Dystopie a apokalypsy: Konec civilizaceExtra Credits

„Já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré, a chci hřích.“ Raná sci-fi byla z velké části utopická.

Ukázala nám svět, kde pokrok a technologie vedly k lepší společnosti pro všechny. Alespoň pro ty skupiny, na které si vzpomněla. A to dává smysl. Raná sci-fi pochází z Francie, Anglie a Spojených států. A v těchto třech zemích se věci během druhé poloviny 19. století zlepšovaly. Jistě, pořád to nebylo dokonalé, ale celé generace vyrostly v době, kdy se průměrný člověk stával úspěšnějším, zdravějším a více kontrolujícím svůj politický osud. Autoři tedy předpokládali, že to bude pokračovat.

Díky medicíně budeme imunní vůči nemocem, stroje budou dělat všechnu práci a rozpadající se monarchie, které stále byly v Evropě, nevyhnutelně ustoupí univerzální demokratické svobodě. A pak přišla první světová válka a ruská revoluce a trhliny se začaly ukazovat. Temné prvky a méně optimistické příběhy si začaly razit cestu do sci-fi. Ale odvázaná dvacátá léta měla pořád navrch.

Pak přišel pád. Fašismus se začal šířit Evropou. Rusko se otočilo od naivního optimismu revoluce ke stalinistické totalitě a demokracie byla na ústupu. Myšlenka, že nám kapitalismus přinese prosperující a snadný život, ležela v troskách napříč jižními pláněmi Spojených států. A tak se konečně zrodila dystopická literatura. Začneme s jednou z mých oblíbených.

My. Románový předchůdce od sovětského spisovatele, ale prvně vydaný v New Yorku. My přibližuje dobu, kdy se lidstvo zničilo vlastními zbraněmi hromadného ničení a poslední zbývající enkláva civilizace existovala pod totalitní nadvládou Dobrodince. Kniha vyšla, když přišel Stalin k moci, a ukazovala extrémy autokracie. V ní je řízen každý aspekt lidského života. Od toho, koho denně vidí, až po to, kdy chodí na procházky. Policejní stát sledoval všechny.

A nejmenší odchylka od toho, co je dáno Dobrodincem, je považována za zločin. Je to první kniha, která opravdu vykresluje děsivé možnosti než volnější a svobodnější společnosti. Náš vývoj nás místo toho dovede k logickému závěru mechanizace a k myšlence, že lidské bytosti jsou zkrátka části obřího vládního stroje. A kolektivní úsilí bude zdeformováno do homogenizace lidstva, jen aby z nás udělalo snadno vyměnitelné díly. Tato myšlenka zazní i v první skvělé anglické dystopii.

Konec civilizace. Ale tady to zašlo ještě dále. Je tu společnost, která uctívá Forda a myšlenku montážní linky. Dokonce roky jsou označovány jako „po Fordovi“ a „před Fordem“. Lidé se rodí do konkrétních kast na základě práce, o které vláda věří, že k ní mají fyzické a duševní předpoklady. Zakořeněný v rostoucím chápání psychologie a farmakologie je Konec civilizace místo, kde má každý od mládí danou svou úlohu ve společnosti a musí poslouchat na slovo.

A když se někdo cítí utlačovaně, když někdo začne cítit tabu emoce jako smutek nebo deprese, mají si vzít Somu. Drogu, která potlačuje negativní emoce a udržuje společnost spořádanou. Hrdiny příběhu jsou dva outsideři, básník a psycholog, kteří bojují s omezeními tohoto dokonalého řádného světa, na kterém lidstvo stojí. Nakonec na svých cestách přicházejí do rezervace, kde světová vláda vyčlenila část půdy pro lidi žijící tradičním způsobem s náboženstvím, nemocemi, uměním a tragédií.

A tak přivedou zpět jednu, jak jim říkají, divošskou lidskou bytost, do jejich vzorné společnosti. Jak asi můžete hádat, tahle divošská lidská bytost se zrovna dobře nezačlení. A tak jsou nakonec všichni odvlečeni k vrchnímu inspektoru pro Západní Evropu, aby čelili exilu. A to je možná nejdůležitější část knihy, protože dělá to, co jen velmi málo dystopických románů.

Uvádí argument pro dystopii. Vrchní inspektor je sice nazýván Jeho Fordstvo a má knihy označené Fordovým T, ale je to jeden z mála ve společnosti, který zná svět před Světovým státem, který četl staré knihy a přemýšlel o tom, jaké věci byly. V reakci na to, proč společnost Konce civilizace nepochopila Othella a proč nikdy nebylo vytvořeno podobné moderní dílo, řekne: „Nemůžete vyrábět vozy bez oceli.

A nemůžete psát tragédie bez sociálních otřesů. Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastní. Dostanou, co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. Daří se jim dobře, jsou v bezpečí, nikdy nejsou nemocní, nemají strach ze smrti, slastně ignorují vášeň a stáří, netrápí je matka ani otec, nemají ženy ani děti, ani partnery, na kterých by jim záleželo, jsou predestinováni tak, že se prakticky nemohou chovat jinak, než se chovat mají.

A když se něco nepovede, je tu Soma.“ Divoch na to odpoví: „Ale stejně, Othello je skvělý, lepší než pocitové filmy.“ Pocitové filmy jsou laciné smyslové filmy, které v Konci civilizace mají. Inspektor na to řekne: „Ovšemže je.

Avšak je to cena, kterou musíme platit za stabilitu. Musíme si vybrat mezi štěstím a tím, čemu se říkalo umění. My jsme obětovali umění. Místo něho máme pocitové filmy a vonící varhany.“ A divoch odpoví: „Mně to všechno připadá hrozné.“ A pak inspektor poskytne hlavní protiargument knihy, když řekne: „Ovšem.

Skutečné štěstí vypadá vždy dosti uboze, srovnáme-li je s tím, co překryje neštěstí. A stabilita zajisté zdaleka není tak okázalá jako nestabilita. Spokojenost nemá nic z půvabu statečného boje proti neštěstí, nic z malebnosti zápolení s pokušením nebo s osudovou zkázou, k níž vede vášeň nebo pochybnost. Štěstí není nikdy vznešené.“ A proto je Konec civilizace fajn odrazový můstek pro průzkum dystopií, protože se ptá na otázku: Jak se tam dostaneme?

Jak se moderní společnost vůbec stane dystopií? Někdy je to skrze chamtivost nebo touhu po moci, někdy skrze lidi, kteří si myslí, že znají nejlepší způsob, jak by mělo lidstvo žít, a snaží se vnucovat tuto vizi nám všem. A také nás nutí ptát se sami sebe: Je pravda a krása doprovázena utrpením? A pokud ano, stojí za to?

Jsou to věci, které nás opravdu dělají lidmi? A pokud je odstraníme, vzdáme se té nejzákladnější, nejušlechtilejší části toho, čím jsme? Nebo jsou ti, co touží po svobodě, chamtiví a nutí méně šťastné trpět, aby měli svou svobodu? A jsou to jediné dvě možnosti? Není tu třetí možnost? Konec civilizace to nechává otevřené.

Přijďte i příště na autora, který si myslí, že má jasnou odpověď. Budeme mluvit o 1984. Uvidíme se pak. Překlad: Kara www.videacesky.cz