Otravná práce

A tak jsem zjistil, že ta truhla byla pod barákem. To byl děs. - Ahoj. - Čau. - Jak se dneska máš? - Ále, dobře. Je všecko v pohodě? Ani ne. Ale nechci o tom mluvit. Určitě? Můžem si o tom promluvit. V práci mě to hrozně drtí. Pořád dokolečka to samé. - Chápu.



- Taky. „Povýšili mě“ na vedoucího zákaznické podpory. - Gratulace? - Ne, chci umřít. Není to povýšení, jenom víc práce. Už mě nebaví pořád ty samé rozhovory se senilními babkami. „Jak se jmenoval váš první pes? Tady máte heslo.“ Naprosto chápu. V práci mám jednu schůzka za druhou. A kvůli tomu nestíhám hromadu práce. Jako bych žila v nekonečné smyčce.



Naprosto chápu. Poslední měsíc dělám jeden report za druhým. Ale na konci týdne nemám na stole naloženo o nic míň. Někdy mám pocit, že nás čekají akorát nekonečné monotónní smyčky. Až do smrti. Hele, tak co kdybychom zapomněli na ty nudné kraviny z reálného světa a zabavili se a zahráli si Skycraft? Tak fajn. Hrozně dlouho jsme spolu nehráli. Jo, to jo.



Co jsme vlastně měli rozdělaného? Dělali jsme úkoly pro trpaslíky. Musíme pro Bodgera nakutat 100 kusů železa. - Přesně tak. - Tak jdem na to. - Super, pojďme na to. - Do toho.