Gabor Maté: Jak trauma z dětství vede k závislosti

Závislost je komplexní psychologický a fyziologický proces, který se projevuje v jakémkoliv chování, které si dané osoba užívá, ve kterém nachází úlevu, a proto po něm zakrátko touží, i když má dlouhodobě negativní dopad, ale nedokáže se ho vzdát i přes ta negativa. Takže touha, potěšení, úleva krátkodobě, negativní důsledky dlouhodobě, neschopnost se ho vzdát. Všimněte si, že jsem neřekl nic o látkách.

Řekl jsem jakékoliv chování. Může se to tedy pojit s kokainem, pervitinem, heroinem, fentanylem, marihuanou, nikotinem, alkoholem, čímkoliv, ale také se může jednat o sex, gambling, internet, vztahy, nakupování, jídlo, práci, extrémní sporty, posilování, pornografii, nespočet lidských aktivit. Takže jakékoliv chování. Oficiální definice závislosti dle Americké společnosti pro léčbu závislostí říká, že jde o primární poruchu mozku, která vzniká v mozku z velké části z genetických důvodů.

Tak to vidí oni. Já tvrdím, že to není pravda. Druhou rozšířenou představou o závislosti je, že jde o něčí volbu. Že jde o rozhodnutí. Na čemž stojí právní systém, protože kdyby to nebylo rozhodnutí, za co ty lidi trestáme? A i když si myslím, že ta lékařská definice má blíž k pravdě, nevidím to jako genetickou poruchu ani primární poruchu mozku.

Ukážu vám proč, pokud dovolíte. Lidská bytost má v dětství dvě základní potřeby, kromě těch fyzických. Jednak potřebu citové vazby. Citová vazba je důvěrnost a blízký vztah k druhé osobě v zájmu toho, aby o nás bylo postaráno. Nebo abychom my pečovali o druhé.

Lidé stejně jako savci, a dokonce ptáci, jsou bytosti citové vazby. Musíme navazovat vztahy a přilnout, jinak nepřežijeme. Pokud neexistuje nikdo, kdo by se o nás postaral, přilnul k nám, a pokud my nemáme motivaci přilnout k ostatním, prostě nemůžeme přežít. Jedna věc jsou endorfiny, které představují vnitřní opiové chemické látky, kterým se podobá heroin a další opiáty, a ty musí umožnit vytvoření vazby.

Pokud si vezmete mládě myši a vyřadíte jeho endorfinové receptory, aby nemělo endorfinovou, opiovou aktivitu v mozku, nebude volat o pomoc, když je odděleno od matky. V divočině by tak nepřežilo. Tím se vracíme k ranému dětství, když je tam stres a trauma, tyto endorfinové systémy se nevyvíjí. A když lidé berou heroin, přijde jim to jako vřelé objetí, poprvé cítí lásku a vazbu.

Proto to má takovou sílu. Máme tedy potřebu citové vazby, bez které lidské mládě, což je při narození nejbezmocnější, nejzávislejší, nejméně vyzrálé stvoření ve vesmíru, nemůže přežít. A ten vztah citové vazby, vzhledem k tomu, že máme vůbec nejdelší vývojovou fázi, až do adolescence a dál, bez citové vazby se neobejdete.

Ale máme další potřebu, autentičnost. Autentičnost znamená napojení na sebe samého, že víme, co cítíme, a jednáme podle toho. Tím se myslí instinkt. Podívejme se na lidskou evoluci. Po statisíce let a zhruba po sto tisíc let, co na Zemi tento druh žije, jak jsme žili?

Nežili jsme ve městech a domech, ale venku v divočině až do velmi nedávné chvíle v lidské existenci. Jak dlouho přežijete v divočině, pokud nejste napojeni na své instinkty? Ne moc dlouho. Pokud místo instinktů začnete používat intelekt, nepřežijete. Takže to je opravdu nutné k přežití. Citová vazba je nutná k přežití, autentičnost je nutná k přežití. Ale co se stane, když vaše autentičnost ohrožuje vaše vztahy s citovou vazbu?

Například: když jsou vám dva, naštvete se, protože před večeří nesmíte sušenku, ale vaši rodiče si s hněvem neumí poradit, protože vyrůstali s choleriky a už jen vyjádření vzteku je děsí, takže vám dají najevo, že hodné děti se nevztekají. Vy si z toho ale nevezmete, že se hodné děti nevztekají, ale že navztekaným se nedostává lásky. Rodiče jsou najednou rozmrzelí, mluví s vámi příkře, nedostává se vám lásky.

V tu chvíli nezažíváte lásku. Ale musíte si udržet citovou vazbu! Tak co asi potlačíte? Pokaždé autentičnost. A tak ztrácíme napojení na sebe samé a na své instinkty. Je to zvláštní, ale to, co je pro naše přežití v přírodě klíčové, najednou ohrožuje naše přežití v moderním prostředí, kde naše autentičnost ohrožuje citové vazby. A tak se své autentičnosti vzdáme a tápeme, kým sakra jsme a čí je to život a kdo tohle všechno zažívá.

A ptáme se, kým skutečně jsme. A tam musí nastat znovunapojení, léčení přichází se znovunapojením. Ale to kvůli tomu konfliktu, tomu tragickému konfliktu v dětství mezi autentičností a citovou vazbou, kterému většina z nás čelí, ztrácíme sebe a napojení na své instinkty. To vede k otázce traumatu. Jedna věc je uznat, že to všechno má původ v bolesti z dětství, ale druhá věc je tu bolest přeměnit.

A k tomu potřebujeme vědět, co je trauma. Lidé si často myslí, že trauma je, co se vám stalo. Že trauma je rozvod, když jste děti a vaši rodiče se hádají, trauma je deprese vaší matky, trauma je alkoholismus vašeho otce, trauma je argumentace vašich rodičů, trauma je fyzické nebo sexuální zneužívání nebo nějaká ztráta.

To nejsou traumata, to je traumatické. Trauma není to, co se vám stalo, ale to, co se děje ve vašem nitru. A v důsledku těchto traumatických událostí se ve vašem nitru děje to, že ztratíte napojení na své emoce, ztratíte napojení na své tělo a máte potíže žít v přítomnosti a vybudujete si negativní náhled na svět a sebe samého a vůči ostatním zaujmete defenzivní postoj.

A takové perspektivy se začnou vyjevovat ve vašem aktuálním životě, závislost tedy není prvotním problémem, je to snaha problém vyřešit. Měli bychom se ptát: Kde se ten problém vzal? Jinými slovy, mou teorií je, že je to vždy zakořeněno v traumatu z dětství a že závislost je snaha se s dopady traumatu vypořádat, což dělá dočasně, zatímco vytváří více dlouhodobých problémů.

Nejde jen o to rozpoznat, co se stalo před 10, 15, 30 nebo i více lety, ale rozpoznat aktuální projevy toho problému a překonat je. Jak? Znovunapojením se na sebe. Primárně obnovením spojení se svým tělem a se svými emocemi, které jsme ztratili. Jakmile to uděláte, jakmile tyto věci zase najdete, poté následuje zotavení.

Co znamená zotavit se? Navrátit se k původnímu stavu. Co lidé po zotavení najdou? Najdou sebe samotné. A ztráta sebe samého je základem traumatu. Takže opravdovým účelem léčby závislostí, léčby mentálních nemocí, jakékoliv léčby, je znovunapojení. Těm, kteří se potýkají se závislostí…

Nejste sami. Cesta k zotavení začíná s obnovením napojení na své pravé já. „Možná nejsme zodpovědní za svět, který stvořil naše mysli, ale můžeme převzít zodpovědnost za mysl, se kterou tvoříme svůj svět.“ Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz