Seznam přání, 1. část

Hry různý hraje,
na ty nejhorší vzpomíná. Zjistí, která je
ta největší hovadina. Naštvaný Videoherní Nerd je tu! Dělá si seznam
a dvakrát ho kontroluje. Půjde domů
a dá si kuře na smetaně. Naštvaný Videoherní Nerd je tu! Nesnáší sračkoidní hry. Ví, který si rozbít zaslouží.

Možná je snad všechny nesnáší, páč mu kurva hrabe ve věži. Mějte se na pozoru,
ty hry nezkoušejte. Raděj je nehrajte,
důvod se od něj dozvíte. Naštvaný Videoherní Nerd je tu! SEZNAM PŘÁNÍ * 1. ČÁST V 80. letech naši rodiče
nekupovali dárky online, protože Internet ještě neexistoval.

Tehdy to bylo celé o katalozích. Každej velkej obchodní dům,
jako Sears a JCPenney, vydával tyhle
sváteční knihy přání. Takže každý rok bylo
tradicí procházet tyhle katalogy a kroužkovat všechno,
co jste chtěli od Santy. Vše, co jste si jen
dovedli představit, v nich bylo. Samozřejmě tam byly videohry. Byly v nich všemožný zhovadilosti jako
Roll & Rocker a Dr.

Jekyll & Mr. Hyde. Za $39,87?
Pěkná zlodějina! Když mluvíme o cenách,
je zvláštní, že v určitém okamžiku byly NES a Atari 7800
za stejnou cenu. O 7800 se tu píše, že má
"super responzivní joystick", protože věděli, že ovladače
Atari 5200 stály za kus hovna. Jo, mít responzivní ovladač
je tak trochu nutnost, nemyslíte? Kromě toho vedle sebe
existovaly kamery Super8 a VHS. Nová VHS kamera
mohla stát i 1000 dolarů!

Jo, možnost se skutečně
nahrát byl luxus. Moje rodina si ji
vždy musela půjčovat. Jsou tam akční figurky
jako Želvy Ninja, InHumanoids, Skuteční krotitelé duchů, jakož i další
krotitelé, kteří byli všem u prdele. Tady je obří
letadlová loď z G.I. Joe. Různý druhy hraček,
úplně všechno! Jde poznat, že lidi, kteří fotili
tyhle figurky, o nich nic nevěděli. Proč třeba Lion-O a Mumm-Ra
spolu jedou v hromotanku?

A proč je laser v uvozovkách?
Napsal to Dr. Zloun? Nedokážu ty knihy
úplně vystihnout. Pokud nějakou najdete, doporučuju
ji projít. Je to vážně něco. Když říkám, že v nich bylo všechno,
tak myslím opravdu všechno. Vědecký věcičky, koně,
šperky, spodní prádlo. Ze stránky pro děti
jste otočili na tabák. Tyhle knihy byly hlavně pro děti,
aby rodičům řekly, co chtějí. A jsou tam
i stránky s omalovánkami.

Ale pak tam jsou
věci jako nože a střelné zbraně! To je hrozný! Děcko by si
tím listovalo a vidělo to! Byli jste na stránce
plné dětských spacáků a hned na další straně
je skříň na zbraně! Hned pod spacákem
s Mariem jsou zbraně! A bylo jich tam hodně! Zpátky ke hrám.
Často byl popis dost sporný. O Zeldě se tu píše: "Sbírej
krystaly, abys zastavil vojevůdce."

To je nejhorší popis Zeldy,
co jsem kdy slyšel. Karate Kid na NES
měl špatný obrázek. Kde tohle vzali?
To není Karate Kid! U Krotitelů duchů pro Segu
Master System se píše: "užijte si zábavu". To určitě! A zůstal tu i překlep:
Gorza místo Gozera. A pak se dostáváme
k hrám od Tigeru. A jéje! Jste za volantem v rychlém
reálném závodění plném napětí!

Plné vzrušující akce? Realistická grafika a zvuk? To si děláte prdel? Nedalo se poznat,
jestli hry byly dobrý nebo ne. Když se dostaly
do stejnýho katalogu jako Zelda, čekali byste,
že budou super. Jak jsem zmínil, bylo to
období př. I. - před Internetem. Nebyly tu online recenze her, který by
vám řekly, že hra stojí fakt za hovno.

Bylo to jak střílet naslepo. Měli jste jen obrázek,
chabej popis a někdy i info od lidí. Většinou jsme tíhli ke hrám,
který měly určitou pověst. Skate or Die byla jednou z nich. Hra o skejtování, kterou vás
provázel Rodney Dangerfield s čírem. I když jste o skejtování nic nevěděli,
chtěli jste být součástí tý kultury, chtěli jste být cool. Stejně jako bylo nezbytný nosit
jasný barvy a poslouchat glam rock, museli jste
skejtování aspoň zkusit.

Pokud jste nebyli dobří,
spadli byste na ksicht a zranili se, pak byste šli hrát tuhle hru
a potrestali se ještě víc! Pořád jenom padáte,
padáte a padáte! Jedinej způsob, jak to slušně hrát,
je naučit se to divný ovládání. Jako byste se učili
chodit po laně pozpátku. A až se naučíte hrát těch pět miniher,
uvědomíte si, že to je všechno! Dvě různý soutěže
na rampě, souboj a časovka a závod, který jsou
tak krátký, že je dokončíte pod minutu.

Skoro každý dítě mělo
někdy tuhle hru ve svojí sbírce. Měla cool hudbu,
chytlavý slogan a ukazovala vše,
co bylo na osmdesátkách skvělý. Ale ta hra...
byla kupa sraček. Sraček, pro který
jsme měli vášeň. Skejt nebo smrt? Když se ohlížím zpět,
přeju si, abych si vybral to druhý. Pak je tu Bad Dudes nebo Bad Dude,
jak to nazývá tahle kniha přání.

Už to "bad" v názvu
znamenalo, že to musí být dobrý! Další důkaz, že jsme
měli všechno pomotaný. Je to monotónní mlátička
s kousavým pohybem, mizernou detekcí zásahu
a podělaným ovládáním. Je to další z těch her,
kde A a B jsou prohozený. Neboli B je skok a A útok.
A víte, jak to má bejt normálně. Jasně, bylo to brzo v době mlátiček,
takže tehdy to bylo super a macho. Hraní týhle hry bylo
symbolem pravýho chlapáctví!

Ale neustála souboj s časem.
Radši byste místo ní hráli Final Fight 3. Přesto ale má svůj odkaz a má jednu z nejslavnějších
úvodních obrazovek všech dob. "Jseš dost drsnej borec,
abys zachránil prezidenta?" "Bad",
co to s tím bylo? Možná můžem vinit Michaela Jacksona,
že udělal z "bad" tak super slovo. Ale nikdy jsme neměli
poslouchat Lucase o Power Glove. V některých případech
"bad" znamenalo to, co má.

Jsem špatnej! Hra, kterou jsem vždy
nenáviděl, je Karate Champ. Ta hra byla stejně tak
strašná tehdy, jako je teď. Je to jedna z prvních bojových
her typu jeden na jednoho. Ale můj ty bože,
jak oni to zkurvili! Za všechny ty roky,
co jsem se ke hře vracel, jsem nikdy nepřišel na to,
jak úmyslně něco udělat. Jen jsem drtil tlačítka
a čekal, co se stane.

Manuál se to snaží vysvětlit, ale je to strašně komplikovaný
a ani trochu intuitivní. Do soupeře
se trefíte čistě náhodou. Většinou minete. Ne, že by blokoval.
Vaše pěsti a nohy jdou přímo skrz něj! Jako byste bojovali s duchem! Je dost těžký soupeře trefit,
ale ještě těžší je zůstat otočenej k němu. Vypadá to, že se dá
nějakým způsobem otáčet.

Proč by vám hra dovolovala
stát čelem na druhou stranu? Málokdy jsem byl schopnej udělat
stejnej pohyb, abych se přeorientoval. Takže jsem většinou nakonec odskákal
zpátky, abych byl správným směrem! Otoč se! Tohle ovládání je na stejný úrovni
jako Conan, Winter Games a Dark Castle. Ale při bližším zhodnocení...
Myslím, že je všechny poráží. Nejzkurvenější
ovládání, co existuje! A není tu žádná rozmanitost.

Kromě bonusový úrovně,
kde na vás lítaj všelijaký hovna. Je to beznadějný. Kromě toho bojujete
celou hru proti stejnýmu soupeřovi. Ve skutečnosti mezi
těma dvěma není žádný rozdíl. Je to stejnej chlápek
bojující proti stejnýmu chlápkovi. Jasně, pozadí se mění,
ale vůbec to neovlivňuje hratelnost. Vypadá to, že postavy ani neexistují
ve stejné dimenzi jako pozadí. Bez ohledu na perspektivu
nebo osvětlení zůstávají nezměnění. Jak mohli vydat takovej odpad?


To bude navždy záhada. I jako půjčená hra
to byla ztráta času. Dle tradice seznamů přání,
mají i moji fanoušci svoje seznamy her, které chtějí, abych zrecenzoval.
Takže je čas odpovědět na pár žádostí. Sáhněme do punčochy, zalovme pod
kusy uhlí a pojďme rovnou na hovnonugety! Pořád dostávám žádosti na
"špatný hry s ježkem Sonicem". Jaký špatný hry se Sonicem? Hry Sonic the Hedgehog
byly super! Byla to vlajková loď Segy.

I když nebyly
tak rozmanitý jako Mario, donutily fanoušky
Nintenda pootočit hlavu. Sonic 2 byla hra, která mě
donutila koupit Segu Genesis. Tyhle hry se chlubily rychlou akcí,
pestrou grafikou a líbivou hudbou. Postava byla cool
a tak trochu nafoukaná. A byla to fakt švanda
s ním všude běhat a odrážet se. Takže kde jsou ty "špatný hry
se Sonicem", o kterejch každej mluví? Podíval jsem se na to hlouběji.


Tady je Sonic Blast pro Game Gear. U tohoto asi žádnej
"blast processing" nebude. Pojď, pojď, pojď! Sonic Blast? Spíš se to mělo
jmenovat "Sonic líná prdel". Není moc co dodat.
Prostě verze Sonica pro chudší. Pak je tu Sonic Labyrinth,
kterej experimentuje s 3D perspektivou. Ale neúspěšně. Ovládání je chaotický,
Sonicova chůze je zdlouhavá, a po roztočení
to napálí rovnou do zdi!

Teda pokud se vám to
nepovede fakt dobře. Tak jako tak to jsou přenosné hry.
Co byste čekali? Tehdy pohodlí vzít si hru na výlet
často znamenalo snížení hratelnosti. Pak je tu Sonic R na Sega Saturn,
o kterým mi taky řekli, že je strašnej. Ježíši! Mají pravdu.
Je to v podstatě závodní hra. Tak trochu podělaná
verze Mario Kart. Zatáčení je tak necitlivý,
že se sotva udržím na trati!

No tak!
No tak! A pořád se bojím glitchů. Že spadnu skrz bariéru
do nenaprogramované oblasti limba. Další, o který mi bylo řečeno,
je Sonic Shuffle pro Dreamcast. Přesně tak, poslední z konzolí
od Segy. A vlastně docela dobrá. Ovšem to neplatí pro tuhle hru. Až se dostanete přes desetiminutový video
s příběhem a otravný načítací obrazovky, hra konečně začne,
jen aby na vás házela další text.

Jak jsem si myslel,
je to desková hra ve videohře s několika průměrnými
minihrami mezi tahy hráčů. V podstatě je to
odpověď Segy na Mario Party, ale bohužel to
tak dobře nedopadlo. Dalším velkým požadavkem je
Shadow the Hedgehog na Nintendo Gamecube. Hra od Segy na konzoli Nintendo? Kočky a psi žijou spolu!
Masová hysterie! Sega a Nintendo byly
za mé generace největšími soupeři.

Ale časy se změnily. Ani nevím, kdo Shadow je. A kdy začaly
postavy v Sonicových hrách nosit zbraně? Znovu musíte prosedět
film, než hra začne. Je to dost působivý,
ale proč je to takhle dnes pořád? Tohle dneska děcka dělaj?
Posedávaj a koukaj na videohry? Ujmete se kontroly Shadowa
se Sonicem v závěsu. Běháte, skáčete, střílíte.
Netřeba nic vysvětlovat. Řekl bych, že je to mnohem
zábavnější než ty jiný hry, ale je docela těžký
neztrácet pořád prsteny.

Tenhle naváděný útok
má tendenci mě zabíjet. A pořád padám do propastí! Kromě toho k tomu
nemám moc co říct. Cítím se jako by mě
roztavili z kusu ledu. Posledně, co si pamatuju,
tak hry se Sonicem byly ve 2D, Nintendo a Sega byly rivalové,
zbraně byly v Contře, Sonicova nemesis
se jmenovala Dr.

Robotnik. Teď je to Dr. Eggman, kdesi cosi,
padouch dříve známý jako... Srát na to! Co se to tu sakra stalo? Víc do přítomnosti už nepůjdu. Je mi líto, ale vracím
se k NES. To znám nejlíp. Jedním z největších požadavků na NES
je už od prvního dne Kde je Waldo?. Nejdřív musíte znát knihy
Ty byly fantastický! Jako malej jsem
do nich zíral celý hodiny. Ilustrace byly úžasný
a tolik se v nich toho děje, že můžou vaše oči
zabavit na hodně dlouho.

Úkolem bylo samozřejmě najít
Walda spolu s dalšími skrytými věcmi. Jak vezmete tohle
a uděláte z toho hru na NES? Stane se tohle. Jako by stránky knihy byly rozžvýkány,
stráveny a vysrány z 8-bitové prdele! Jak v tomhle máte najít Walda? Kde je kurva Waldo? Ani on neví, kde je.

A to je všechno, co děláte.
Jen pohybujete čtverečkem po obrazovce a stisknete tlačítko,
když si myslíte, že tam je Waldo. A i když ho najdu,
pořád nevím, kterej z nich to má bejt. Stejně to ani není těžký. Můžete prostě zkoušet každý políčko
na obrazovce, dokud nevyhrajete. Jediný, co se stane při špatným
políčku, je snížení zbývajícího času. Ale pořád se to zdá jako
lepší volba celou hru tipovat, než se snažit Walda
skutečně najít vlastníma očima.

Mezi úrovněmi jste nuceni Walda sledovat,
jak jde z jednoho místa na druhý. A nikdy nejde přímou čarou. Jen se všude potuluje,
jako by netušil, kam jde! Proč tam tahle scéna vůbec je? Nemohli bysme prostě
jít rovnou do dalšího kola? Je tu pár úrovní, který jsou odlišný,
jako hledání Walda ve tmě, mizernej hrací automat
a jedna z těch nepopsatelných sračkovin, která mi připomíná tu část
v Terminátorovi 2 na Gameboy, kde musíte spojovat dráty.

Nebo tu zpičenou hrůzu
v Billovi a Tedovi! A až dokončíte všechny úrovně,
Waldo odletí na Měsíc a hra skončí. Celou hru jsem
dokončil za 6 minut! Představte si,
že za tu sračku dáte 50 dolarů! Dneska by vydání tak krátký
hry bylo neomluvitelný. Každopádně nás čeká ještě hodně her,
takže se brzo dočkáte druhý části. Jdu zatím pro hry.

Překlad: Frix
www.videacesky.cz Pokračování příště...