Vím, že o tom máte celou knihu, a dnes si ji objednám na Audible, ale když dojde na vztah mě a mých dětí, přemýšlím o tom, že spokojenost je to nejlepší, co jim můžete dát. Prvních sedm let je velmi důležitých. No, vlastně... Sedm let je stěžejních, ale řekl bych, že první tři jsou úplným jádrem. Lidem vždy říkám: "Když zvládnete první tři roky, můžete si oddychnout.

Když je nezvládnete, budete se snažit o nápravu po desetiletí." První tři roky, to mi zbývá šest měsíců u nejstaršího syna. Jsem si jistý, že jste to úplně nepodělal. Jak takové podělání vypadá? Jak ho poznáte? V první řadě si všimnu, že během času se synem si nedokážu odpočinout. Nevím, jak s ním být. Nevím, jak tam být pro něj. Tím jsem si sám prošel. Čekal jsem, až děti vyrostou, abych je mohl intelektuálně zaujmout, až budeme mít něco společného.

Ale sdílet samotné bytí, sdílet... vlastní stav bytí. Toho jsem s nimi nedokázal dosáhnout. Zajímavé je, že u svých bratrů vidím skvělé souznění s dětmi. Jsou s nimi zcela spontánní. Nevěděl jsem, jak na to. Takže zatímco jste čekal, až dospějí do věku, kdy je zaujmete intelektem, propásl jste příležitost.

Propásnete to, protože... Protože pravý vztah nezávisí na slovech. Závisí na schopnosti být spolu. Dokážou z vás vycítit tu energii: "Jsem tu s tebou, jsem tady." A vítám tvou přítomnost. Uvítám tvůj pobyt v mé přítomnosti. A z tvé přítomnosti mám nesmírnou radost. - To potřebuje dítě od rodiče. - A to je předáváno řečí těla a vším... - A energií, kterou vyzařujete.

- Dokážou ji vnímat. Rozhodně ji cítí. Neumí ji pojmenovat, ale cítí ji. A už to je počátkem osobnostních změn. To tvaruje jejich osobnost. Platí to v prvních letech. Vy jste čekal, až je zaujmete intelektem, což dává smysl. Říkává se, že matky si utvářejí jiný vztah než otcové. Není to jen jiný způsob, přežitek? Matky si formují jiné pouto, ale jen proto, že ony s dětmi tráví čas. Zatímco otcové tíhnou k "navštěvování" svých dětí.

Znáte to, otec jde do práce, doma stráví jen pár hodin a další ráno opět zmizí. Otcové, kteří jsou doma se svými dětmi, ti získají mateřské pouto. Nejde o genderový problém, ale o problém vztahů. Matky se jen nechají učit se od vlastních dětí. Kdežto otcové mají tendenci vnutit dětem svá vlastní očekávání. Neplatí to univerzálně, mluvím obecně. Takže otcové, kteří mají to štěstí žít v civilizovaných zemích, kde je jim umožněna rodičovská dovolená, takoví otcové získají ke svým dětem jiný vztah než průměrní otcové někde jinde.

Můžeme se to naučit, ale musíme být přítomni u tréninku. Občas o tom přemýšlím. Měl jsem zážitky s dvouletými, kdy jsem se cítil bezradný, nechtěl jsem u toho být, ale řekl jsem si: "Jen se nadechni a buď tu pro něj. I když si jen hraje, buď tady." Co myslíte tím "I když si jen hraje"?

- Pardon? - "I když si jen hraje"? Když dělá něco, do čeho mě nezapojuje. - Jste zapojen. - Vím. Stačí jen přítomnost, ta mu dává jistotu, díky které si zvládne hrát samo. Úzkostné dítě si samo hrát nedokáže. Nebo se snaží hrát samo jakožto způsob vlastní ochrany. Například když se podíváte na hraní si u zvířat, mláďata si hrají v jednom kuse.

Je to příprava na jejich život. Ale hra probíhá v přítomnosti rodičů, ochránců. Takže jsme tam pro ně a vytváříme prostor k rozvoji. S dalšími dětmi a podobně. Jste tam a vytváříte prostor. Základní lekce tedy jsou: Dávat jim dar spokojenosti, být přítomen, i bez verbální komunikace, která není nejdůležitější. Prostě tam být. A nejen to. Slova nevyužijete, když jim dvou-, tří-, šestiměsíční dítě ani nedokáže rozumět. Komunikace probíhá na mnohem hlubší úrovni.

A jaký je název té knihy? Název rodičovské knihy s jádrem celé myšlenky je: Držte si své děti Proč jsou rodiče důležitější než kamarádi. A byla vydána mezinárodně ve více než 20 jazycích. V Anglii bude publikována v lednu. A bude o tom, jak si v naší kultuře potřebují děti vytvářet náklonnost, s někým se spojit. Bez toho nepřežijí. V tlupách lovců a sběračů, kde se lidé vyvíjeli, byla taková spojení s dospělými.

Ne jen s jedním nebo dvěma. Ale s celou skupinou pečujících dospělých. V naší kultuře jsme z největší části zanedbali rodičovskou přítomnost. A dětský mozek nedokáže zpracovat náklonnostní prázdnotu, nepřítomnost osoby s poutem. A při nedostatku rodičovských nebo dospělých pečovatelů dítě vyplní prázdnotu skrze vrstevníky. Stane se více propojeným s vrstevníky, než je pro něj zdravé.

Vrstevníci se stanou jejich vzory a učiteli... Jejich předlohami, jak se chovat, jak se hýbat, jak mluvit. Když se toto děje, děti se vzdalují od svých rodičů, protože jsou více zacílené na včlenění do skupiny vrstevníků, která má oproti rodině jiné hodnoty. Dětský mozek nedokáže zvládnout tu konkurenci. Mysl dítěte si raději zvolí skupinu vrstevníků, namísto rodičů. A kam to vede, můžete vidět na Facebooku.

Nebo u náctiletých gangů. Můžete se podívat na narůst frustrace u těch rodičů, kteří přišli o svou pozici. Rodiče si myslí, že jejich úloha vychází ze zodpovědnosti za své dítě, ze síly a moudrosti. Ale tak to není. Rodičovská úloha vychází z dětské touhy patřit k vám. Když se dítě začne řídit skupinou vrstevníků, protože ho připravíme o přirozený kontext, pak ztrácíme rodičovskou úlohu.

A co uděláme? Vystupňujeme tlak a přijdeme o autoritu, takže se začneme chovat autoritářsky. A čím více autoritářství a tlaku vyvíjíme, tím více děti vzdorují. To zaškatulkujeme jako poruchu opozičního vzdoru, říkáme jim, jak jsou neukázněné a zlobivé. Vše, co dělají, je to, že jednají mimo dynamiku příslušných vazeb. Pokud chceme děti ukáznit, musíme z nich udělat své žáky. A žák není někdo, kdo se vás bojí.

Žák je někdo, kdo vás miluje, chce k vám patřit a následovat vás. Takže disciplína je pravý opak trestu. Jak to řešíte u svých dětí? V první řadě si uvědomte, že nejdůležitější šablona pro emoční rozvoj dítěte stejně jako pro zdravý fyziologický rozvoj mozku je udržovaný vztah s vzájemně odpovědnými dospělými. To je šablona fyziologického rozvoje mozku a zdravého psychologického vývoje.

To znamená, že když jakýmkoliv způsobem podrýváte vztah s dítětem, ve skutečnosti to sabotuje jeho rozvoj. Protože ho to činí nejistým a děti pobývající v nejistotě či v režimu sebeobrany "bojuj, nebo uteč", ty se nic nenaučí. Pouze vám začnou vzdorovat. Proto kdykoliv použiji vztah proti dítěti... Mám dvouleté dítě, které se vzteká. A většina psychologů a podobných expertů vám řekne: Přestávka!

Jinými slovy vám říkají: Pohrozte svému dítěti přerušením vašeho vztahu. Taková hrozba ho donutí vám vyhovět. Dítě vám možná dočasně vyhoví, ale co jste ho naučil? Naučil jste ho, že váš vztah je podmíněný. Že je pro vás přijatelné jen ve chvílích, kdy vám dělá radost. Mimoto jste ho naučili, že vztahy jsou nestabilní a nespolehlivé. A naučily se, že jim nejste přístupní v momentě, kdy jsou nejvíce rozrušené. Proč se předvádí?

Proč se tak vztekají? Protože jsou něčím frustrované, něco je rozčiluje, jsou nešťastné. A vy jim říkáte: "Čím jste nešťastnější, tím méně jsem vám dostupný." Toto se rodiče učí. Ba co víc, rodičům se říká, aby nepochovali dítě, když pláče. Nechte je to zaspat. Naprosto zhoubné. Protože co se naučí plakající dítě, které nepochováte? Že na emocích nezáleží. Pravý opak toho, co je chce milující rodič naučit. Rodičovská psychologie naší kultury se stala anti-dětskou.

Překlad: L1ght www.videacesky.cz