
využít některé slavné Nintendo série. A tak vznikla kreténská Mario hra
a tři kreténské Zelda hry.

Link: The Faces of Evil,
Zelda's Adventure a Zelda: The Wand of Gamelon. Aha... Tyhle hry jsou notoricky známé
pro svou vyhlášenou sračkoidnost. Ale tomu se těžko věří. Jak by mohla existovat
špatná Zelda hra? Či dokonce tři! A na konzoli,
která není od Nintenda.

Pokud jste o nich neslyšeli,
možná si říkáte, že jste sto let za opicema. Ale věřte mi, v tomhle případě
je nevědomost požehnáním. Než začneme,
pojďme si něco říct o samotné konzoli. Tak zaprvé, ta mrdka je takřka nefunkční. Super začátek, co?
Musel jsem si koupit tři. Jo, tři CD-i, dokud jsem
nenarazil na kus, který funguje. První nenačetl CD,
tento druhý má stejný problém. Ještě jsem ho nevrátil,
abych vám jej mohl ukázat.

Nakonec jsem sehnal
tuhle obří bestii. Je neskutečně velká.
Vypadá spíš jako starý video. Toto je ta největší konzole,
kterou jsem kdy viděl. Můžete do ní narvat
dva tyhle modely. Doslova. Vzpomínáte si na mou recenzi Atari 5200,
kde jsem se rozčiloval, jak je velké? Obě konzole jsou nechutně velké,
ale CD-i o chlup vyhrává. Ale funguje? Ano. Ale myslel jsem,
že mám rozbitý port pro ovladač. Mám 4 různé ovladače,
ale žádný z nich nefungoval.

Tedy až na tenhle bezdrátový,
který je tak na píču, že nestojí za řeč. A pak jsem zjistil,
že je tu druhý port. Na zadní straně. Takže ten vepředu je buď rozbitý,
nebo určený pro druhého hráče. To znamená, že kdykoliv chci vyměnit
ovladač, musím vytáhnout celej ten krám. Do prdele práce! Ty vřede na tváři lidstva! Sračka jedna zkurvená...

Tomu říkám osina v prdeli! Proč nemohli oba dát dopředu?
Vážně. Co je to ksakru napadlo? Teď se podíváme na ovladače. První je klasický ovladač,
jaký dobře známe. Druhý vypadá jako lžíce.
Ne, fakt tomu nerozumím. A další má tenhle trapný joystick.
Jde to hrozně ztuha. Je to v podstatě jen kus plastu
na běžném d-padu. A nakonec bezdráťák.


Tenhle ovladač prodávali s konzolí. Ale jak už jsem řekl,
je úděsnej. Prst vám sklouzává z joysticku
a tlačítka jsou příliš blízko. Představte si, že by jste hráli N64,
ale všechny čudlíky byly kolem joysticku. Na klasické klikací adventury to ujde,
ale akční hry typu Zelda je prakticky nemožné
s tímhle křápem ovládat. Hodí se tak maximálně
na hraní takových klasik jako Čtení s Méďou Patlou,
Pozor, jdou k vám kuřátka, Plachtění
a Květiny Roberta Mapplethorpea.

Jo, na CD-i vyšlo
plno vzdělávacích her, pár akčních her, ale vrhněme se po hlavě
do prdele k těm, které vás zajímají. Zelda hry jsou celkem vzácné
a taky pěkně drahé. Zelda's Adventure
mě stála přes 180 dolarů. Když nepočítám peníze,
které jsem dostal zpět za vadné konzole, tohle všechno mě stálo
zhruba 700 dolarů. Už dávno jsem chtěl udělat
CD-i recenzi, ale zčásti kvůli finančním a technickým problémům
jsem s tím pořád otálel.

Ale než se vrhneme na Zeldu,
začněme s Hotel Mario. Tahle hra mě stála přesně
0 dolarů. Dostal jsem ji darem. Dík, Casey. Tos mi mohl
rovnou poslat hovno v alobalu. Hned na začátku se spustí
úchylnej filmeček. To je od princezny milé,
že nás pozvala na piknik, viď, Luigi? Doufám, že navařila hromadu špaget. Připomíná mi to
Super Mario Bros. Super Show, ale ještě víc stupidní.

Hra není zrovna to, co byste očekávali.
Ale co vlastně očekávat od "Hotel Mario"? No, určitě ne tohle...
Akorát běháte kolem a zavíráte dveře. Nedělám si prdel. Vaším úkolem
je pozavírat všechny dveře před limitem a hurá do dalšího kola. To je nenapadlo nic lepšího? Co třeba zabít všechny Goomby a Koopy? Proč zavírání dveří? Už takhle to zní jako strašná psina,
a to nevíte, že se pořád otevírají.

Když už se zdá, že stačí
zavřít poslední, otevřou se další. A než k nim doběhnete, tak zase další. Navíc se zdá, že vám
pořád někdo stojí v cestě. Pokud vyskočím brzo,
sejme mě Goomba v patře. A i když hajzla zašlápnu,
odmrští mě nahoru, kde mi zmalujou prdel. Sledujte, teď jsem po kolena v píči. Super, teď jim dávám! Kurva!

Bacha na dveře... Když jsme u dveří,
můžete se v nich schovat, což občas pomůže. Ale pojďme si něco říct
o těhlech dveřích se šipkama. Jsou to výtahy... nebo možná schodiště.
Směr šipek je jasný. Nahoru a dolů. Ale na ovládání si musíte
chvíli zvykat. Mám zažité, že když vidím
šipku dolů, mačkám "dolů". Ale tak to nefunguje.
Musíte zmáčknout "nahoru" nehledě na šipky. Až když chcete vystoupit,
musíte zmáčknout "dolů". Takže se často přistihnete,
že mačkáte "nahoru" u šipky dolů a ve dveřích se šipkou nahoru
mačkáte "dolů".

Kurevsky matoucí. A výtahy vás často
nevezmou tam, kam chcete. Ne! Vykopl mě na druhé
straně, kde mě zajebala stonožka. Hra spíš připomíná staré arkádovky
jako Donkey Kong nebo Mario Bros. V tomto ohledu není Hotel Mario
zase tak špatný. Nabízí solidní výzvu, ano,
ale tohle nebyl počátek 80. let, ale rok 1994 a konzole nové generace.

Původně měli v plánu vydat
pokračování Super Mario World s názvem Super Mario's Wacky Worlds, ale to se zrušilo
a my místo toho dostali tohle... Pohádky je konec. CD-i sraček je na jeden
hovnocuc příliš moc, takže se těště na druhou část.
Pustíme se do Zelda her. Překlad: DJ Obelix
www.videacesky.cz