Dystopie a apokalypsy: 1984

„Nebude zvědavost ani radost ze života. Všechny ostatní požitky
budou zničeny. Ale vždy,
na to nezapomínej, Winstone, vždy tu bude opojení mocí, které bude neustále sílit
a bude stále rafinovanější. Stále, v každém okamžiku,
bude existovat vzrušení z vítězství, pocit, že šlapeš
po bezmocném nepříteli.

Jestli chceš obraz budoucnosti,
představ si botu, co dupe po lidské tváři. Navždycky.“ Nezapomeňte po skončení videa hlasovat
na Facebooku o dalším díle. Viz popisek. Možná nejvlivnější
dystopický román všech dob, 1984, poskytl světu
vizi budoucnosti, kde vládnou
fašistické a totalitní síly. Ale abyste pochopili 1984, musíte pochopit
jeho autora George Orwella a to, před čím se nás
snažil tak zoufale varovat.

George Orwell byl celý svůj život
socialista a horlivý antifašista. V roce 1936 se ve věku 33 let přihlásil
do boje ve španělské občanské válce. A nebyla to žádná sranda. Britská vláda se snažila udržet
mír s nacistickým Německem, které si už vybralo stranu, a zakázala občanům dobrovolnictví v boji
za demokratickou republiku Španělska. Orwell stejně odešel, odhodlaný, jak řekl,
„bojovat s fašisty“.

Ale stalinistický Sovětský svaz
podpořil republiku. A jakmile začala republika
prohrávat válku, sovětský vliv byl
čím dál tím více znát. Kdysi svobodu milující republikáni
začali být proti sobě. Podlehli stejné ideologii čistoty,
kterou za Stalina přijal Sovětský svaz. Takže každý, kdo nebyl kovaný
komunista sovětského stylu, byl označen za fašistu
a utekl ze země nebo byl uvězněn.

Sám Orwell musel utéct. A byl to zážitek,
který ho ovlivnil na zbytek života. Uvědomil si, že totalita
ve všech formách, nejen fašismus, je hrozbou pro budoucnost lidstva. Napsal o tom ve svém vynikajícím
Holdu Katalánsku, kde vypráví
o španělské občanské válce. Pak opět ve Farmě zvířat, kde se přímo zabýval
úpadkem ruské revoluce.

Od cesty ke svobodě,
dlážděné ideály a možná poněkud naivní, po totalitní noční můru
hladovění a čistek. A i když jeho analogie posloužila dobře,
tak jeho nápady našly domov, jeho domov, v klasice z roku 1948, 1984. Představoval si verzi Velké Británie ovládanou totalitní vládou
sovětského stylu. Jednalo se o policejní stát s kamerami
v každém domově a soused udával souseda. V práci, doma
nebo na procházce ve městě.

Člověk musí přijmout myšlenky strany.
A odtud známe frázi: „Velký bratr tě sleduje.“ Tu najdeme
po celém Londýně 1984, nebo, jak je známo v knize,
v hlavním městě Územní oblasti jedna. A děsivé na tom je,
že to lidi utěšuje. Vystavují fotky
Velkého bratra ve svém domě. Je to uctívaná postava,
i když nikdo neví, jestli opravdu existuje. Jeho bdělý pohled je udržuje
v bezpečí a vyhání zrádce.

Nebo tomu alespoň mnoho lidí věří,
protože jim denně říkají, že to dělá. Ale oproti společnosti
v Konci civilizace je toho v Anglii 1984 jen málo, co by se mohlo zdát
oproti dnešku lepší. Tento svět je neustále ve válce. Z budov jsou trosky
a potraviny často musí být na příděl. Vládní služby téměř neexistují a vědecký pokrok se zdá být omezen
na vojenské a propagandistické účely.

Vlastně velká část společenské práce
přijde na propagandu. Noviny odstraňují jména a fotky lidí,
které již strana neschvaluje. Neustále se mluví o tom,
jak hrozný a zlý svět mimo Anglii je. A filmy jsou zkráceny
na Dvě minuty nenávisti. Každodenní rituál, kdy lidé sledují videa
nepřátel státu a vyjadřují jim svou zlobu. A i když se to poslední
může zdát téměř absurdní, tak si poslechněte
Orwellův popis této akce. „Na Dvou minutách nenávisti nebylo hrozné,
že se jich člověk musel účastnit, ale že bylo nemožné nezapojit se.

Po třiceti vteřinách
se už nikdo nemusel přetvařovat. Odporná extáze
strachu a pomstychtivosti, touha zabíjet, mučit,
rozsekat obličeje kovářským kladivem, projela všemi jako elektrický proud a změnila každého,
i proti jeho vůli, v ječícího šílence. Byla to však zuřivost abstraktní
a přímo nesměrovaná, takže se dala přenést z jednoho předmětu
na druhý jako plamen z plamenometu.

Počkat, bylo to 1984,
nebo dnešní Twitter? Stěr. Tato myšlenka je pravým srdcem knihy
a můžete si položit otázku: Pokud byla společnost tak hrozná,
proč lidé prostě nepovstali? Časem můžou. Mohou stejně jako hlavní hrdina, který někde hluboko v sobě ukrývá
nenávist ke straně a chce její zničení. Obyvatelstvo je od toho
však neustále rozptylováno xenofobií,
nacionalismem a nenávistí.

Představa, kterou nám Orwell předkládá,
je, že lidé dostatečně zákeřní a brutální mohou vzít tu neorientovanou
nespokojenost a hněv společnosti, ukázat na cokoliv, co se jim zlíbí, a ovládnout nás všechny. - Proto nemůžeme mít hezké věci.
- To zní povědomě. Kde jsme to v poslední době slyšeli? Je tam fantastická scéna, ve které člověk dělá projev,
kde mluví o nepřátelské zemi, když přijde v půlce řeči zpráva,
že se svými nepřáteli uzavřeli mír a spojili se s nimi
proti někomu jinému.

A bez okolků začne Řád
odsuzovat nového nepřítele a chválit skupinu,
kterou hanil vteřinu předtím. A dav se tím řídí. V šílenství strhne plakáty,
které před pár chvílemi vylepil, které zesměšňovali původního nepřítele,
a začne si říkat, že museli být oklamáni nějakými
dvojitými agenty v jejich řadách.

I když to zní divoce,
existuje mnoho příkladů, jak z dob moderních, tak z dávných,
o těchto okamžitých obratech. Lidé, kteří podvědomě chtěli vyjádřit
svou zlost nebo být součástí skupiny, a nezajímaly je zásady skupiny,
která jim to umožní. V průběhu dějin existuje mnoho případů,
kdy má skupina svou víru a pak jejich vůdce,
ať už z jakýkoliv pohnutek, začne hlásat pravý opak.

A každý, kdo je následuje,
nejenže změní svou víru, ale popře,
že někdy věřil v něco jiného. Toto je varování,
které nám 1984 předkládá. Říká nám, abychom se udrželi,
na chvíli pozastavili a pamatovali, čemu věříme, spíše než tomu,
co nám říká skupina, do které patříme. Protože alternativa, no... ta vede k tyranii.