Seznam přání, 1. částAngry Video Game Nerd

Hry různý hraje, na ty nejhorší vzpomíná. Zjistí, která je ta největší hovadina. Naštvaný Videoherní Nerd je tu! Dělá si seznam a dvakrát ho kontroluje. Půjde domů a dá si kuře na smetaně. Naštvaný Videoherní Nerd je tu! Nesnáší sračkoidní hry. Ví, který si rozbít zaslouží.

Možná je snad všechny nesnáší, páč mu kurva hrabe ve věži. Mějte se na pozoru, ty hry nezkoušejte. Raděj je nehrajte, důvod se od něj dozvíte. Naštvaný Videoherní Nerd je tu! SEZNAM PŘÁNÍ * 1. ČÁST V 80. letech naši rodiče nekupovali dárky online, protože Internet ještě neexistoval.

Tehdy to bylo celé o katalozích. Každej velkej obchodní dům, jako Sears a JCPenney, vydával tyhle sváteční knihy přání. Takže každý rok bylo tradicí procházet tyhle katalogy a kroužkovat všechno, co jste chtěli od Santy. Vše, co jste si jen dovedli představit, v nich bylo. Samozřejmě tam byly videohry. Byly v nich všemožný zhovadilosti jako Roll & Rocker a Dr.

Jekyll & Mr. Hyde. Za $39,87? Pěkná zlodějina! Když mluvíme o cenách, je zvláštní, že v určitém okamžiku byly NES a Atari 7800 za stejnou cenu. O 7800 se tu píše, že má "super responzivní joystick", protože věděli, že ovladače Atari 5200 stály za kus hovna. Jo, mít responzivní ovladač je tak trochu nutnost, nemyslíte? Kromě toho vedle sebe existovaly kamery Super8 a VHS. Nová VHS kamera mohla stát i 1000 dolarů!

Jo, možnost se skutečně nahrát byl luxus. Moje rodina si ji vždy musela půjčovat. Jsou tam akční figurky jako Želvy Ninja, InHumanoids, Skuteční krotitelé duchů, jakož i další krotitelé, kteří byli všem u prdele. Tady je obří letadlová loď z G.I. Joe. Různý druhy hraček, úplně všechno! Jde poznat, že lidi, kteří fotili tyhle figurky, o nich nic nevěděli. Proč třeba Lion-O a Mumm-Ra spolu jedou v hromotanku?

A proč je laser v uvozovkách? Napsal to Dr. Zloun? Nedokážu ty knihy úplně vystihnout. Pokud nějakou najdete, doporučuju ji projít. Je to vážně něco. Když říkám, že v nich bylo všechno, tak myslím opravdu všechno. Vědecký věcičky, koně, šperky, spodní prádlo. Ze stránky pro děti jste otočili na tabák. Tyhle knihy byly hlavně pro děti, aby rodičům řekly, co chtějí. A jsou tam i stránky s omalovánkami.

Ale pak tam jsou věci jako nože a střelné zbraně! To je hrozný! Děcko by si tím listovalo a vidělo to! Byli jste na stránce plné dětských spacáků a hned na další straně je skříň na zbraně! Hned pod spacákem s Mariem jsou zbraně! A bylo jich tam hodně! Zpátky ke hrám. Často byl popis dost sporný. O Zeldě se tu píše: "Sbírej krystaly, abys zastavil vojevůdce."

To je nejhorší popis Zeldy, co jsem kdy slyšel. Karate Kid na NES měl špatný obrázek. Kde tohle vzali? To není Karate Kid! U Krotitelů duchů pro Segu Master System se píše: "užijte si zábavu". To určitě! A zůstal tu i překlep: Gorza místo Gozera. A pak se dostáváme k hrám od Tigeru. A jéje! Jste za volantem v rychlém reálném závodění plném napětí!

Plné vzrušující akce? Realistická grafika a zvuk? To si děláte prdel? Nedalo se poznat, jestli hry byly dobrý nebo ne. Když se dostaly do stejnýho katalogu jako Zelda, čekali byste, že budou super. Jak jsem zmínil, bylo to období př. I. - před Internetem. Nebyly tu online recenze her, který by vám řekly, že hra stojí fakt za hovno.

Bylo to jak střílet naslepo. Měli jste jen obrázek, chabej popis a někdy i info od lidí. Většinou jsme tíhli ke hrám, který měly určitou pověst. Skate or Die byla jednou z nich. Hra o skejtování, kterou vás provázel Rodney Dangerfield s čírem. I když jste o skejtování nic nevěděli, chtěli jste být součástí tý kultury, chtěli jste být cool. Stejně jako bylo nezbytný nosit jasný barvy a poslouchat glam rock, museli jste skejtování aspoň zkusit.

Pokud jste nebyli dobří, spadli byste na ksicht a zranili se, pak byste šli hrát tuhle hru a potrestali se ještě víc! Pořád jenom padáte, padáte a padáte! Jedinej způsob, jak to slušně hrát, je naučit se to divný ovládání. Jako byste se učili chodit po laně pozpátku. A až se naučíte hrát těch pět miniher, uvědomíte si, že to je všechno! Dvě různý soutěže na rampě, souboj a časovka a závod, který jsou tak krátký, že je dokončíte pod minutu.

Skoro každý dítě mělo někdy tuhle hru ve svojí sbírce. Měla cool hudbu, chytlavý slogan a ukazovala vše, co bylo na osmdesátkách skvělý. Ale ta hra... byla kupa sraček. Sraček, pro který jsme měli vášeň. Skejt nebo smrt? Když se ohlížím zpět, přeju si, abych si vybral to druhý. Pak je tu Bad Dudes nebo Bad Dude, jak to nazývá tahle kniha přání.

Už to "bad" v názvu znamenalo, že to musí být dobrý! Další důkaz, že jsme měli všechno pomotaný. Je to monotónní mlátička s kousavým pohybem, mizernou detekcí zásahu a podělaným ovládáním. Je to další z těch her, kde A a B jsou prohozený. Neboli B je skok a A útok. A víte, jak to má bejt normálně. Jasně, bylo to brzo v době mlátiček, takže tehdy to bylo super a macho. Hraní týhle hry bylo symbolem pravýho chlapáctví!

Ale neustála souboj s časem. Radši byste místo ní hráli Final Fight 3. Přesto ale má svůj odkaz a má jednu z nejslavnějších úvodních obrazovek všech dob. "Jseš dost drsnej borec, abys zachránil prezidenta?" "Bad", co to s tím bylo? Možná můžem vinit Michaela Jacksona, že udělal z "bad" tak super slovo. Ale nikdy jsme neměli poslouchat Lucase o Power Glove. V některých případech "bad" znamenalo to, co má.

Jsem špatnej! Hra, kterou jsem vždy nenáviděl, je Karate Champ. Ta hra byla stejně tak strašná tehdy, jako je teď. Je to jedna z prvních bojových her typu jeden na jednoho. Ale můj ty bože, jak oni to zkurvili! Za všechny ty roky, co jsem se ke hře vracel, jsem nikdy nepřišel na to, jak úmyslně něco udělat. Jen jsem drtil tlačítka a čekal, co se stane.

Manuál se to snaží vysvětlit, ale je to strašně komplikovaný a ani trochu intuitivní. Do soupeře se trefíte čistě náhodou. Většinou minete. Ne, že by blokoval. Vaše pěsti a nohy jdou přímo skrz něj! Jako byste bojovali s duchem! Je dost těžký soupeře trefit, ale ještě těžší je zůstat otočenej k němu. Vypadá to, že se dá nějakým způsobem otáčet.

Proč by vám hra dovolovala stát čelem na druhou stranu? Málokdy jsem byl schopnej udělat stejnej pohyb, abych se přeorientoval. Takže jsem většinou nakonec odskákal zpátky, abych byl správným směrem! Otoč se! Tohle ovládání je na stejný úrovni jako Conan, Winter Games a Dark Castle. Ale při bližším zhodnocení... Myslím, že je všechny poráží. Nejzkurvenější ovládání, co existuje! A není tu žádná rozmanitost.

Kromě bonusový úrovně, kde na vás lítaj všelijaký hovna. Je to beznadějný. Kromě toho bojujete celou hru proti stejnýmu soupeřovi. Ve skutečnosti mezi těma dvěma není žádný rozdíl. Je to stejnej chlápek bojující proti stejnýmu chlápkovi. Jasně, pozadí se mění, ale vůbec to neovlivňuje hratelnost. Vypadá to, že postavy ani neexistují ve stejné dimenzi jako pozadí. Bez ohledu na perspektivu nebo osvětlení zůstávají nezměnění. Jak mohli vydat takovej odpad?

To bude navždy záhada. I jako půjčená hra to byla ztráta času. Dle tradice seznamů přání, mají i moji fanoušci svoje seznamy her, které chtějí, abych zrecenzoval. Takže je čas odpovědět na pár žádostí. Sáhněme do punčochy, zalovme pod kusy uhlí a pojďme rovnou na hovnonugety! Pořád dostávám žádosti na "špatný hry s ježkem Sonicem". Jaký špatný hry se Sonicem? Hry Sonic the Hedgehog byly super! Byla to vlajková loď Segy.

I když nebyly tak rozmanitý jako Mario, donutily fanoušky Nintenda pootočit hlavu. Sonic 2 byla hra, která mě donutila koupit Segu Genesis. Tyhle hry se chlubily rychlou akcí, pestrou grafikou a líbivou hudbou. Postava byla cool a tak trochu nafoukaná. A byla to fakt švanda s ním všude běhat a odrážet se. Takže kde jsou ty "špatný hry se Sonicem", o kterejch každej mluví? Podíval jsem se na to hlouběji.

Tady je Sonic Blast pro Game Gear. U tohoto asi žádnej "blast processing" nebude. Pojď, pojď, pojď! Sonic Blast? Spíš se to mělo jmenovat "Sonic líná prdel". Není moc co dodat. Prostě verze Sonica pro chudší. Pak je tu Sonic Labyrinth, kterej experimentuje s 3D perspektivou. Ale neúspěšně. Ovládání je chaotický, Sonicova chůze je zdlouhavá, a po roztočení to napálí rovnou do zdi!

Teda pokud se vám to nepovede fakt dobře. Tak jako tak to jsou přenosné hry. Co byste čekali? Tehdy pohodlí vzít si hru na výlet často znamenalo snížení hratelnosti. Pak je tu Sonic R na Sega Saturn, o kterým mi taky řekli, že je strašnej. Ježíši! Mají pravdu. Je to v podstatě závodní hra. Tak trochu podělaná verze Mario Kart. Zatáčení je tak necitlivý, že se sotva udržím na trati!

No tak! No tak! A pořád se bojím glitchů. Že spadnu skrz bariéru do nenaprogramované oblasti limba. Další, o který mi bylo řečeno, je Sonic Shuffle pro Dreamcast. Přesně tak, poslední z konzolí od Segy. A vlastně docela dobrá. Ovšem to neplatí pro tuhle hru. Až se dostanete přes desetiminutový video s příběhem a otravný načítací obrazovky, hra konečně začne, jen aby na vás házela další text.

Jak jsem si myslel, je to desková hra ve videohře s několika průměrnými minihrami mezi tahy hráčů. V podstatě je to odpověď Segy na Mario Party, ale bohužel to tak dobře nedopadlo. Dalším velkým požadavkem je Shadow the Hedgehog na Nintendo Gamecube. Hra od Segy na konzoli Nintendo? Kočky a psi žijou spolu! Masová hysterie! Sega a Nintendo byly za mé generace největšími soupeři.

Ale časy se změnily. Ani nevím, kdo Shadow je. A kdy začaly postavy v Sonicových hrách nosit zbraně? Znovu musíte prosedět film, než hra začne. Je to dost působivý, ale proč je to takhle dnes pořád? Tohle dneska děcka dělaj? Posedávaj a koukaj na videohry? Ujmete se kontroly Shadowa se Sonicem v závěsu. Běháte, skáčete, střílíte. Netřeba nic vysvětlovat. Řekl bych, že je to mnohem zábavnější než ty jiný hry, ale je docela těžký neztrácet pořád prsteny.

Tenhle naváděný útok má tendenci mě zabíjet. A pořád padám do propastí! Kromě toho k tomu nemám moc co říct. Cítím se jako by mě roztavili z kusu ledu. Posledně, co si pamatuju, tak hry se Sonicem byly ve 2D, Nintendo a Sega byly rivalové, zbraně byly v Contře, Sonicova nemesis se jmenovala Dr.

Robotnik. Teď je to Dr. Eggman, kdesi cosi, padouch dříve známý jako... Srát na to! Co se to tu sakra stalo? Víc do přítomnosti už nepůjdu. Je mi líto, ale vracím se k NES. To znám nejlíp. Jedním z největších požadavků na NES je už od prvního dne Kde je Waldo?. Nejdřív musíte znát knihy Ty byly fantastický! Jako malej jsem do nich zíral celý hodiny. Ilustrace byly úžasný a tolik se v nich toho děje, že můžou vaše oči zabavit na hodně dlouho.

Úkolem bylo samozřejmě najít Walda spolu s dalšími skrytými věcmi. Jak vezmete tohle a uděláte z toho hru na NES? Stane se tohle. Jako by stránky knihy byly rozžvýkány, stráveny a vysrány z 8-bitové prdele! Jak v tomhle máte najít Walda? Kde je kurva Waldo? Ani on neví, kde je.

A to je všechno, co děláte. Jen pohybujete čtverečkem po obrazovce a stisknete tlačítko, když si myslíte, že tam je Waldo. A i když ho najdu, pořád nevím, kterej z nich to má bejt. Stejně to ani není těžký. Můžete prostě zkoušet každý políčko na obrazovce, dokud nevyhrajete. Jediný, co se stane při špatným políčku, je snížení zbývajícího času. Ale pořád se to zdá jako lepší volba celou hru tipovat, než se snažit Walda skutečně najít vlastníma očima.

Mezi úrovněmi jste nuceni Walda sledovat, jak jde z jednoho místa na druhý. A nikdy nejde přímou čarou. Jen se všude potuluje, jako by netušil, kam jde! Proč tam tahle scéna vůbec je? Nemohli bysme prostě jít rovnou do dalšího kola? Je tu pár úrovní, který jsou odlišný, jako hledání Walda ve tmě, mizernej hrací automat a jedna z těch nepopsatelných sračkovin, která mi připomíná tu část v Terminátorovi 2 na Gameboy, kde musíte spojovat dráty.

Nebo tu zpičenou hrůzu v Billovi a Tedovi! A až dokončíte všechny úrovně, Waldo odletí na Měsíc a hra skončí. Celou hru jsem dokončil za 6 minut! Představte si, že za tu sračku dáte 50 dolarů! Dneska by vydání tak krátký hry bylo neomluvitelný. Každopádně nás čeká ještě hodně her, takže se brzo dočkáte druhý části. Jdu zatím pro hry.

Překlad: Frix www.videacesky.cz Pokračování příště...