Dějiny sci-fi: H. G. WellsExtra Credits

Bereme-li sci-fi jako kritiku společnosti, jedna osoba ční nad ostatní velikány. H. G. Wells. Ukázal nám, čím může sci-fi být a proč je tento žánr důležitý, proč není jen krátkodobým trendem, který zmizí, ale důležitým literárním přírůstkem. Jules Verne dokázal, že autor sci-fi může být komerčně úspěšný, literární svět ho však považoval za nezdar.

Tehdy jeho díla odmítli jako neohrabanou populární beletrii bez trvalého přínosu. Dokonce mu odepřeli vstup do Francouzské akademie. H. G. Wells byl naopak několikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Dokonce i tehdy ho považovali za významného autora a kritika, a to tak moc, že i za jeho života byli tací, kteří naříkali, že jeho pozdější díla nikdy nedosáhla kvalit jeho prvních románů. Jaký byl tedy rozdíl mezi Vernem a Wellsem?

Nuže, H. G. Wells používal svá díla jako sekyru, s níž odsekával to, co ve společnosti vnímal jako nespravedlnost. Netajil se politickými názory a nesnažil se skrývat své naděje v to, že technologie a věda vytvoří pro lidstvo lepší svět. To on nám představil myšlenku, že sci-fi je možné využít jako extrapolaci současnosti. Lze vzít směr, kterým se lidstvo ubírá, a postrčit ho do extrému.

Spekulovat o tom, co se stane, jestli budeme takhle pokračovat. To můžeme nejlépe vidět v jednom z jeho nejlepších románů, Stroji času, kde se poutník vydal do daleké budoucnosti, aby zjistil, že se lidstvo rozdělilo na dvě rasy, na něžné, křehké a rozmařilé eloie a kruté, zdivočelé a pracovité morloky. Eloiové žijí na povrchu a nemusejí vůbec pracovat. Oblečení a domy mají díky práci morloků.

Uvažují jako děti a své dny tráví v klidu a pohodě. Morloci zajišťují fungování světa ukrytí hluboko pod povrchem. Po době strávené v podzemí se vyhýbají světlu, ale za bezměsíčných nocí vylézají, aby se nakrmili na eloích. Poutník věřil, že to byl dlouhodobý následek dnešního světa. Z vyšší třídy se vyvinuli eloiové, protože po tisíce let žili v klidu z práce dělnické třídy.

Dělníci se naopak pomalu postupně přeměnili v morloky. Degradovaní stovkami tisíc let podřadných prací a omezeným přístupem k představivosti a intelektu. Tento pohled na svět prosazoval znovu a znovu, protože byl socialista. Budoucnost viděl jako socialistickou, s rovnoměrným dělením majetku a vzdělání.

Myslel si, že psaním sci-fi by mohl takovou budoucnost zařídit. Mohl by před davy poukázat na nerovnost a upozornit elitu na nespravedlnost, aniž by někoho přímo obvinil, což by mohlo vést ke striktnímu odmítnutí jeho myšlenek. Znovu to udělal v díle, které bychom mohli nazvat antiliberálním románem, s názvem Neviditelný, v němž dává člověku něco, co je jednou z nejlepších superschopností – neviditelnost, spolu s chutí ji plně využít k vlastnímu prospěchu, jen aby nakonec zjistil, že bez společnosti je bezmocný.

Nakonec se neviditelný muž ocitnul níž než ten nejchudší dělník. Odmítl společnost, aby se stal silnějším, ale místo toho je nejslabším. Válka světů je naopak o něco mazanější román. Je to zřejmě Wellsova nejdetailnější práce. Vystupuje proti kolonialismu a myšlence sociálního darwinismu, což bylo tehdy v kurzu.

Koneckonců, jak lépe argumentovat proti sociálnímu darwinismu než vzít lidi, kteří se považují za vrchol řetězce, umístit něco nad ně a zeptat se jich: „Jak se vám to líbí teď?“ Někdy to ale není tak jednoznačné, třeba u náboženství nebo armády, obzvlášť u jednoho hrdinského výjevu, kde se britská loď obětuje, aby mohli uprchlíci utéct před mimozemšťany.

Ať se díváte jakkoli, Válka světů je román ohromných myšlenek, který přiměje čtenáře přehodnotit svět, v němž žije. Zvlášť tím, jak ukazuje, že mikrobi předčí i tu nejsilnější ochranu lidstva. Je to jeden z Wellsových největších příspěvků pro sci-fi. Dalo by se říct, že byl králem velké myšlenky, představy, že vědecká fikce by měla být ukotvená ve zkoumání něčeho většího.

Že to nebyla jen věda v příběhu, která dělala sci-fi příběh hodný vyprávění. To bude rezonovat celými dějinami sci-fi. Tento pojem velké myšlenky vlastně může být věc, která víc než rakety, víc než roboti nebo lasery představuje sci-fi jako hnutí. Skoro všichni spisovatelé, o kterých se budeme bavit, si od Wellse odnesli toto ponaučení.

Téměř všechno, co dnes nazýváme opravdu super sci-fi, se tím řídí. Wells také poskytnul omezenější, ale neméně důležitou lekci pro budoucí autory sci-fi. Byl to jeho výrok, že síla sci-fi tkví v tom přimět lidi věřit v kouzla. Věděl, že neviditelnost nebo cestování časem nebyly vědecky možné, ale sloužily mu jako lupa ke zkoumání společnosti. Vytvořil tedy paralelní pilíř k Verneově důkladné, detailní hard sci-fi.

Nenazvu to soft sci-fi, řekl bych totiž, že většina sci-fi, od Duny po Enderovu hru, do této kategorie spadá. Tohle byl pilíř, v němž veškerý technický popis mechanismů nebo fungování technologií sloužily čtenáři prostě k tomu, aby odložil pochyby. Jakmile to čtenář přijal, mohl autor začít se skutečnou prací a zkoumáním velké myšlenky.

Wells napsal ještě několik dalších děl, která silně ovlivnila další autory, třeba Ostrov doktora Moreaua, který se odrazil například v dílech Cordwainera Smithe, nebo Podoba toho, co přijde, jíž se o desetiletí později inspiroval Asimov. Skončíme tím, co mnozí považují za jedno z jeho méně významných děl, Little Wars, což vzhledem k našemu kanálu a jeho původu musíme zmínit.

Pokud máte rádi Warhammer, 40K nebo i Dungeons & Dragons vycházející ze hry Chainmail, měli byste Wellsovi vzdát hold, protože nebyl jen skvělým tvůrcem sociální sci-fi, ale vydal i jeden z prvních systémů pravidel stolních válečných her, a to v knize Little Wars, nezapadající položce v bibliografii tohoto proslulého pacifisty.

Tím skončíme. Probrali jsme dva rané velikány sci-fi žánru, od příště se zaměříme na zapomenutá díla, která nakonec silně ovlivnila některé z nejlepších autorů sci-fi. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz