Devil May Cry 5

To nejdůležitější, co jsem jako divák her zjistila, je, že videohry nejsou jen hračky na zabití času. Trapačko! Jsou jedním z největších lidských uměleckých počinů. Jsou totiž mixem všech ostatních médií. Je to vizuální umění, literatura, hudba, performance, kinematografie a programovaní v jednom. Umožňují nám něco, co by odrovnalo i ty největší myslitele.



Můžeme skočit na plátno a hrát hlavní roli v odysee. Ale kdybyste se vrátili v čase a řekli to lidem, asi by to vzali doslova. Tak jo, nechat. Fuj, spálit. Pěkné. Nechat. Panebože! Nechat. Skrze sledování přítele při hraní jsem zažila vzrušení z průzkumu. Nebezpečnou krásu Divokého západu.



A bolest ze ztráty dítěte. Je super, co dnešní hry dovedou, ale pamatujete na pobíhání ve spoďárech? Pamatujete na to kombo, co nevíte, jak jste udělali? Capcom ano. Zvykla jsem si, že se tříáčkové hry berou příliš vážně. I ty od Disneyho. A taky jsem si zvykla na negativní titulky po vydání velké hry, protože vývojáři zapomněli, že videohry mají být zábava. Je tohle nějaký nepovedený aprílový žertík? Když mi přítel ukázal absurdní, pitomý a úžasný trailer na Devil May Cry 5, bylo to, jako by se Capcom snažil něco říct.



CAPCOM Klídek, taťko. VIDEOHERNÍ PRŮMYSL Co to sakra je? Občas nechci koukat na Kmotra nebo Občana Kanea. Chci koukat na Johna Wicka nebo Není král jako král. Někdy nechci filet mignon a sklenku vína. Chci jídlo z Taco Bell a pitíčko. Snažím se říct, že i když Devil May Cry není Mona Lisa herního průmyslu, je fakt super.



Tohle ale není recenze DMC 5, ale recenze, jaké je žít s někým, kdo mačká tlačítka v DMC 5. Prý se mi nelíbilo Kingdom Hearts III, protože jsem nevěděla, co se tam děje. Ale v DMC 5 jsem byla ještě mnohem víc mimo a přitom se mi to líbilo. Kdo to je? Nevím, ale umí hladit meč. Kdo to je? Nevím, ale umí lítat na motorce. Nevadilo, že jsem o DMC nikdy neslyšela, protože cutscény vypadaly takhle: To jako fakt?



Panebože! A ne takhle. ...Xemnas – respektive Xehanort... Ventus nezvládl porazit Vanitase. Zábava a legrace naprosto převážily mé zmatení. Nebudu tu spoilovat, ale můžu si jen představovat, jak některé zvraty zaskočily staré fanoušky.



Na konci jsem i já říkala: To není možné! Mimochodem, hráli jsme PS4 verzi, a pokud jste to nevěděli, je to 100% pravda, Sony na cenzuru zadků najalo J. J. Abramse. Asi viděli, jak se mu podařilo odstranit zadky ze Star Treku. Tam úspěšně zabránil tomu, aby 721 štěrbin mezi půlkami poskvrnilo dětské oči.



Vím, že se za to nakonec omluvil, ale já si myslím, že všichni úchyláci posedlí ukazováním zadku, třeba Coppertone a broskve, by se za sebe měli stydět. Jsem ráda, že jsme nehráli verzi na Xbox, kde nevinnou hru pro dospělé o tom, jak střílíte stvůry do ksichtu, zkazily kaňony mezi půlkami, útoky zadků, ta zlá a zákeřná líčka.



Díky, J.J. Ale nejen díky obsahu cutscén je DMC přístupnější než Kingdom Hearts III. Vývojáři totiž věděli, kdy budou hráči cutscénu chtít. Nebyly to frustrující a rušivé prvky, ale potřebné osvěžení mezi hlavním chodem jakékoliv dobré hry – gameplayem. Všechny hry, na které jsem doteď koukala, jsou plné aktivit. Hraní pokémoních karet, zabíjení Bambiho, skákání přes švihadlo. A řešení pomalých a zbytečných rébusů.



Tady je Spider-Man! Těmto rozptýlením říkám: "Momentíčkové mechanismy". A v Devil May Cry 5 žádné nejsou. Místo toho se soustředí na to, aby tu jedna věc byla excelentní. Souboje. Bitky z Arkham Asylum mě dost nudily, takže jsem se bála, že DMC budu nesnášet, protože nic víc tu není. Navíc tu není sexy Batman. Černá guma.



Ale pokaždé, když mě souboje začínaly nudit, řekli: "Fakt? Tady je Kylo Ren a Baghíra. Nudíš se? Tady je motorka, co se změní v motorovky." Jako bonus k příběhovým upgradům tu na vás čeká 114 schopností, kterými můžete vybavit postavu. Spočítala jsem to sama. A mým počtům se nedá věřit, ale i tak je to hodně možností. I když je podezřelé, že čím víc věcí odemknete, tím spíš můžete jen mlátit do tlačítek.



Takhle vypadala první mise a takhle ta třináctá. Pokaždé, když se přítel chvástal nejlepším soubojovým ohodnocením... Super sexy styl! Zlato! Ptala jsem se: "Nemlátíš akorát do tlačítek?" PŘÍTEL - Jo. JÁ Dobře.



Jediná moje stížnost nesouvisí se hrou. Jen chci vědět, proč je ovladač k PS4 tak hlasitý a proč přítel po uhnutí útoku vydává zvuky jako Michael Jackson. Mou nejméně oblíbenou věcí na tom, že žijete s hráčem DMC 5, je to, jak jsem se v neděli vzbudila. Vzbudila jsem se brzy kvůli hraní DMC. Nakonec bych se chtěla vrátit k recenzi remaku Resident Evil 2.



Řekla jsem tehdy: Já vím, Resident Evil byl vždy teatrální a tohle je remake devadesátkové hry, ale tohle už nenosím a na tomhle už nesedím. Po zhlédnutí Devil May Cry 5 a prozkoumání titulů od Capcomu vím, že jsem zněla nějak takhle: Nech minulost zemřít. Neměla jsem právo kritizovat Resident Evil 2 a účes Nicka Cartera.



Jen proto, že vývojáři jako Naughty Dog píšou scénáře hodné Oscara, že v Santa Monica Studios zvládli udělat hru bez střihů a že Nintendo neustále předělává kolo, neznamená, že minulost je špatná. Myslím, že Capcom a mnoho indie vývojářů zbožňuje retro. A jejich přístup ke hrám je spíš renovativní než inovativní. To spousta hráčů chce. Takhle přítel reagoval na odhalení remaku Link's Awakening. Úžasné, neuvěřitelné!



Nejvíc očekávaná hra roku! Staré hry nepřestaly být zábavné, jsou jen škaredé a nemotorné. Ale pánové, můžeme je předělat, máme na to technologii, lepší, silnější, rychlejší. Jo, omlouvám se, že jsem byla chvilku na Temné straně Síly. Nedělej to. JÁ, KDYŽ JSEM BYLA PITOMÁ Držíš se minulosti! Pusť se! Je záslužné, že se drží svých kořenů a připomínají celému průmyslu, že hry mají být především zábava.



Nejlepší je ty hry vymýšlet. To dělám nejradši. Co vám pomůže udělat dobrou videohru? Měli byste být fanoušek sci-fi, programátor, tak trochu umělec. Nejdřív musíme být s výsledkem sami spokojení. A to jsme hodně nároční. Hrajeme, dokud nás hra neomrzí. Chceme se ve hře ztratit a zapomenout, že hrajeme. Jako u filmu. A až po skončení si uvědomit, že to není realita.